Pohanští kněží. Starověké národy měly kněze, jejichž prostřednictvím se přibližovaly ke svým bohům. Tito muži byli u lidí ve velké úctě a vždy měli velký vliv; většinou patřili k vládnoucí třídě nebo byli důvěrnými rádci panovníků. Kněžstvo bylo nejvzdělanější třídou a obvykle udržovalo prostý lid v nevědomosti. Tímto způsobem se kněžím dařilo kořistit z lidské pověrčivosti a z lidského strachu z neznáma.

Ohavné zvyky pohanských kněží. Egyptští kněží v Mojžíšově době kladli Mojžíšovi odpor a provozováním magie se před faraónem snažili pošpinit pověst Mojžíše i jeho Boha Jehovy. (2Mo 7:11–13, 22; 8:7; 2Ti 3:8) Byli však donuceni se sklonit, neboť byli poraženi a pokořeni. (2Mo 8:18, 19; 9:11) Ctitelé ammonitského boha Moleka obětovali své syny a dcery tak, že je pálili v ohni. (1Kr 11:5; 2Kr 23:10; 3Mo 18:21; 20:2–5) Stejné odporné zvyklosti měli Kananejci, ctitelé Baala, kteří také prováděli sebetrýznění a oplzlé, ohavné a nemravné rituály. (4Mo 25:1–3; 1Kr 18:25–28; Jer 19:5) Kněží filištínského boha Dagona a babylónští kněží božstev Marduka, Bela a Ištar provozovali magii a věštění. (1Sa 6:2–9; Ez 21:21; Da 2:2, 27; 4:7, 9) Ti všichni uctívali sochy ze dřeva, z kamene a z kovu.