V polovině čtvrtého století takováto kritika ustala. Z jakého důvodu? Do stáda pronikalo stále více údajných křesťanů, a tak se rozšířily odpadlické názory. To vedlo ke kompromisům s římským světem. Kniha The Paganism in Our Christianity (Pohanství v našem křesťanství) o tom říká: „Jednoznačnou taktikou křesťanů bylo převzít pohanské svátky, které lidé kvůli tradici měli v úctě, a dát jim křesťanský význam.“ Ano, velké odpadlictví si už vybíralo svou daň. To, že byli takzvaní křesťané ochotni přijmout pohanské oslavy, nyní přispělo k tomu, že je společnost začala do jisté míry uznávat. Netrvalo dlouho a křesťané měli v roce tolik svátků jako pohané. A nepřekvapí, že Vánoce z nich byly nejvýznačnější.

Vánoce do sebe brzy vstřebaly mnoho světského ze severoevropských žňových oslav. Radovánky pro ně byly charakterističtější než pobožnost, protože hýřilové se věnovali obžerství a opíjení se. Církev se proti tomuto nevázanému chování neozvala, ale naopak je podpořila. (Srovnej Římanům 13:13; 1. Petra 4:3.) Roku 601 n. l. napsal papež Řehoř I. Mellitovi, svému misionáři v Anglii, aby „nepotíral takové starobylé pohanské slavnosti, ale aby je přizpůsobil rituálům církve, přičemž pozmění jedině jejich smysl z pohanského na křesťanský“. To uvedl Arthur Weigall, který býval generálním inspektorem pro záležitosti starověku u egyptské vlády.