Celosvětová zpráva

Afrika

Je nutné, aby lidé dostali příležitost slyšet dobrou zprávu o Božím Království bez ohledu na to, z jakého kulturního a náboženského prostředí pocházejí. Boží vůlí je, aby „lidé všeho druhu byli zachráněni a přišli k přesnému poznání pravdy“. (1. Tim. 2:3, 4) Svědkové Jehovovi v Africe jednají v souladu s tímto projevem božské vůle.

Vedoucí sbor schválil, aby od 1. září 1995 začala v Malawi působit kancelář odbočky, prozatím v pronajatých budovách. Připravují se projekty vhodných budov, aby bylo možné začít se stavbou. V této zemi je nutné udělat ještě hodně práce. O naše publikace je velký zájem zejména ve městech, kde je mnoho lidí gramotných. Malawijci mají lásku k Bibli a jsou to pokorní lidé milující pokoj. Protože tam v současné době mají lidé o literaturu takový zájem, není nutné ji nabízet vytříbenými slovy. Svědkové se obyvateli domu jednoduše představí a po zdvořilých pozdravech mu ukáží, jaké knihy nebo časopisy s sebou mají. Obyvatel domu si často prohlédne všechny časopisy, které má zvěstovatel u sebe, a dokonce mu nahlíží do tašky, co tam má ještě. Někteří zvěstovatelé nabízejí i vlastní podtrhané časopisy a obyvatelé domů si je rádi berou. Tamní lidé sice většinou projevují lásku k Bibli, ale to neznamená, že chce poznat pravdu každý. Je tam mnoho takzvaně křesťanských denominací. Některé jsou proti svědkům Jehovovým značně nepřátelsky zaměřené a říkají, že si svědkové pronásledování zasloužili a že podle nich by činnost svědků měla být nadále zakázána. Většina lidí však říká: „Těší nás, že už máte svobodu uctívání, a u nás doma jste vítaní.“

V Beninu i v jiných afrických zemích je všeobecně uznávána polygamie. Jak to působí na lidi, kteří upřímně hledají pravdu? Jedna žena, která byla druhou manželkou jistého muže, začala studovat Bibli se svědky Jehovovými. Brzy se dozvěděla, že Jehova dal Adamovi pouze jednu manželku a že to mělo být měřítkem pro všechna další manželství. (Mat. 19:4–6) Její manželství Bůh nemohl uznat. Co tedy má udělat? Má opustit manžela, s nímž žije v polygamii? Kam půjde? V Beninu není žádná veřejná sociální péče a ona s tím mužem měla pět dětí. Vložila svou důvěru v Jehovu a odvážně se od manžela odstěhovala. (Hebr. 13:4–6) Byl to pro ni velký boj, protože povinnost postarat se finančně i duchovně o pět jejich dětí nechal ten muž zcela na ní.

Její rozhodný postoj zapůsobil na ostatní členy rodiny. Dopadlo to velmi dobře. Manžel začal studovat Bibli se svědky Jehovovými. Jeho první manželka se ke studiu přidala a později byla pokřtěna. Manžel nyní chodí na shromáždění a rozhodl se, že své druhé manželce pomůže postarat se o děti. Tato jeho druhá manželka byla nedávno pokřtěna a krátce po křtu řekla: „Jsem odhodlaná sloužit Jehovovi navždy.“

Elke, misionářka v Burkině Faso, se v sále Království spřátelila s desetiletou holčičkou Djarou. Djara chodila se svou matkou na všechna shromáždění. Matka však časem opustila pravdu a Elke neměla s Djarou žádné spojení. Později Djara vyhledala Elke na oblastním sjezdu. To bylo pro Elke obrovské překvapení! Djara a její bratr tak dlouho prosili rodiče, až jim dovolili sjezd navštívit. Obě děti pozorně sledovaly program a dělaly si poznámky. Dostaly se ale do pokušení jít se 25. prosince podívat do místní rozhlasové stanice na „Papu Noela“ (Santa Clause) v době, kdy ještě probíhal sjezd. Zeptaly se však na názor Elke. Řekla jim, že se musejí rozhodnout samy, ale jestliže přijdou na sjezd, velmi potěší Jehovu Boha a on jim může dát věčný život v ráji. A tak byly 25. prosince obě děti na sjezdu.

S Djarou bylo zahájeno studium a udělala se opatření, aby mohla chodit na shromáždění. Po druhém shromáždění vyjádřila přání, aby mohla podávat komentáře. Na jednom shromáždění s sebou měla 50 franků (10 centů) svého kapesného. Za 20 franků (4 centy) si koupila něco k jídlu a ostatních 30 franků (6 centů) sama od sebe dala v sále Království do schránky na dary. Djara se naučila prosit Jehovu o splnění i sebenepatrnějšího přání svého srdce. V období, kdy byly u nich v rodině těžkosti, také poznala pravdivost Žalmu 27:10 a zjistila, že ve sboru má mnoho matek, bratrů a sester.

Na obyvatelstvo střední Afriky ničivě působí šíření AIDS. Nemoc postihuje hlavně vzdělané lidi v produktivním věku. Myšlence, že by jeden muž měl mít jednu ženu a že by manžel měl být své manželce věrný, se před lety mnozí lidé posmívali. Ve snaze zastavit morovou ránu AIDS se nyní myšlenka na dodržování vysmívaného měřítka, objevuje v rozhlasovém a televizním vysílání, na pouličních plakátech a i na veřejných shromážděních. Mnozí lidé věděli, že svědkové Jehovovi svědomitě učí myšlenky z Bible, ale přesto ve studiu nepokračovali; měli pocit, že by byli příliš omezováni. Avšak naši bratři jsou dnes vděčni, že Jehova i jeho organizace trvají na dodržování vysokých mravních měřítek. Jeden starší ze Středoafrické republiky řekl: „Díky pravdě se mi podařilo vybudovat rodinu, která má mnoho požehnání od Boha. Pravda mě osvobodila od léček démonismu, které ve mně mohly vyvolat duševní nevyrovnanost. Také mi pomohla vyhnout se předčasné smrti z onemocnění AIDS — tragédii, kterou je postižena většina mých bývalých kamarádů. Z vděčnosti za všechno, co pro mě Jehova stále dělá, jsem si i při svých rodinných povinnostech udělal čas na průkopnickou službu.“ (Žalm 116:12–14)

Jedna rodina v hlavním městě Etiopie byla bohatě odměněna za svou pohostinnost. (Hebr. 13:1, 2) Jejich příbuzní z venkova často mívají nějaké zařizování ve městě a potřebují někde přespat. Mnozí z nich se rozhodli, že přenocují u této laskavé rodiny svědků, kam je přitahovala výjimečná atmosféra zbožné oddanosti. Členové této křesťanské rodiny využívali takových vhodných příležitostí a příbuzným, kteří u nich byli na návštěvě, oznamovali dobrou zprávu z Božího slova. Výsledkem těchto návštěv bylo, že v době oblastního sjezdu „Zbožná bázeň“ se 22 z těchto příbuzných stalo pokřtěnými svědky, jiných 28 příbuzných nepokřtěnými zvěstovateli a 6 dalších začalo studovat. Více než 50 členů této velké rodiny navštívilo oblastní sjezd a nyní se v této rodině vede něco přes 50 domácích biblických studií.

Asie a tichomořské ostrovy

Do Orientu se dobrá zpráva dostala pomocí tištěných publikací ještě před začátkem 20. století. Takové publikace se dosud používají k pátrání po lidech, kteří si to zaslouží. Díky tomu tisíce lidí samy na sobě poznávají význam Ježíšových slov, že pravda může člověka osvobodit. (Jan 8:32)

Jedna horlivá sestra z Hongkongu píše: „Nemocnice, ulice, parky, nádraží, autobusové zastávky, tržiště, parkoviště a výtahy, to všechno je můj obvod, kde neformálně vydávám svědectví. Pokaždé, když odcházím z domova, se modlím k Jehovovi a přesvědčuji se, zda mám sebou více různých knih, časopisů a traktátů.“

Jednu naši sestru v Japonsku velmi povzbudil cestující dozorce, a ona si dala za cíl rozšířit za týden 130 časopisů, a to dokonce v často propracovávaném obvodu. Jakmile dostane nové časopisy, pozorně je pročítá a vyhledává články nebo údaje, které by mohly zajímat různé typy lidí. Také se naučila vést si přesné záznamy o lidech na své trase s časopisy. K čemu to vedlo? Navštěvuje na své trase 220 lidí. Když se však zdálo, že jedna paní na její trase časopisy nečte, modlila se k Jehovovi, aby jí laskavě ukázal, zda ta žena časopisy čte. Časopisy jsou přece vzácné, jejich výroba stojí moc peněz a bratři v betelu pracují ve dne v noci, aby je vytiskli. Sestra prosila: ‚Jestliže je nečte, ať je odmítne.‘ Potom šla do toho domu. Tentokrát přišel otevřít manžel té paní, vzal si časopisy a řekl: „Děkuji vám, že mi pravidelně nosíte tyto časopisy. Čtu je a moc se mi líbí.“ Více než 206 000 lidí v Japonsku mělo z časopisů velký užitek a nyní sami horlivě předávají vzácné biblické pravdy dalším.

Jedna sestra z města Quezonu na Filipínách říká, že se jí podařilo zahájit sedm nových biblických studií pomocí traktátů. Když popisovala svůj postup, uvedla: „Jednou jsem v 11 hodin dopoledne navštívila jistou ženu, která právě připravovala oběd pro svou rodinu. Řekla jsem, že beru v úvahu její situaci a že tedy budu mluvit stručně. Pověděla jsem jí, že naším hlavním cílem je utěšit všechny rodiny, které se cítí sklíčené; že tato útěcha pochází z Božího slova a že to je vysvětleno v biblickém traktátu Útěcha pro sklíčené, který jí dám zdarma.“ Po tomto jednoduchém vysvětlení byla naše sestra pozvána do bytu a podařilo se jí zahájit studium.

Počet zvěstovatelů v Austrálii se během uplynulých šestnácti let zdvojnásobil. Pomůcky, které obstarala Jehovova organizace, se dotkly srdce mnoha lidí. Když při nehodě přišel o život syn jednoho našeho bratra, rodina se rozhodla, že každému, kdo přijde na pohřeb, dají brožuru Když zemře někdo z vašich milovaných. Tak rozšířili 189 brožur a dalších 46 poslali později nevěřícím příbuzným. Mnozí z nich díky tomu polevili ve svém odporu proti svědkům. Jedním z těch, kdo na pohřbu dostali brožuru, byl prezident sdružení katolických škol. Říkalo se o něm, že dokáže lépe než kdokoli jiný sehnat finanční prostředky pro toto sdružení. Tento muž společně s manželkou důkladně prostudoval celou brožuru a biblické texty si vyhledali v katolické Bibli. Brzy pochopili, že to, co čtou, je pravda; muž okamžitě odstoupil ze své funkce ve sdružení katolických škol a odmítl pro sdružení dále shánět finanční prostředky. Ačkoli se mnozí snažili přimět ho ke změně názorů, zůstal pevný. Také si vzal asi deset brožur, aby je rozdal jiným příslušníkům katolické církve.

V Thajsku jeden mladík slyšel, jak misionářka vydává svědectví jeho starší sestře, ale neprojevil zájem. Zabýval se spiritismem. Pak si jednoho dne vzal do ruky Bibli, namátkou ji otevřel a přečetl si 1. Petra 2:9, kde se říká, že Bůh povolal svůj lid „ze tmy do svého podivuhodného světla“. Byl tímto textem zmaten, a tak vzpomínal na misionářku. Hned příští den se objevila u dveří. Když jí pověděl, že si přál, aby ho navštívila, odpověděla, že ji pravděpodobně přivedli andělé. K jeho nevýslovnému úžasu pak dříve, než se vůbec zmínil o tom, který text četl, otevřela svou Bibli a přesně ten text přečetla. To ho tak překvapilo, že vykřikl. Souhlasil s biblickým studiem a sestra ho ihned předala jednomu staršímu.

Toho mladého muže však velmi zatěžovalo spojení s démony. Měl spoustu finančních a dalších problémů, a proto s jedním démonem uzavřel „smlouvu“, že mu dovolí usadit se v něm, jestliže mu démon pomůže a postará se o jeho potřeby. Díky tomu se mu bez velké námahy podařilo vybudovat podnik a pak se stal majitelem továrny, ve které měl mnoho zaměstnanců. Ochotně uznával existenci ničemných duchů a uvědomoval si, že jsou velmi mocní, ale k onomu démonovi cítil vděčnost, a tak ho považoval za „dobrotivého“. Chodil na některá shromáždění, ale démoni mu bránili pochopit a zapamatovat si, co tam slyšel. Pak měl v noci před sjezdem zážitek, který popsal jako boj na život a na smrt s démonem, jemuž předtím sloužil jako médium. Mladík se od démona osvobodil, ale pak zvolna ztrácel všechny hmotné výhody, které mu démon poskytl. Vložil však svou důvěru v Jehovu, a Bůh se o něho postaral — neměl sice už tak velké bohatství jako předtím, ale měl všechno, co skutečně potřeboval. (1. Tim. 6:8, 9) Nyní radostně slouží jako pomocný průkopník.

Na Šalomounových ostrovech se v některých obcích stavěli proti našemu úsilí kázat dobrou zprávu, a tak odbočka rozhodla, že do jednoho hustě zalidněného území na ostrově Santa Isabel pošle čtyři průkopníky, aby tam několik týdnů rozšiřovali Zvěsti Království č. 34. Výprava se zdála neúspěšná, protože hned druhý den průkopníkům přestal pracovat motor v kánoi a museli se vrátit do Honiary. Nedávno však byl pomocí trajektu z Honiary zpřístupněn další ostrov, N’Gela, a tak byli průkopníci vysláni vydávat svědectví tam. Bylo to pouze druhé nejlepší řešení situace, nebo ty události řídila nebeská Hlava sboru pomocí svatého ducha? (Srovnej Skutky 16:6–8.) Po několika dnech se v radiotelefonu ozvalo: „Prosíme, pošlete další literaturu. V pátek se nás na prvním shromáždění sešlo 17.“ Opět za několik dnů průkopníci žádali o další literaturu a oznámili, že na nedělním shromáždění bylo 30 přítomných. Když pak průkopníci měli možnost vrátit se na ostrov Santa Isabel, zjistili, že kdyby se v této oblasti snažili vydávat svědectví v minulých týdnech, bylo by to velmi obtížné, protože při příležitosti stého výročí navštívil ostrov generální guvernér, a veškerá pozornost celé oblasti se soustředila na oslavy. Nyní však mezi nové zájemce patří jeden z místních vedoucích činitelů, který byl velmi rozčarován pokrytectvím anglikánské církve, a požádal o biblické studium. Od té doby navštívil krajský sjezd a pozval svědky Jehovovy, aby přišli na ostrov vyučovat lidi.

Evropa

V Evropě se tiskne nesmírné množství literatury používané k šíření dobré zprávy. A rodiny betel, které se na této práci podílejí, měly opravdu rušný rok.

V Německu nebylo dosud nikdy za jediný rok vyrobeno tolik knih, brožur a časopisů, kolik se jich tam vyrobilo v průběhu služebního roku 1995. Například jen v červnu tiskárna vyprodukovala 10 835 200 časopisů a 7 984 359 brožur a vazárna denně vyrobí asi 100 000 knih. Německá odbočka v současné době balí a expeduje časopisy, ostatní literaturu a formuláře pro 7 600 sborů ve 30 zemích, kde je celkem asi 625 000 zvěstovatelů. Velké množství literatury se nyní vyrábí pro východoevropské země, kde měli mnoho let k dispozici opravdu málo biblické literatury. Na uspokojování poptávky po biblické literatuře se také podílejí odbočky v Británii, v Itálii, ve Francii, ve Španělsku, ve Finsku a ve Švédsku.

Do zemí, kde to je potřeba, se posílá nejen literatura. Schopní svědkové z jiných zemí jsou vybízeni, aby se do těch území odstěhovali a pomáhali tam činit učedníky. Například 14 zvláštních průkopníků z Polska se kvůli tomu přestěhovalo do Vilniusu, hlavního města Litvy. Za dva měsíce tam již vedli více než 100 biblických studií.

V Rusku (a v dalších devíti ze čtrnácti bývalých sovětských republik) měli v deseti měsících minulého služebního roku nové vrcholné počty zvěstovatelů. Dosáhli padesátiprocentního vzrůstu! Zprávu podal vrcholný počet 77 985 zvěstovatelů. V květnu tamní zvěstovatelé projevili mimořádnou horlivost a strávili v kazatelské službě průměrně 17,6 hodiny. Během května a června rozšířili přes milion časopisů a vykonali více než milion opětovných návštěv. (Podobný rozmach zažili také v Estonsku, Litvě, Lotyšsku, Moldávii a na Ukrajině.)

Před šesti lety byl v Moskvě pouze jeden sbor. Nyní tam je čtyřicet sborů a téměř všechny by bylo možné rozdělit na dva nebo tři sbory, kdyby tam bylo více starších. V Murmansku na severu Ruska je v současné době pouze jeden sbor. Je tam mnoho výborných mladých služebních pomocníků, ale sbor není možné rozdělit, protože tam je jenom jeden starší. V tomto sboru je asi 800 zvěstovatelů. V Rjazani i v Uljanovsku je více než 500 000 obyvatel, ale není tam žádný sbor. V květnu tam však začalo kázat osm zvláštních průkopníků a během měsíce zahájili ve svém novém obvodu 51 biblických studií. Je velice radostné pomáhat těmto lidem, kteří hladovějí po pravdě.

Jeden příběh z časopisu Probuďte se! přiměl manželku jednoho cestujícího dozorce v Rakousku, aby uvažovala, jak by bylo možné dostat se k lidem ve státních úřadech. Říká: „Vyhledala jsem si v telefonním seznamu a v jiných materiálech adresy úřadů sociální péče. Pak jsem si v Probuďte se! našla články vhodné pro lidi, kteří v těchto oborech pracují. Vydala jsem se tam s bušícím srdcem, s chvěním a s modlitbou. Jakmile jsme se přes sekretářku dostali k mužům v odpovědných postaveních, zjistili jsme, že to jsou většinou velmi přívětiví lidé. Když jsme jim řekli, jak si vážíme poskytovaných služeb — svědkové Jehovovi z nich totiž také mají užitek —, obvykle byli překvapeni. Pak jsem uvedla důvod své návštěvy: ‚Vybrala jsem z našich časopisů články, které se týkají přímo vaší činnosti. Prosím, podívejte se na ně, až se vám to bude hodit.‘ Tímto způsobem se mi během prvních šesti měsíců podařilo rozšířit 1 800 časopisů.“ Sestra říká, že nyní jí tato zvláštní činnost přináší ještě větší radost. Navštěvuje ředitele škol, okresní komisaře, policisty, ústavy sociální péče a soudní úředníky.

V Chorvatsku žil jeden mladý muž s vrozenou srdeční vadou, která ho značně omezovala v činnosti. V sedmnácti letech se díky sousedovi setkal s dobrou zprávou a začal chodit na všechna shromáždění. Přestože ho v tom rodiče nepodporovali, byl přesvědčen, že našel pravdu. Prostudoval teprve část knihy Žít navždy, když se jeho zdravotní stav zhoršil a začalo být naprosto jasné, že se blíží jeho smrt. Když matka seděla u jeho postele a plakala, protože si uvědomovala, že syn brzy zemře, mluvil s ní vážně o naději na vzkříšení. (Sk. 24:15) Přesvědčivě řekl, že bude opět vzbuzen k životu, ale dodal, že na ní a na otci záleží, zda se spolu sejdou v novém světě. Na matku to hluboce zapůsobilo. Dva týdny po jeho smrti rodiče požádali o domácí biblické studium a od té doby pěkně pokračují.

Na Islandu našly dvě naše křesťanské sestry způsob, jak mohou pomoci svým spolupracovníkům, aby se blíže seznámili se svědky Jehovovými a s dobrou zprávou o Království. Když spolupracovníci oslavovali narozeniny a Vánoce, naše dvě sestry se oslav nezúčastnily. Ale jednou přinesly chutný moučník a kousek domácího chleba a o přestávce na kávu se o to se svými spolupracovníky rozdělily. Ti chtěli znát důvod k oslavě. Sestry vysvětlily, že jindy spolupracovníci brali ohled na ně a na jejich náboženské přesvědčení, a ony jim nyní chtějí nabídnout něco dobrého ke kávě. Tak vznikla příležitost k pěknému rozhovoru, kdy sestry odpovídaly na mnoho otázek a všichni spolupracovníci s velkým zájmem naslouchali. Později sestry každému spolupracovníkovi daly jako dárek určité číslo časopisu Probuďte se! a na každý časopis napsaly jméno spolupracovníka. Znovu pršely otázky a sestry vydaly pěkné svědectví. Když vstaly a chtěly odejít, jedna žena se na ně podívala a řekla: „Přes tohle všechno vypadáte docela normálně.“ Ano, tito spolupracovníci získali na svědky Jehovovy i na naše poselství mnohem lepší názor.

Jistý průkopník z jednoho sboru v Dánsku se usilovně snažil pomáhat nevěřícím manželům našich sester. Zahájil biblické studium s Klausem, který občas chodil na shromáždění se svou manželkou, naší sestrou. Klaus si studia vážil a dělal pěkné pokroky. Průkopník chtěl pomoci ještě dalšímu nevěřícímu manželovi, a tak Klause s manželkou a také tu druhou dvojici pozval na oběd. Bratr měl v úmyslu s tím mužem zahájit studium. Na procházce po obědě se s ním pokusil promluvit o samotě, ale nebylo to možné, protože Klaus celou dobu tomu muži vydával svědectví. Když se později bratr konečně dostal k tomu, aby s tím mužem promluvil, měl s ním již Klaus domluveno studium. Při nedávné návštěvě krajského dozorce Klaus, nyní nepokřtěný zvěstovatel, chodil na schůzky před svědeckou službou — přišel na všech deset. Také pěkně pokračuje ve studiu s oním manželem naší sestry.

Ti, kdo chtějí žít ve zbožné oddanosti ve společenství s Kristem, budou pronásledováni. (2. Tim. 3:12) Pronásledování může vycházet od rodinných příslušníků, a mohou být pronásledovány i děti. Ve sboru Miechów v Polsku slouží Monika, která ve svých dvanácti letech docházela k jedné naší sestře a učila se u ní plést. Sestra jí také vštípila touhu studovat Bibli. Ale Moničina babička byla proti tomu. Chtěla Moniku od studia odradit, a proto pro ni přestala vařit a nechtěla jí koupit žádné oblečení. Bila ji, kdykoli holčička promluvila o Bibli, a neustále ji sledovala, aby jí studium se svědky překazila. Ale Monika si studovala sama ve stodole a cestou do školy.

Když vyšla střední školu, chystala se do průkopnické služby a přála si sloužit tam, kde je to víc potřeba. Chtěla se dostat z rodného města a pokud možno co nejdál od své babičky odpůrkyně. Byla velmi sklíčená, když krajský dozorce řekl, že nejpravděpodobněji bude jejím obvodem rodné město. Vzpomíná: „Snažila jsem se, aby nepoznal, jak mi je, ale odcházela jsem se svěšenou hlavou a pořád jsem o tom všem přemýšlela. Své budoucí partnerce jsem řekla: ‚Víš, myslím, že se chovám jako Jonáš. Ale Jonáš nakonec přece jen šel do Ninive. Tak já také půjdu, kam jsem byla přidělena, jestliže to je Jehovova vůle.‘“ Uplynuly čtyři roky a Monika nyní říká: „Vidím, že rozhodnutí řídit se Jehovovým vedením bylo moudré. Hlavním problémem byl můj záporný postoj. Teď mám velkou radost, protože za jediný měsíc se mi podařilo zavést 24 biblických studií. Díky Jehovovi jsem si dokonce připravila půdu pro studium se svou babičkou, někdejší odpůrkyní.“

Střední a Jižní Amerika

V Mexiku dochází k rozsáhlému hromadnému odchodu z Velkého Babylóna. Mnoho tisíc lidí ze všech vrstev obyvatelstva reaguje na biblickou výzvu: „Vyjděte z něho, můj lide, jestliže se s ním nechcete podílet na jeho hříších.“ (Zjev. 18:4) Většina z těchto lidí opouští katolickou církev. V roce 1995 dosáhli v Mexiku vrcholného počtu 443 640 zvěstovatelů, kteří aktivně slouží Jehovovi. Chtějí se k nim připojit další lidé, jak je to vidět z toho, že bylo vedeno 569 842 domácích biblických studií, a z toho, že v průběhu tohoto služebního roku bylo pokřtěno ve vodě 33 077 lidí.

Někteří z těch, kdo již nechtějí patřit k Velkému Babylónu, jsou velmi mladí. Svědkové v Chile šli do Requinoa, odlehlé části obvodu, kam bylo možné se dostat pouze pěšky po dlouhé prašné cestě. Když přicházeli k domu, už jim šla naproti starší žena. „To je od vás moc hezké, že jste nás přišla přivítat,“ řekli svědkové. Žena odpověděla: „Chci splnit slib, který jsem dala svému vnukovi, než nedávno zemřel.“ Její dvanáctiletý vnuk totiž kdykoli viděl, že přicházejí svědkové, běžel za ní a říkal: „Babičko, podívej, přicházejí los de la Biblia [bibličtí lidé].“ A poprosil o peníze na časopisy. Žena vyprávěla: „Vždycky je přečetl, ale nejvíc se mu líbila červená kniha, která ukazuje ráj [Můžeš žít navždy v pozemském ráji]. Předčítal mi a učil mě, protože neumím číst. Před třemi týdny z neznámé příčiny onemocněl. Lékaři se pro něj snažili udělat, co mohli, ale nakonec ho poslali domů, aby poslední hodiny před smrtí byl s námi.“

Když se rodina sešla u jeho postele, zavřel oči. Žena pokračovala: „Mysleli jsme, že zemřel, a plakali jsme žalem, ale on náhle otevřel oči a řekl nám: ‚Maminko, babičko, povězte mi, že nejsem katolík? Nejsem, že ne?‘ ‚Ne, nejsi,‘ řekly jsme mu. ‚Nejsem,‘ pokračoval, ‚protože patřím k těm, kdo k nám přicházejí po cestě, k los de la Biblia, a budu žít v ráji.‘ Pak vytáhl svou červenou knihu a ukazoval nám obrázky. Obrátil se ke mně a řekl: ‚Babičko, slib mi, že vždycky, když uvidíš po cestě přicházet los de la Biblia, půjdeš je místo mě přivítat.‘ Řekla jsem mu, že půjdu. Potom řekl: ‚Nejsem katolík, patřím k los de la Biblia a budu žít v ráji‘, a s těmito slovy zemřel. Proto jsem vám šla naproti, když jsem vás viděla přicházet po cestě.“ Bratr ženu utěšil biblickými texty o vzkříšení. Doufejme, že bude možné lidem z té rodiny pomoci, aby si vypěstovali pevnou víru a — jestliže to Jehova dovolí — aby mohli žít se svým chlapcem v ráji.

Podobně jako lidé vyššího věku musí dokázat, že jsou věrně oddáni Jehovovi, je často nutné, aby i mladší lidé dokázali svou víru tváří v tvář odporu. Čtrnáctiletý Michael z Kostariky studoval Bibli teprve několik měsíců, když od něho na střední škole vyžadovali, aby se účastnil oslav, které, jak si uvědomoval, byly v rozporu s tím, co poznal z Bible. Ačkoli ještě nebyl pokřtěný, byl ve svém postoji pevný, a tak byl spolu se šesti svými spolužáky, svědky, vyloučen ze školy. Michaela čekaly ještě další zkoušky. Otec mu dal ultimátum: „Odejdi z toho náboženství, nebo tě přestanu považovat za svého syna.“ Jindy ho otec odvezl do města, zaparkoval automobil a ukázal mu aktovku se slovy: „Podívej, synku, v téhle aktovce je 8 500 dolarů. To všechno bude tvoje, když se vrátíš k našemu náboženství a odejdeš od jejich víry.“ Když to Michael odmítl, dal mu otec facku. Pak ho odvedl do katolického kostela a křičel, že si musí kleknout a pokřižovat se před Pannou Marií, nebo že ho jinak čeká krutý trest. Chlapec na to řekl, že je sice povinen respektovat své rodiče, ale že je výlučně oddaný Jehovovi. Otec odpověděl, že Jehovu nezná a že kromě toho pro něj Jehova nemá žádný význam. Po této události Michaela nechtěl dva roky ani vidět. Ale po letech, když byl blízko smrti, Michaela vyhledal a požádal ho, aby mu četl z Bible. Prosil ho o odpuštění, pobízel ho, aby dál sloužil Jehovovi, a pak požádal o biblické studium.

V Panamě ve městě Panama přišli svědkové ke dveřím jedné ženy a ona jim naslouchala. Vzala si časopis a pozvala je na další návštěvu. Proč? Nezapomněla, že v době, kdy byla učitelkou v horách, měla ve třídě několik dětí svědků. Nikdy se neúčastnily vlasteneckých obřadů, ani když na ně vyvíjela nátlak. Jednoho dne, když děti dostaly k obědu makaróny s omáčkou, ve které bylo nevykrvácené kuře, odmítly to jíst, i když je pobízela, aby snědly jen makaróny a omáčku nechaly na talíři. Vysvětlily jí, že Bible zakazuje jíst krev. (Sk. 15:28, 29) Nesdílela jejich názory, ale rozhodně to na ni velmi zapůsobilo. Ještě se nesetkala s nikým, kdo by ve svém náboženském přesvědčení projevoval takovou ryzost. Když k ní tedy po letech přišli svědkové, pozvala je na další návštěvu, aby se o základech jejich náboženského přesvědčení dozvěděla víc. Bylo zahájeno biblické studium a žena začala chodit na všechna shromáždění. Nyní tato žena, její manžel a tři děti slouží Jehovovi — a to díky vynikajícímu příkladu mladých svědků ze školy, kde učila.

Omar v Salvadoru mluvil s jednou ženou, která obdivovala svědky Jehovovy, a ona se ho zeptala, zda by studoval s jejím šestiletým synkem. Omar souhlasil. Když přišel na studium, byl velmi překvapen. Chlapeček Mario ráno brzy vstal a vykoupal se. Oblékl se a čekal, až bratr přijde. Začalo studium pomocí Mojí knihy biblických příběhů. Chlapcova matka se zabývala šitím a přitom naslouchala. Řekla, že se zajímá jedině o to, aby její synek byl vychovaný jako děti svědků Jehovových. Bratr ji požádal o dovolení, aby mohl malého Maria brát na shromáždění a potom i na sjezdy. Chlapec dělal pokroky a Omar mu pomáhal, aby si za dlouhodobý cíl dal celodobou službu. Časem začala studovat i Mariova matka a byla pokřtěna, Mariův mladší bratr se stal zvěstovatelem a otec nyní občas chodí na shromáždění. A Mario? Je pravidelným průkopníkem. Omar je velmi šťastný, že začal studovat se šestiletým chlapcem.

Obratným používáním Bible je u upřímných lidí možné dosáhnout vynikající odezvy, jak ukazuje následující příběh z Jamajky: „Seznámila jsem se s mladou paní, která mi řekla, že má mnoho otázek, a chtěla na ně dostat odpověď. Domluvily jsme se, že si pohovoříme. Když jsme se sešly poprvé, řekla, že nechce studovat žádnou naši publikaci ani si nepřeje, abych ji zvala na shromáždění. Chtěla, abych na její otázky odpovídala z Bible. Většina jejích otázek se týkala Sabatu a náboženských názorů svědků Jehovových. Používaly jsme pouze Bibli — Překlad krále Jakuba. Pokaždé, když přečetla text, který odpověděl na její otázky, žasla nad tím, jak jsou biblické odpovědi jasné a rozumné. Tak to pokračovalo tři týdny. Později už neměla žádné otázky a tak jsem se jí zeptala: ‚A co dál?‘ Řekla, že chce ‚probírat tu červenou knihu‘, totiž knihu Žít navždy. Vybraly jsme si 22. kapitolu ‚Podle čeho poznáme pravé náboženství?‘ a po ní jsme začaly od první kapitoly. Pak se zeptala, kdy máme shromáždění. Začala chodit na všechna shromáždění, a když jí v tom překáželo zaměstnání, prostě z něho odešla. Už po několika měsících studia se přihlásila do školy teokratické služby a stala se nepokřtěnou zvěstovatelkou.“

Jeden krajský dozorce v Bolívii měl mezi návštěvami malých odloučených skupin den volna, a tak ho využil pro kazatelskou službu se sborem, v jehož obvodu byl ubytován. Chtěl vědět, kdo se o skupinu zvěstovatelů postará. Vedoucí skupiny přijel na schůzku v doprovodu jiného bratra; vedoucí měl hodinky s hlášením času, a když ohlásily, že je 8.15, požádal někoho o přečtení denního textu, vyvolal několik dobrovolníků, aby se k textu vyjádřili, a krátkým komentářem rozhovor ukončil. Po modlitbě všechny rozdělil do dvojic, a k někomu přidělil i sestru, která se schůzky nezúčastnila. „To je divné!“ pomyslel si krajský dozorce. O něco později v obvodu se vedoucí skupiny zeptal: „Kde přesně jsme a v jakém směru stojím?“ V té chvíli si krajský dozorce uvědomil, že bratr je slepý. Jakmile získal orientaci, začal vedoucí přidělovat obvod. A během dopoledne dokonce zařídil výměnu dvojic. To je vynikající příklad ochoty dát se Jehovovi k dispozici a také příklad důvěry, že Jehova každý nedostatek vyrovná! Když se krajský dozorce v rozhovoru s místními staršími zmínil o tom, že pro něj bylo velmi povzbuzující vidět bratra, který slouží tímto způsobem, starší mu řekli: „Máš pravdu, tenhle bratr nás ani svou skupinu nikdy nenechá na holičkách.“

V Nikaragui jsou dosud nepřidělené obvody a Jehova podněcuje ochotné služebníky, aby se zde postarali o duchovní žeň. Během čtyřměsíční kampaně bylo sto dočasných zvláštních průkopníků, obětavých mladých bratrů a sester, posláno celkem na 22 míst. Jak se jim dařilo? Podali zprávu, že Památnou slavnost navštívilo celkem 2 674 lidí. Díky jejich úsilí vzniklo pět nových odloučených skupin. Navíc přijeli bratři a sestry — svobodní i manželské dvojice — z Anglie, Guatemaly, Kanady, Kostariky, Německa, Portorika, Spojených států a Španělska, aby v Nikaragui sloužili jako průkopníci. Tito průkopníci a misionáři, kteří tam byli letos přiděleni, dělají znamenitou práci.

V Nikaragui není obtížné zavádět studia. K jednomu misionáři, který šel na shromáždění, přistoupil jistý muž, který se ho nejprve zeptal, zda patří ke svědkům Jehovovým. Pak řekl, že by chtěl studovat Bibli. Když ho svědkové navštívili, vyprávěl jim své zážitky z období války v Nikaragui. Když jednou dostal příkaz zatknout několik svědků, přijali ho tito svědkové tak pohostinně, že nemohl příkaz splnit. V té chvíli se ho však zmocnilo hluboké znepokojení. Během války se ve značné míře podílel na zabíjení. Odpustí mu Bůh? V odpovědi na jeho otázku mu bratři přečetli Izajáše 1:15–18 a on se vděčností a úlevou rozplakal. Ihned s ním bylo zahájeno studium. Když se dozvěděl, že má-li se líbit Bohu, musí odejít od své přítelkyně a vrátit se ke své manželce, okamžitě odpověděl: „Chci sloužit Jehovovi na sto procent, ne jen na osmdesát.“

Svět je nenávidí, přestože jsou známí svou láskou

Poslední večer před svou smrtí řekl Ježíš Kristus svým apoštolům: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít mezi sebou lásku.“ A řekl také: „Kdybyste byli částí světa, svět by měl rád to, co je jeho vlastní. Protože však nejste částí světa, ale já jsem vás vyvolil ze světa, proto vás svět nenávidí.“ (Jan 13:35; 15:19) Svět nenáviděl Ježíše a nenávidí i novodobé Jehovovy svědky, přestože jsou známí svou láskou.

Nicméně takové projevy nenávisti se mnohdy změní v podporu dobré zprávy. Objektivní lidé jsou někdy nuceni promluvit na obranu svědků Jehovových. A někteří pak společně s nimi dokonce uctívají Jehovu.

Když jeden starší navštívil několik zvěstovatelů na Kavkazu, dům, ve kterém se sešli, byl několik hodin obklíčen davem nepřátelsky naladěných lidí. Požadovali, aby se jim starší a ostatní bratři z té skupiny vzdali. Zakročili však policisté. Na policejní stanici bratři využili příležitosti a vydali policistům svědectví. Náčelník projevil o dobrou zprávu zájem. Nyní on i jeho manželka pravidelně studují Bibli se svědky Jehovovými.

Tlak pravoslavné a katolické církve proti Jehovovým služebníkům v Bělorusku zesílil. Duchovní lidem říkají, aby svědky Jehovovy neposlouchali, a jakmile se nějaký svědek pokusí s nimi zavést rozhovor, aby to oznámili na policii. Tato taktika duchovenstva však selhala. Lidé jsou zvědaví a chtějí se dozvědět, kdo je Jehova a kdo jsou svědkové Jehovovi.

Dva týdny před zahájením sjezdu v Irkutsku v Rusku dva kněží navštívili ředitele stadiónu a požadovali, aby sjezd odvolal. Ředitel se zeptal, proč to chtějí. Odpověděli: „Svědkové Jehovovi jsou falešné náboženství. Nejsou to křesťané.“ Ředitel na to řekl: „Zkoumat, které náboženství je pravé, a které není, to není moje věc. Soudím lidi podle jejich skutků, ne podle jejich víry. Spolupracuji se svědky Jehovovými již čtyři roky a jsem přesvědčen, že to jsou ti nejlepší lidé. Stadión je v tak vynikajícím stavu pouze díky nim a jejich tvrdé práci. Kdyby nebylo jich, stadión by už nebyl v provozu a já bych tady nebyl ředitelem. A pokud jde o jejich metody, na ty mají právo. Ale co vám brání dělat to také tak? Proč si vy nepronajmete stadión a nepřitahujete lidi stejným způsobem?“ Tato odpověď kněze rozzuřila a začali řediteli vyhrožovat. Ale ten jim jednoduše řekl, že alespoň pro tu chvíli nespravují stadión oni, ale on.

Ačkoli podle toho, co předpověděl Ježíš, jsou svědkové Jehovovi „předmětem nenávisti všech národů“, jsou také dobře známí svou neobvyklou láskou. (Mat. 24:9) Lásku svědků Jehovových je velmi dobře vidět, když se podílejí na teokratických stavebních projektech. Jeden takový projekt je v Solnečném v Rusku, kde se připravují prostory kanceláří a betelu, aby je bylo možné používat ve spojitosti s kázáním dobré zprávy v Rusku. Na stavbě pracuje 530 bratrů a sester ze 30 různých zemí. Vytvářejí opravdu vynikající atmosféru. Mnozí z nich zde pomáhají v době své dovolené. Jiní odešli ze zaměstnání nebo prodali dům, aby zde mohli sloužit delší dobu. Jejich velký zájem o místní obyvatele je patrný z toho, že se po pracovní době velmi snaživě učí ruštinu.

Taková láskyplná pomoc proudí také jiným směrem. Sto svědků z Norska odcestovalo 8. června na vlastní náklady na Island, aby tam svým bratrům pomohli postavit najednou dva sály Království — jeden v Keflavíku a druhý v Selfossu.

Někteří bývalí odpůrci změnili názory. Například když jedna mladá sestra na Ukrajině sloužila jednoho dne dům od domu, vyhrožoval jí jakýsi starší muž ublížením na těle, jestliže přijde znovu. Sestra ho požádala, aby si vzal brožuru, a slíbila, že ho už jindy nebude obtěžovat. Ztratila však svůj záznam o tom, kterému domu by se měla vyhnout, a později u něho omylem zazvonila. Když uviděla, kdo stojí ve dveřích, zachvátil ji strach. Modlila se k Jehovovi. Muž promluvil první: „Paní, přečetl jsem si brožuru a změnil jsem názor. Rád bych začal studovat Bibli.“

Návštěvníci našich sjezdů se mohou snadno přesvědčit o tom, jaká atmosféra panuje mezi Jehovovým lidem. Úředník odpovědný za sjezdové prostory ve Svazijsku s úžasem sledoval, jak po závěrečném programu stovky bratrů a sester pomáhaly s vyklízením a celkovým úklidem areálu. Úplně změnil názor. Sám řekl, že „ženy, muži, běloši, černoši, děti, všichni harmonicky a radostně uklízejí areál bez ohledu na čas . . . Uvítali bychom, kdybyste tento areál chtěli použít každý týden.“

Láska také podněcuje Jehovův lid k jednání v době hospodářských těžkostí. (1. Jana 3:17, 18) Údolí Dande v severovýchodní části Zimbabwe bylo letos postiženo velkým suchem. Když se o této situaci dozvěděly jiné sbory v té zemi, zareagovaly obdivuhodně. Bratři darovali pytle kukuřice, oblečení a peníze. Na odvoz této humanitární pomoci dali jiní k dispozici své nákladní automobily. Když se bratři, kteří tyto věci vezli, dostali do odlehlého sboru, objevili tam manželskou dvojici — tito manželé jedli naposledy před dvěma dny. Žena je naše sestra; její manžel, který byl nemocen, je nevěřící. Už úplně ztratil naději, ale naše milá sestra vyjádřila přesvědčení, že její Bůh, Jehova, se jim o jídlo postará. Když přijeli bratři, radostí plakala.

Když v Nizozemsku hrozilo zřícení hrází, bylo nezbytné přesunout deset našich sborů do bezpečí. Sbory z nejbližšího okolí ihned spěchaly na pomoc. Ubytování telefonicky nabízeli bratři z celého Nizozemska, a tak bylo možností víc než dost. Když se evakuovaní bratři později vrátili domů, kvalifikovaní dobrovolníci z našich Regionálních stavebních výborů a další bratři jim pomáhali znovu rozestavit nábytek, instalovat kuchyňské zařízení a podobně. Díky spolupráci bratrů z několika zemí byla v tomto služebním roce znovu dovezena humanitární pomoc bratrům ve válčící Bosně.

To všechno hmatatelně dokazuje, že jsme „harmonicky spojeni v lásce“. (Kol. 2:2) Jak je nádherné, že patříme k mezinárodní rodině, jež se skládá z lidí, kteří se skutečně navzájem milují!