Překonávají propast ticha

V Panamě je běžné, že se lidé stydí za to, když mají v rodině někoho sluchově postiženého. Neslyšící často nemají přístup k žádnému vzdělání. Mnozí z nich se cítí osamělí a odstrčení a je velmi těžké se s nimi dorozumět.

Bylo tedy zřejmé, že je potřeba podniknout nějaké kroky pro to, aby se k neslyšícím dostala dobrá zpráva. Na základě povzbuzení od cestujícího dozorce se proto skupina horlivých průkopníků a dalších svědků pustila do studia panamského znakového jazyka. A za svou přičinlivost byli odměněni.

Ke konci roku 2001 byla ve městě Panama vytvořena skupina znakového jazyka. Na shromáždění chodilo kolem dvaceti osob. Bratři a sestry ovládali znakový jazyk čím dál lépe, a mohli tedy biblickou pravdu sdělovat mnoha lidem, kteří ji díky znakovému jazyku „slyšeli“ poprvé. Na shromáždění začali také chodit někteří svědkové se sluchově postiženými dětmi a zjistili, že jejich děti nyní lépe chápou biblické nauky a získávají pro pravdu větší nadšení. Rodiče se v mnoha případech naučili znakový jazyk a to jim umožňovalo se s dětmi snáze dorozumět. Mohli své děti duchovně vést, což vedlo k upevnění rodiny. Je to dobře vidět na příkladu Elsy a její dcery Iraidy.

O Iraidě se dozvěděla jedna sestra ze skupiny znakového jazyka, navštívila ji a nechala jí brožuru Navždy se těšte ze života na zemi!c To, co se Iraida dokázala z obrázků naučit o novém světě, se jí velmi líbilo. Bylo s ní zahájeno biblické studium, při němž se používala tato brožura. Když ji celou prostudovaly, začaly studovat brožuru Co od nás Bůh vyžaduje?d Od té chvíle Iraida prosila svou matku, aby jí pomáhala se na studium připravit a aby jí látku vysvětlovala.

To však naráželo na dvě překážky: Elsa nebyla svědkem Jehovovým, takže biblickou pravdu neznala, a navíc neuměla znakový jazyk. Bylo jí totiž řečeno, že by se s dcerou neměla dorozumívat znakovým jazykem, aby se dcera naučila mluvit. A tak se stalo, že matka a dcera spolu komunikovaly jen v omezené míře. Iraidina prosba o pomoc vedla k tomu, že Elsa požádala jednu sestru ze sboru, aby s ní studovala. Řekla: „Rozhodla jsem se tak kvůli své dceři, protože jsem ještě neviděla, že by z něčeho byla tak nadšená.“ Elsa se k dceři ve studiu připojila a naučila se znakový jazyk. Věnovala Iraidě více času, a tak se u nich doma zlepšila komunikace. Iraida si začala dávat větší pozor na to, s kým se přátelí, a také se scházela se sborem. Dnes chodí matka i dcera pravidelně na křesťanská shromáždění. Elsa byla nedávno pokřtěna a k tomuto cíli směřuje i Iraida. Elsa říká, že až nyní skutečně poznává svou dceru a že si mohou povídat o mnoha důležitých věcech, na kterých jim oběma velmi záleží.

Ze skupiny znakového jazyka se stal v dubnu roku 2003 sbor. Ten má asi 50 zvěstovatelů Království a na shromážděních se schází ještě větší počet lidí. Více než třetinu sboru tvoří neslyšící. Ve třech městech mimo oblast hlavního města Panama byly založeny další skupiny znakového jazyka. V tomto poli je třeba vykonat ještě mnoho práce, ale není pochyb o tom, že se již podařilo udělat důležitý krok k tomu, aby byla překonána propast ticha mezi upřímnými neslyšícími lidmi a jejich milujícím Stvořitelem Jehovou Bohem.

[Obrázek na straně 12]

Studium „Strážné věže“ ve znakovém jazyce

[Obrázek na straně 12]

Elsa a její dcera Iraida jsou rády, že mohou smysluplně komunikovat