Asi v roce 1990 se krajský dozorce Jim Davies spolu s dalšími třemi bratry rozhodli navštívit uprchlický tábor na horním toku řeky Fly poblíž hranic s Indonésií. Domluvili si, že budou bydlet u jedné zájemkyně, jejíž manžel byl zástupcem velitele tábora. „Cesta proti proudu řeky Fly v motorové kánoi trvala téměř dvě hodiny,“ říká Jim. „Asi v devět hodin ráno jsme připluli k mýtině v džungli, kde jsme spatřili začátek prašné cesty, po které se jelo do tábora. Tam jsme čekali, až si nás někdo vyzvedne.

Konečně se v pět hodin odpoledne objevilo auto. Naložili jsme zásoby, vylezli nahoru a ujeli sotva sto metrů, když se porouchalo řízení. Řidiče to nijak nevyvedlo z míry. Zjistil, v čem je problém, našel silný drát, vlezl pod auto a jednotlivé části řídicího mechanismu svázal dohromady. Říkal jsem si, že takhle daleko nedojedeme. Ale mýlil jsem se. Drát vydržel celou pětihodinovou jízdu, a to jsme kvůli stavu cesty měli stále zapnutý pohon na všechna čtyři kola. Často jsme uvízli v bahně a museli auto vyprošťovat. Do tábora jsme se dostali v deset hodin večer, zablácení a unavení.

Tábor se rozprostíral na velkém území v džungli a my jsme tam tři dny vydávali svědectví. Rozšířili jsme veškeré publikace, které jsme s sebou měli. Setkali jsme se také s mužem, který byl vyloučen ze sboru, ale teď nám řekl, že se chce k Jehovovi vrátit. Později jsme měli obrovskou radost, když jsme se dozvěděli, že to skutečně udělal. Pravdu přijala i jeho manželka a některé z jeho dětí. Pokřtít se dala také ona zájemkyně se svým manželem, kteří nám laskavě poskytli ubytování.“

Pojďme teď společně s jedním krajským dozorcem a jeho manželkou navštívit sbory podél tohoto mohutného toku.

Warren Reynolds vypráví: „Brzy ráno se s mojí ženou Leann vydáváme na cestu z města Wewak. Na střeše auta máme připevněný 3,5 metru dlouhý hliníkový člun. Po tříhodinové jízdě, většinu času se zapnutým pohonem na všechna čtyři kola, necháváme auto zaparkované u řeky. Zůstane tam stát několik dní, kdy budeme cestovat proti proudu, abychom navštívili asi 30 zvěstovatelů ve čtyřech vesnicích u přítoků řeky Sepik.

Nakládáme zásoby na ploché dno našeho člunu, startujeme motor o výkonu 25 koní a vyrážíme proti proudu. O hodinu později se dostáváme na jeden z přítoků řeky Sepik, na Yuat, a pokračujeme v cestě další dvě hodiny do vesnice Biwat. Tam nás při příjezdu srdečně vítají místní bratři a jejich zájemci. Někteří vytahují náš člun na břeh a ukládají ho u jednoho z domů. Pochutnáváme si na jídle z plantejnů a kokosového mléka a všichni se pak vydáváme na dvouhodinovou cestu bažinatou džunglí. Zvěstovatelé jdou před námi a pomáhají nám nést naše věci. Konečně přicházíme do vesničky Dimiri, kde hasíme žízeň kokosovou vodou. V domku na pilotách zavěšujeme nad postele moskytiéru, povečeříme vařené jamy a jdeme spát.

Ve třech vesnicích této oblasti žije 14 zvěstovatelů. Během několika dalších dní vydáváme v každé vesnici svědectví a nacházíme mnoho lidí, kterým se biblická pravda líbí. Také máme radost z toho, že jeden pár, který studuje Bibli, uzavírá zákonné manželství. Novomanželé tak mohou začít chodit do kazatelské služby. Ostatní zvěstovatelé pro ně připravují jednoduché svatební jídlo z jamů, sága, jedlých listů a dvou kuřat.

Jsme nadšení, když se nedělní přednášky pro veřejnost účastní 93 vesničanů. Po shromáždění vyrážíme za poledního slunce s plnými batohy na zpáteční cestu do Biwatu. Tam své věci necháváme v domě jednoho zájemce a začínáme kázat. Několik lidí si od nás bere publikace a někteří přijímají nabídku biblického studia. Pak večeříme u jiného zájemce. Sedíme při tom u ohně, jehož kouř udržuje v bezpečné vzdálenosti mračna komárů.

Další den brzy ráno se vracíme ke člunu, odrážíme od břehu a za ranního oparu obdivujeme rozmanitost zdejšího ptactva a pozorujeme ryby, které se občas se šplouchnutím objeví na hladině. V opačném směru poklidně plují na bambusových vorech rodiny, které vezou zboží na místní trh.

Když jsme zpátky u auta, doplňujeme palivo v člunu, pitnou vodu a další zásoby. Pak znovu vyplouváme a tentokrát míříme za 14 zvěstovateli do Kambotu. Přijíždíme k nim o dvě hodiny později, promočení skrz naskrz, protože nás na cestě zastihl tropický liják. V Kambotu se k nám přidávají místní zvěstovatelé a my s plně obsazeným člunem vyrážíme proti proudu do velké vesnice, která se rozkládá na obou březích řeky. Vděčným vesničanům kážeme až do pozdního odpoledne. Na zpáteční cestě vydáváme svědectví lidem, kteří postávají na plovoucích bambusových molech. Viděli nás, jak jsme ráno pluli proti proudu, a tak čekali, až se budeme vracet. Lidé v této oblasti nemají moc peněz, a proto projevují ocenění za naši návštěvu a biblické traktáty tím, že nám dávají jídlo — kokosové ořechy, dýně, uzené ryby a banány. Při západu slunce už jsme zase v Kambotu a připravujeme si z darovaných potravin večeři.

Dům, ve kterém se svědkové v Kambotu scházejí, stojí na pilotách, ostatně jako všechny domy v této oblasti. Během období dešťů, kdy zde bývají záplavy, připlouvají lidé v kánoích až ke schodům sálu. Přednášky pro veřejnost se na konci naší návštěvy účastní 72 lidí, z nichž někteří sem šli pět hodin.

Vracíme se k autu a připevňujeme člun na střechu. Máme před sebou tříhodinovou cestu domů. Během ní přemýšlíme o našich milých bratrech a sestrách, kteří žijí podél řeky Sepik. Také uvažujeme o tom, jak je Jehova miluje a jak se jeho láska odráží v úsilí, které jeho organizace vynakládá na to, aby měli dostatek duchovní výživy. Být součástí takové nádherné rodiny považujeme za velkou výsadu.“

[Obrázky na straně 132 a 133]

Vlevo: krajský dozorce Warren Reynolds se svou ženou Leann na návštěvě vesnice Biwat; nahoře: při přednášce pro veřejnost ve vesnici Dimiri