Někteří misionáři slouží jako cestující dozorci. Při návštěvě sborů berou zavděk jakýmkoli způsobem dopravy, který je k dispozici. Tak to bylo i v případě Edgara Mangomy. Kraje, ve kterých sloužil, zahrnovaly území kolem řeky Fly a jezera Murray. „Když jsem sloužil dvěma sborům u jezera, používal jsem kánoi — někdy s motorem a někdy bez něj. V druhém případě mi trvalo až osm hodin, než jsem se dostal od jednoho sboru ke druhému. Obvykle se mnou jeli tři nebo čtyři bratři, i když věděli, že potom, co mě vysadí, je čeká dlouhá cesta nazpátek. Jejich obětavosti jsem si velmi vážil.“

To, že jsou misionáři pokorní, milují lidi a i v jiných ohledech dávají dobrý příklad, bývá pro domorodce vynikajícím svědectvím. „Vesničané žasli, když viděli, že navštěvuji zájemce doma a také s nimi jím,“ napsal jeden krajský dozorce. „Někteří místní lidé mi dokonce řekli: ‚Vaše náboženství je pravé. Naši pastoři se s námi takto nestýkají.‘“

Jak se životu na Papui-Nové Guineji přizpůsobují sestry ze zahraničí? „Prvních několik měsíců to pro mě bylo hodně těžké,“ vzpomíná Ruth Bolandová, která zde sloužila se svým manželem Davidem, cestujícím dozorcem. „Mnohokrát jsem si myslela, že to vzdám. Jsem ale ráda, že jsem to neudělala. Zdejší bratry a sestry jsem si totiž zamilovala a velmi si jich vážím. S manželem jsme stále míň mysleli na sebe a stále víc na druhé. Začali jsme pociťovat radost, která se nedala s ničím srovnat. V hmotném ohledu jsme neměli nic, ale duchovně jsme byli bohatí. A v tolika situacích jsme viděli Jehovovu ruku — nejen v souvislosti s šířením dobré zprávy, ale i v našem vlastním životě. Když nemáte žádné hmotné věci, pak jste zkrátka odkázáni na Jehovu a vidíte, jak vám žehná.“

[Rámeček a obrázky na straně 147 a 148]

„Jehova je náš největší Učitel“

JOHN TAVOISA

ROK NAROZENÍ 1964

ROK KŘTU 1979

Z JEHO ŽIVOTA V dětství byl učiteli a spolužáky šikanován do té míry, že musel po pouhých dvou letech odejít ze školy. Nyní slouží jako krajský dozorce.

◼ NARODIL jsem se ve vesnici Govigovi v provincii Milne Bay. Když mi bylo sedm let, tatínek začal studovat Bibli a to, co se dozvídal, učil i mě.

Zhruba v té době jsem začal chodit do školy. Když moji dva učitelé, kteří byli členy anglikánské církve, zjistili, že se naše rodina stýká se svědky Jehovovými, začali mi ztrpčovat život. Spolužáci to dělali také, dokonce na mě útočili klacky. Přestože jsem měl za sebou pouhé dvě třídy, donutilo mě to ze školy odejít.

Asi za rok nato jsem jednoho z učitelů potkal na tržišti. „Jsi šikovný kluk,“ řekl mi, „a učení by ti šlo moc dobře. Ale kvůli svému náboženství budeš dělat svým spolužákům sluhu.“ O setkání s učitelem jsem mluvil s tatínkem a jeho slova mě zahřála u srdce. Řekl: „Když ti nedá vzdělání svět, dá ti ho Jehova.“

Tatínek a jeden zvláštní průkopník mi pomohli získat to nejcennější vzdělání, jaké existuje — poznání, které vede k věčnému životu. (Jan 17:3) Mým mateřským jazykem je dawawa, ale oni se mnou studovali Bibli v jazycích hiri motu a tok pisin, které se tak staly mým druhým a třetím jazykem. V patnácti letech jsem byl pokřtěn a o dva roky později jsem začal sloužit jako průkopník.

V roce 1998 jsem dostal pozvání do školy služebního vzdělávání. Škola měla probíhat v angličtině, a tu jsem tehdy moc neuměl. Bratři z odbočky mě proto přidělili do anglického sboru v Port Moresby. Angličtina se tedy stala mým čtvrtým jazykem.

Po absolvování školy jsem byl poslán do sboru Alotau v provincii Milne Bay. Po šesti měsících jsem byl ke svému velkému překvapení a také radosti jmenován krajským dozorcem. Můj první kraj zahrnoval Novou Británii, Nové Irsko, ostrov Manus a sousední ostrovy. V roce 2006 jsem se oženil se svou milovanou Judy. Poté co jsme strávili rok jako zvláštní průkopníci, pokračujeme v krajské službě společně.

Když navštěvuji sbory, často mladým lidem říkám: „Jehova je náš největší Učitel. Dejte se jím vyučovat. Může vás do života vyzbrojit tak, že budete opravdu úspěšní.“ Mohu to potvrdit z vlastní zkušenosti.

[Obrázek]

S manželkou Judy