Kolem roku 1970 například začaly do odbočky pravidelně přicházet zprávy z kazatelské služby od neznámé osoby z neexistujícího sboru v neznámé vesnici ležící ve vzdálené oblasti u řeky Sepik. Bratři z odbočky požádali krajského dozorce Mikea Fishera, aby to prošetřil.

„Dostat se do té vesnice nebylo jednoduché. Cestoval jsem deset hodin motorovou kánoí po úzkých říčkách džunglí plnou komárů,“ vypráví Mike. „Konečně jsem se na sklonku dne setkal s oním záhadným autorem dopisů. Šlo o muže, který byl několik let předtím na jiném území vyloučen ze sboru. Pak se vrátil do své vesnice, činil pokání ze svých hříchů a začal kázat druhým. V té vesnici o sobě přes 30 dospělých mužů a žen říkalo, že jsou svědkové Jehovovi, a někteří z nich byli způsobilí dát se pokřtít. Kajícný muž byl krátce nato přijat zpět a místní skupina byla oficiálně uznána odbočkou.“

Jiný krajský dozorce, Daryl Bryon, se v roce 1992 doslechl, že se o pravdu zajímají lidé v jedné vesnici hluboko ve vnitrozemí. „Abych se tam dostal, musel jsem nejprve jet autem 80 kilometrů směrem do vnitrozemí, potom jít hodinu a půl hustou džunglí a nakonec hodinu pádlovat na kánoi proti proudu řeky,“ popisuje Daryl. „Jaké bylo moje překvapení, když jsem na břehu v údolí mezi vysokými horami spatřil zbrusu nový dům s nápisem ‚Sál Království svědků Jehovových‘!

V sále se každou neděli scházelo asi 25 zájemců ke studiu knihy Můžeš žít navždy v pozemském ráji. Prohlašovali se za svědky, a tak jsem se jich zeptal, zda žvýkají betelové ořechy. ‚Už ne,‘ odpověděli. ‚Přestali jsme s tím před rokem, když jsme přijali pravdu.‘ Není třeba zdůrazňovat, že jsem měl radost, když odbočka tuto skupinu zařadila do mého kraje.“

[Obrázek na straně 115]

Mike Fisher na řece Sepik