V roce 1957 se David Walker, 26letý bratr z Austrálie žijící v Port Moresby, dozvěděl, že se o biblickou pravdu zajímají lidé v nedaleké vesnici Manu Manu a v oblasti Gabadi. David proto odešel ze zaměstnání, byl jmenován zvláštním průkopníkem a strávil na tomto území jeden rok. Celou tu dobu chodil do služby sám. Na jeho snahy později navázali jiní, a v Manu Manu je dnes sbor a sál Království.

Mezitím se Don Fielder při kázání na tržišti Koki v Port Moresby setkal s několika rybáři, kteří projevili zájem o dobrou zprávu. Pocházeli z přímořské vesnice Hula ležící asi 100 kilometrů na východ. Don spolu s Atholem (Dapem) Robsonem chtěli pro ně i pro jejich rodiny udělat víc, a tak se s některými z nich vydali v Donově nové, osm metrů dlouhé dvoutrupé kánoi do Huly. Zůstali tam tři dny a založili malou studijní skupinu.

Krátce nato se Don, který sloužil jako zvláštní průkopník, společně se svou manželkou Shirley a dvouletou dcerou Debbie do Huly přestěhovali. „Postavili jsme si malou chýši a začali kázat v pěti okolních vesnicích,“ vypráví Don. „Každý den jsme na naší pravidelné trase nachodili asi dvanáct kilometrů. Bylo to fyzicky namáhavé, ale duchovně osvěžující, protože jsme zahájili mnoho biblických studií a brzy s námi začalo chodit do služby osm nových zvěstovatelů.“

Činnost Dona a Shirley popudila jednoho kazatele sjednocené církve. Ten donutil majitele pozemku, na kterém stála jejich chýše, aby je přiměl se odstěhovat. „Když se o tom doslechli lidé z nedaleké vesnice, velmi je to rozzlobilo, protože nechtěli, abychom odešli,“ popisuje Don. „Asi 20 z nich nám pomohlo naši chýši, včetně základů, přestěhovat na pozemek, který byl majetkem jejich vesnice.“

Rozzuřený kazatel se ale tak snadno nevzdal. Zařídil, aby úředníci v Port Moresby zakázali Fielderovým postavit svou chýši kdekoli v provincii. „Naše působiště jsme nechtěli opustit,“ říká Don, „a tak jsme poprosili Alfa Greena, šikovného tesaře, aby využil dřevo z chýše a upravil naši dvoutrupou kánoi k bydlení. Pak jsme ji zakotvili v mangrovových močálech poblíž ústí nedaleké řeky. Mezi roji komárů a číhajícími krokodýly jsme žili a sloužili jako průkopníci ještě dva a půl roku.“ Když se narodila jejich druhá dcera Vicki, Fielderovi se vrátili do Port Moresby.

Brzy nato byli do Keremy přiděleni dva zvláštní průkopníci, mladí Australané Jim Smith a Lionel Dingle. Okamžitě se dali do práce a začali se učit místní jazyk tairuma. „Řekli jsme slovo v jazyce motu, zájemce nám řekl odpovídající slovo v jazyce tairuma a to jsme si hned zapsali,“ vzpomíná Jim. „Tak jsme získali určitou slovní zásobu a naučili se nazpaměť jednoduchý úvod do služby. Místní lidé žasli, když nás slyšeli mluvit jejich jazykem, protože to žádní jiní běloši v provincii neuměli. Po třech měsících jsme už v jazyce tairuma pravidelně vedli shromáždění na obou březích Keremské zátoky.“

STŘET S KULTEM KARGO

V roce 1960 se další dva zvláštní průkopníci z Austrálie, Stephen Blundy a Allen Hosking, přestěhovali do Savaiviri, vesnice ležící asi 50 kilometrů východně od Keremy. Nejdřív žili tři měsíce ve stanu a potom se zabydleli v malé chýši u kokosové plantáže obklopené rozlehlými bažinami.

Savaiviri bylo známé středisko kultu kargo neboli kultu zboží. Jak tento kult vznikl? Během druhé světové války místní lidé žasli nad obrovským množstvím věcí, které si s sebou přivezli cizí vojáci. Když válka skončila, vojáci se sbalili a odjeli. Jelikož toto bohatství přišlo z míst za obzorem, kde se podle vesničanů nalézá duchovní říše, někteří usoudili, že muselo pocházet od jejich mrtvých předků. Domnívali se, že zboží bylo určeno jim, ale že ho vojáci zadrželi. Chtěli tyto duchy upozornit, že by uvítali další zásilku, a tak začali napodobovat vojenská cvičení. Také postavili masivní přístavní mola, aby na ten slavný den, kdy záplava nového zboží dorazí, byli připraveni.

Zanedlouho Stephen a Allen studovali s 250 členy tohoto kultu, včetně vůdce a některých z jeho „dvanácti apoštolů“. „Mnozí z těchto lidí přijali pravdu,“ vypráví Stephen. „Později nám velitel místních strážníků dokonce řekl, že naše kázání výrazně přispělo k zániku kultu kargo v Savaiviri.“