DO HOR

V témže měsíci se Tom a Rowena Kittovi vydali z Port Moresby na velmi namáhavou cestu, která trvala několik týdnů. Mířili s dobrou zprávou na území, kam se zatím nedostala — do drsných hor Nové Guineje.

Když o třicet let dřív vstoupili do těchto hor australští zlatokopové, objevili tam populaci, která čítala asi milion lidí a byla naprosto odříznutá od okolního světa. Ohromení domorodci se domnívali, že ti bílí muži jsou duchové jejich předků, kteří se vrátili z říše mrtvých.

Zlatokopům šli v patách misionáři křesťanstva. Rowena vypráví: „Když se místní misionáři dozvěděli, že jsme na cestě, přikázali vesničanům, aby nám nenaslouchali. Ale jejich varování zafungovalo jako dobrá reklama. Tito lidé jsou od přírody zvědaví, a tak se nemohli dočkat, až přijedeme.“

Tom s Rowenou si zařídili obchůdek ve Wabagu ležícím 80 kilometrů severozápadně od městečka Mount Hagen. „Duchovní zakázali lidem u nás nakupovat, cokoli nám prodávat, a dokonce s námi mluvit. Navíc je naváděli, aby přiměli majitele pozemku zrušit nám pronájem,“ říká Tom. „Vesničané si však časem uvědomili, že se od ostatních bělochů odlišujeme. Největší rozdíl byl v tom, že jsme se k nim chovali přátelsky. Naše laskavé skutky jim často vehnaly slzy do očí. Nakonec nám řekli, že chtějí, abychom tam zůstali.“

TRPĚLIVÉ VYUČOVÁNÍ VEDE K DOBRÝM VÝSLEDKŮM

Od roku 1963 přijíždělo podpořit kazatelské dílo v horách ve vnitrozemí velké množství bratrů a sester ze zahraničí. Postupně se stěhovali z východu dál a dál na západ, a nakonec pokryli celé území Centrálního pohoří. Na mnoha místech založili skupiny a sbory.

V Goroce ve východní části pohoří vznikl malý sbor, který se zpočátku scházel v soukromém domě. Později bratři postavili jednoduché místo pro sborová shromáždění z materiálů dostupných v buši. A v roce 1967 pak vystavěli hezký sál Království, kde bylo 40 míst k sezení. „Vtipkoval jsem, že než sál zaplníme, přijde Armagedon,“ vzpomíná George Coxsen, který v té oblasti sloužil deset let. „Ale pořádně jsem se spletl. Za 12 měsíců navštěvovalo shromáždění tolik lidí, že jsme museli vytvořit druhý sbor!“

Ještě východněji, nedaleko Kainantu, studoval Norm Sharein Bibli s víc než 50 vesničany, kteří za ním každý den přicházeli do jeho chýše. Později se o tuto skupinu dva a půl roku starali průkopníci Berndt a Erna Anderssonovi. „Tito lidé se málokdy myli, chodili spoře oblečení, byli úplně negramotní a byli silně zapleteni do spiritismu,“ vypráví Erna. „A přesto, když jsme jim trpělivě a s láskou pomáhali, brzy někteří z nich uměli zpaměti citovat a vysvětlit 150 biblických textů.“

Berndt a Erna se s touto skupinou velmi sblížili. „Když jsme byli přiděleni do nového působiště v Kaviengu, ženy se kolem mě shromáždily a plakaly, doslova kvílely!“ říká Erna. „Jedna za druhou mě hladily po tváři a pažích a slzy jim tekly proudem. Znovu a znovu jsem odcházela do naší chýše a plakala. Berndt se je mezitím pokoušel uklidnit, ale byly k neutišení. Když jsme se nakonec vydali na cestu, běžel za naším autem dolů po svahu zástup lidí a ženy nepřestávaly bědovat. Dodnes se neubráním dojetí, když na to srdcervoucí loučení vzpomínám. Nesmírně se těšíme, až se s nimi v novém světě znovu uvidíme.“ Na práci Berndta a Erny navázali další průkopníci a za nějakou dobu byl v Kainantu založen pěkný sbor.

OBĚTAVÉ ZASÉVÁNÍ ČASEM PŘINESLO OVOCE

Počátkem sedmdesátých let vznikla malá skupina svědků v Mount Hagenu, asi 130 kilometrů západně od Goroky. V tomto městě se každý týden pořádal velký trh, na který přicházely tisíce vesničanů z širokého okolí. „Na trhu jsme rozšiřovali stovky publikací,“ vzpomíná nebojácná průkopnice Dorothy Wrightová. Když se pak lidé vraceli do svých vesnic, zpráva o Království díky nim pronikala do odlehlých území, kam se zvěstovatelé ještě nedostali.

Později byl Dorothyin syn Jim Wright se svým spolupracovníkem Kerrym Kay-Smithem pověřen službou v provincii Banz ležící na východ od Mount Hagenu v krásném údolí Wahgi, kde se pěstuje čaj a káva. Tito dva průkopníci naráželi na tvrdý odpor misionářů křesťanstva, kteří naváděli děti, aby po bratrech házely kameny a vyháněly je ze svých vesnic. Když byl Kerry přidělen jinam, Jim v Banzu zůstal a sloužil tam sám. Vzpomíná: „Často jsem v noci ležel ve své malé chýši z trávy a v modlitbě se ptal: ‚Jehovo, jaký má smysl to, že jsem tady?‘ Odpověď jsem dostal až po mnoha letech.“

Jim pokračuje: „V roce 2007 jsem přijel z Austrálie do města Banz na oblastní sjezd. Nedaleko místa, kde kdysi stála moje chýše, se nalézal krásný nový sál Království, který bylo možné dočasně rozšířit na sjezdový sál s tisícem míst. Když jsem přicházel k sálu, přiběhl ke mně nějaký bratr, objal mě a rozplakal se mi na rameni. Nakonec se uklidnil, představil se jako Paul Tai a vysvětlil mi, že jsem před 36 lety studoval s jeho otcem. Paul si později otcovy studijní knihy přečetl a přijal pravdu. Řekl mi, že slouží jako sborový starší.

Na sjezdu jsem v interview vyprávěl o pronásledování, které jsme kdysi v Banzu zažívali. Snad jediné oko nezůstalo suché. Někteří bratři za mnou po programu přišli, objímali mě a se slzami v očích se mi omlouvali. Patřili totiž k chlapcům, kteří mě vyháněli z vesnic, házeli po mně kameny a nadávali mi. A přišel za mnou i Mange Samgar, který byl tehdy luteránským pastorem a děti proti nám poštvával. Také on se stal sborovým starším. Byla to neuvěřitelná setkání!“

[Rámeček a obrázek na straně 112]

‚Snad ti nesnědli srdce?‘

AIOKOWAN

ROK NAROZENÍ 1940

ROK KŘTU 1975

Z JEJÍHO ŽIVOTA Byla mezi prvními lidmi z kmene Enga, kteří poznali pravdu.

◼ KDYŽ se Tom a Rowena Kittovi přistěhovali do Wabagu v provincii Enga, misionáři jiných církví o nich začali šířit lživé historky. Například tvrdili, že Tom s Rowenou vykopávají mrtvé lidi a jedí je. Ty příběhy mě opravdu děsily.

Jednoho dne se Tom zeptal mého otce, zda neví o nějaké mladé ženě, která by jeho manželce mohla pomáhat s domácími pracemi. Otec ukázal na mě. Zhrozila jsem se, ale otec mě přiměl, abych práci přijala.

Později se mě Tom a Rowena zeptali: „Co se podle tebe stane s lidmi, když zemřou?“

„Dobří lidé půjdou do nebe,“ odpověděla jsem.

„To jsi četla v Bibli?“ ptali se.

„Nechodila jsem do školy, takže neumím číst,“ řekla jsem.

Začali mě učit číst a já jsem pomalu poznávala biblickou pravdu. Když jsem přestala chodit do katolického kostela, jeden z představitelů církve se mě zeptal: „Proč už nechodíš do kostela? Snad ti ti bílí manželé nesnědli srdce?“

„Vlastně ano,“ odpověděla jsem. „Moje srdce je teď s nimi, protože vím, že mě učí pravdu.“

[Obrázek na straně 109]

Hornaté vnitrozemí

[Obrázek na straně 110]

Tom a Rowena Kittovi před svým obchůdkem a domem ve Wabagu