Lepší svět — Pouhý sen?

POKUD byste byli mazdisty, tedy stoupenci náboženství, které hlásal íránský prorok Zarathuštra, očekávali byste den, kdy bude země navrácena do své původní krásy. Kdybyste žili ve starověkém Řecku, možná byste snili o tom, že se jednou dostanete na idylické ostrovy blažených nebo že zažijete návrat Zlatého věku, který v osmém století před naším letopočtem popsal básník Hésiodos. Indián jihoamerického kmene Guaraní možná dosud pátrá po Zemi beze zla. Žijete však v současnosti, a tak možná doufáte, že se svět zlepší díky nějaké politické ideologii nebo novodobému vnímavějšímu vztahu k ekologii.

Zlatý věk, ostrovy blažených, Země beze zla — to jsou jen některé z pojmů vyjadřujících jedinou touhu: naději na lepší svět.

Tento svět, ve kterém žijeme, není zdaleka ideální. Stupňující se brutalita zločinnosti, nebývale násilné bratrovražedné války, genocida, lhostejnost k utrpení druhých, chudoba, hlad, nezaměstnanost a nedostatek soudržnosti, ekologické problémy, nevyléčitelné choroby postihující milióny lidí — zdá se, že by tento seznam palčivých problémů současného světa mohl pokračovat do nekonečna. Jeden italský novinář se o válkách, které právě probíhají, vyjádřil těmito slovy: „Nabízí se otázka, zda se v našich dnech nestala tím nejmocnějším postojem nesnášenlivost.“ Když o tomto stavu věcí uvažujete, myslíte si, že je reálné očekávat něco jiného, něco lepšího? Nebo jsou takové naděje jen toužebným vyhlížením Utopie, pouhým snem, který se nikdy nesplní? Může být vůbec někdy svět lepší, než je dnes?

Takové úvahy nejsou ničím novým. Lidé po staletí touží po světě, v němž by panoval soulad, právo, blahobyt a láska. Během těch mnoha let přišla řada filozofů se svými návrhy na vytvoření ideálního Státu či lepšího světa. Žel, nikdo z nich nikdy nedokázal říci, jak tyto představy účinně zrealizovat.

Můžeme se z onoho prastarého výčtu snů, utopií a lidských tužeb po lepší společnosti nějak poučit?

[Obrázek na straně 3]

Je toto nejlepší svět, jaký může existovat?

Lepší svět — Je na dosah!

„TOUHA po ráji patří k těm nejmocnějším touhám, jaké, jak se zdá, velmi neodbytně provázejí lidstvo. Možná, že právě ona je ze všech tužeb ta nejmocnější a nejvytrvalejší. Na každé úrovni náboženského života se setkáváme s určitým projevem této silné touhy po ráji,“ uvádí The Encyclopedia of Religion.

Zdá se, že společným rysem všech kultur je přání žít v lepším světě — jako by člověk oplakával jakýsi původní ideální stav, který pominul. Jako by tu ráj kdysi skutečně byl, ale kde? Psychoanalytik by možná řekl, že je to příznakem touhy po návratu ke ztracenému bezpečí v matčině lůně. Toto vysvětlení však nepřesvědčuje badatele, kteří zkoumají dějiny náboženství.

„Touha po ráji“ — Proč?

Je snad taková touha po ráji dobrá jen k tomu, co naznačují někteří lidé — aby člověk lépe snášel životní těžkosti, aby se snáze smířil s prchavostí života? Anebo je pro ni nějaké jiné vysvětlení?

Proč lidstvo touží po lepším světě? Vysvětlení nám poskytuje Bible, a to, co říká, je jasné a jednoduché: lidstvo pochází z lepšího světa! Prapůvodní ráj skutečně existoval. Boží slovo tento ráj popisuje jako „zahradu“, která se nalézala na konkrétním místě na Blízkém východě a byla požehnána ‚každým stromem žádoucím na pohled a dobrým k jídlu‘. Bůh ji svěřil do péče první lidské dvojice. (1. Mojžíšova 2:7–15) Bylo to ideální prostředí, v němž by byl život člověka opravdu šťastný.

Proč tyto rajské podmínky pominuly? Bylo to proto, že došlo ke vzpouře — nejdříve ze strany jedné duchovní bytosti a potom i ze strany lidské dvojice. (1. Mojžíšova 2:16, 17; 3:1–6, 17–19) Tak člověk přišel nejen o možnost žít v ráji, ale také o dokonalost, zdraví a nekonečný život. Podmínky, které pak zavládly, rozhodně lidský život nevylepšily. Naopak, život člověka začal postupně upadat, až nakonec klesl na současnou, dosud nejnižší, úroveň. — Kazatel 3:18–20; Římanům 5:12; 2. Timoteovi 3:1–5, 13.

Jak se pátralo po ráji — Dějiny jedné myšlenky

Je snadno pochopitelné, že dějiny „touhy po ráji“ sahají velmi hluboko do minulosti. Sumerové vzpomínali na dobu, kdy v celém vesmíru vládl soulad: „Nebyly obavy a nebyl děs, člověk neměl žádného soka . . . Celý vesmír, všichni lidé jednotně chvalořečili Enlilovi jedním jazykem,“ říkala jedna starověká mezopotámská báseň. Lidé z jiných národů, jako například dávní Egypťané, doufali, že člověk vstoupí do lepšího světa po smrti. Věřili, že nesmrtelná duše přichází na místo, které nazývali Aaruova pole. Tato naděje však původně patřila jen aristokracii; chudý člověk nemohl doufat, že se jednou ocitne ve spravedlivém světě.

Podívejme se nyní do jiného náboženského prostředí. Hinduisté již dlouhá staletí očekávají, že nadejde lepší věk (juga). Hinduismus učí, že jsou čtyři jugy, které se v nekonečném koloběhu opakují, a že nyní žijeme v době té nejhorší jugy. Žel, tato současná Kali juga (věk temna) se vším utrpením a ničemností, které ji provázejí, bude — podle mínění některých lidí — trvat 432 000 let. Nicméně věrní hinduisté čekají na příchod zlatého věku, Krita jugy.

Snem Řeků a Římanů bylo dostat se na mýtické ostrovy blažených v Atlantském oceánu. Mnozí spisovatelé, například Hésiodos, Vergilius a Ovidius, psali o podivuhodném prapůvodním zlatém věku a doufali, že jednoho dne bude tento zlatý věk obnoven. Ke konci prvního století před naším letopočtem psal latinský básník Vergilius, že v bezprostřední budoucnosti nastane nová a trvalá aetas aurea (neboli zlatý věk). V následujících staletích „tvrdilo přinejmenším šestnáct římských císařů, že za jejich vlády došlo k obrození Zlatého věku“, uvádí The Encyclopedia of Religion. Dnes však dobře víme, že to byla pouhá politická propaganda.

Mnoho Keltů toužilo po zemi plné lesku, která se nachází na ostrově (či souostroví) za mořem, kde prý lidé žijí v dokonalém štěstí. Jedna legenda říká, že král Artuš poté, co byl smrtelně raněn, objevil nádherný ostrov Avalon a na něm pak dále žil.

Historik Jean Delumeau říká, že ve starověku a středověku se mnozí lidé domnívali, že někde „na vrcholu nepřístupné hory nebo za nepřekonatelným oceánem“ stále ještě existuje zahrada doslovných rozkoší — zahrada Eden. Italský básník Dante sice věřil v nebeský ráj, ale přesto si představoval, že dosud existuje i ráj pozemský, který leží na vrcholu hory v Očistci, přesně na protilehlé straně země oproti Jeruzalému. Někteří lidé věřili, že ráj je možné nalézt v Asii, v Mezopotámii nebo v Himálaji. Středověkých legend o edenském ráji bylo velmi mnoho. Mnozí lidé věřili, že nedaleko tohoto ráje je přenádherné království, kterému vládne zbožný Kněz Jan. V království Kněze Jana se prý žije dlouho a blaženě a jeho království je nevysychajícím pramenem hojnosti a bohatství díky tomu, že se nachází tak blízko ráje. Jiní lidé si stále ještě uchovávali v mysli starověké řecké legendy a věřili, že kdesi v Atlantském oceánu jsou rajské ostrovy. Na středověkých mapách je vidět, s jakou jistotou se věřilo v existenci zahrady Eden; na těchto mapách bývalo dokonce vyznačeno místo, kde se Eden pravděpodobně nachází.

Mořeplavci, kteří se v patnáctém a šestnáctém století plavili přes Atlantský oceán, ve skutečnosti hledali staronový svět. Věřili, že za oceánem najdou kromě Indie i zahradu Eden. Kryštof Kolumbus například edenskou zahradu hledal v hornatých krajích mírného a tropického pásma Jižní i Střední Ameriky. Evropští objevitelé, kteří přistáli v Brazílii a viděli, že je to země s příjemným podnebím, množstvím potravy a bujným rostlinstvem, byli přesvědčeni, že ztracený ráj musí být právě tam. Zanedlouho je však okolnosti donutily, aby si uvědomili chmurnou skutečnost.

Utopie — ideální místa pro život?

Někteří lidé nepátrali po ideálním světě v odlehlých koutech země — místo toho se jej pokusili naplánovat. Tak v roce 1516 anglický humanista Thomas More popsal ostrov nazvaný Utopie, nádhernou, pokojnou zemi, kde vládla tolerance, svět na hony vzdálený tomu zkaženému světu, který More znal. I jiní lidé se pokusili naplánovat lepší, šťastnější světy: v šestém století před naším letopočtem to byl Platon ve svém díle Ústava; v roce 1602 italský mnich Tommaso Campanella ve svém vysoce organizovaném Slunečním státě; jen o několik let později pak anglický filozof Francis Bacon ve vyprávění o „šťastném a prosperujícím státě“ zvaném Nová Atlantida. Během následujících staletí nejrůznější myslitelé (věřící i nevěřící) popisovali desítky a desítky utopií. Málokterého z těchto myslitelů však lidé brali vážně.

Byli i takoví lidé, kteří se pokusili svou utopii uskutečnit. V roce 1824 se například bohatý angličan Robert Owen rozhodl, že emigruje do Indiany (USA) a tam své utopistické představy zrealizuje ve vesnici, kterou nazval Nová harmonie. Owen v přesvědčení, že za správných podmínek se lidé zlepší, vynaložil skoro všechny své prostředky na to, aby se pokusil tuto představu uskutečnit a vytvořit nový, mravný svět. Výsledek však dosvědčil, že nové podmínky života nestačí k utvoření nového člověka.

Téměř každá politická ideologie tvrdí, že k tomu, aby na zemi vznikl vytoužený ráj, musí člověk rozplánovat svět na základě svých znalostí a svého vlastního pojetí pravdy. Je však paradoxem, že snahy o uskutečnění onoho toužebného přání vedly k různým válkám a revolucím — například k francouzské revoluci roku 1789 a k bolševické revoluci roku 1917. Častým výsledkem takových snah bylo jen více bolesti a utrpení, nikoli vznik rajských poměrů.

Touhy, plány, utopie a snahy o jejich realizaci — zklamání za zklamáním. V dnešní době někteří lidé mluví o „neuskutečněném snu“ či o „konci éry utopií“ a vybízejí nás, abychom se „naučili žít bez utopií“.