Naše láska k zahradám

VÍTÁTE klid krásné zahrady jako útočiště před hlukem a hektickým životním tempem? Jsou tiché parky se svými trávníky, květinami, stinnými stromy a jezírky prostředím, kde byste si udělali rodinný piknik nebo kam byste se šli projít s přítelem? Ano, zahrada uklidňuje, osvěžuje, uvolňuje, a dokonce léčí.

Někdo se sice možná nechce o zahradu starat, snad pro nedostatek času, ale všechny nás těší zahradní barvy, vůně, zvuky a plody. Zahrady miloval i Thomas Jefferson, architekt, vědec, právník a vynálezce a také prezident Spojených států. Napsal: „Žádná jiná činnost mi nepřináší tolik potěšení jako obdělávání země. . . . Stále jsem zahradě věrný. Jsem sice již starý muž, ale ještě mladý zahradník.“

Mnoho lidí sdílí jeho názor i o dvě století později. Každý rok proudí miliony návštěvníků do slavných zahrad světa — například do Kew Gardens (Královské botanické zahrady) v Anglii, do zahrad v japonském Kjótu, do versailleských zahrad ve Francii či do Longwood Gardens v americké Pensylvánii. V mnoha zemích jsou městské oblasti, kde jsou domy usazené v ulicích se stromořadím a jsou obklopené keři, stromovím a záplavou květinové nádhery — jako miniaturní ráj.

Zahrady mohou podporovat zdraví

Bylo pozorováno, že když jsou lidé v kontaktu se světem přírody, může to zlepšit jejich zdraví, i když je tím kontaktem jen pohled z okna na květiny, stromy, keře a ptáky. To vedlo jednu newyorskou nemocnici k tomu, aby vysadila zahradu na střeše. Bylo to „fantasticky přijato,“ řekl zástupce nemocnice. „Bylo to povzbuzení pro morálku jak pacientů, tak personálu. . . . Vidíme, že to poskytuje spoustu terapeutických možností.“ Opravdu, výzkumy ukazují, že lidem může tělesně, duševně i citově prospívat, když se jejich smysly mohou pást na proměnlivosti přírody.

Také člověk, který je nakloněn duchovním věcem, se možná cítí Bohu blíž, když je uprostřed Jeho výtvorů. Tato stránka zahrad se dá vysledovat až k první zahradě na zemi — k zahradě Eden —, kde Bůh poprvé komunikoval s člověkem. (1. Mojžíšova 2:15–17; 3:8)

Láska k zahradám je obecná a to, jak uvidíme, má svůj význam. Avšak než to budeme rozebírat, zveme vás na „procházku“ několika historickými zahradami, abyste viděli, jak hluboko v srdcích lidí ze všech národů ta touha po ráji skutečně je.

Prohlídka několika slavných zahrad

LIDSKÁ zkušenost s rájem začala v zahradě, která ležela v oblasti zvané Eden, možná poblíž jezera Van v novodobém Turecku. Zahradu zavlažovala řeka, jež se větvila do čtyř ramen, a Adam s Evou měli tuto zahradu ‚obdělávat a pečovat o ni‘. Jakým potěšením bylo starat se o zahradu, v níž byla hojnost ‚stromů žádoucích na pohled a dobrých k jídlu‘! (1. Mojžíšova 2:8–15)

Eden byl dokonalým domovem. Adam s Evou a jejich potomci měli rozšířit jeho hranice a jako model měli bezpochyby použít nádherný původní návrh, jejž vytvořil Bůh. Časem měla být celá země rájem, který by byl příjemně naplněn lidmi. Ale svévolná neposlušnost našich prvních předků měla za následek, že byli z tohoto útočiště vyhnáni. Žel, všichni ostatní členové lidské rodiny se narodili mimo tento edenský domov.

Nicméně jako místo k životu Stvořitel určil lidstvu ráj. Je tedy přirozené, že se další generace snažily obklopit se jeho napodobeninami.

Dávné zahrady

Babylónské visuté zahrady jsou oslavovány jako jeden z divů starověku. Před více než 2 500 lety je vybudoval král Nebukadnecar pro svou médskou manželku, jíž se stýskalo po lesích a kopcích v její vlasti. Tato 22 metrů vysoká stupňovitá stavba s oblouky a klenbami — všemi bohatě osázenými — obsahovala dost zeminy na to, aby v ní mohly růst velké stromy. Když se královna procházela touto terasovitou krajinou podobnou Edenu, její stesk se pravděpodobně rozplynul.

Zahradní architektura byla velmi vyspělá také v egyptském úrodném údolí Nilu. „Z Egypta,“ uvádí The Oxford Companion to Gardens (Oxfordský průvodce zahradami), „pocházejí nejstarší vyobrazení zahrad na světě. Egypt má v zahradní architektuře mimořádně dlouhou tradici.“ Architektonický plán jedné zahrady v Thébách, jež patřila jistému egyptskému úředníkovi, pochází asi z roku 1400 př. n. l. a jsou na něm zakresleny rybníky, cesty se stromořadím a pavilony. Hned po královských zahradách byly nejskvělejší zahrady chrámové. Byly v nich háje, květiny a jiné rostliny a to vše bylo zavlažováno kanály z rybníků a jezírek, jež se hemžily vodním ptactvem a rybami a jejichž hladinu zdobily lotosy. (Srovnej 2. Mojžíšovu 7:19.)

Ve světě zahrad záhy zanechali svou stopu i Peršané. Perské a egyptské zahrady byly tak okouzlující, že když se ve čtvrtém století př. n. l. vrátila vítězná vojska Alexandra Velikého do Řecka, přinesla s sebou velké zásoby semen, rostlin a nápadů. V Aténách shromažďovali Aristoteles a jeho žák Theofrastos stále větší množství rostlin a založili botanickou zahradu, aby mohli rostliny studovat a třídit. Mnoho bohatých Řeků mělo velkolepé zahrady stejně jako dříve Egypťané a Peršané.

Římští obyvatelé měst propojili na stísněném městském prostoru dům se zahradou. Boháči si pro potěšení budovali okázalé parky u svých venkovských vil. I tyran Nero chtěl mít svůj Eden, a tak nelítostně vyhnal stovky rodin, zboural jejich domy a kolem svého paláce si na rozloze větší než padesát hektarů vybudoval soukromý park. Později, asi v roce 138 n. l., dosáhla římská zahradní architektura svého vrcholu u Hadrianovy vily v Tivoli. Vila má 243 hektarů parků, rybníků, jezírek a fontán.

Své zahrady a parky měli i starověcí Izraelité. Židovský historik Josephus píše o místě zvaném Etam, asi 13 až 16 kilometrů od Jeruzaléma, kde byly krásné parky s mnoha potoky. Parky v Etamu možná patřily mezi ‚zahrady, parky, vodní nádrže a lesy‘, které, jak říká Bible, ‚si udělal Šalomoun‘. (Kazatel 2:5, 6) Hned za Jeruzalémem, na Olivové hoře, byla Getsemanská zahrada, kterou proslavil Ježíš Kristus. Zde Ježíš našel útočiště, kde mohl soukromě učit své učedníky. (Matouš 26:36; Jan 18:1, 2)

Od zahrad arabských k zahradám anglickým

S perskými zahradami se kromě Alexandra setkala také arabská vojska, když se v sedmém století n. l. dostala na východ i na západ. (Srovnej Ester 1:5.) „Arabové zjistili,“ píše Howard Loxton, „že perské zahrady se velmi podobají ráji, jejž Korán slibuje věrným.“ Od maurského Španělska až po Kašmír byly typické arabské zahrady stejně jako jejich perský vzor rozděleny do čtyř částí. Dělily je čtyři potoky, které vycházely ze středu, kde bylo jezírko nebo fontána. To mělo připomínat čtyři řeky v Edenu.

V severní Indii u jezera Dal v Kašmírském údolí vysadili mughalští panovníci v sedmnáctém století více než sedm set zahrad, jež připomínaly ráj. Tyto zahrady vytvářely úžasnou směsici barev posetou stovkami vodotrysků, teras a vodopádů. Pavilon z černého mramoru, jejž na břehu jezera Dal postavil Šáhdžahán (který postavil také Tádž Mahal), stále nese nápis: „Je-li někde na zemi ráj, je to tady, je to tady, je to tady.“

O několik století dříve přešla Evropa od středověku k renesanci čtrnáctého století. Římské tradice zahradní architektury, které byly začátkem středověku v pátém století n. l. pošlapány, začaly znovu vzkvétat — tentokrát pod vedením církve. Křesťanstvo pohlíželo na zahradu jako na ‚prozatímní ráj‘. V plánu kláštera z devátého století jsou na dvou místech zakresleny zahrady s označením „ráj“. Zahrady křesťanstva byly brzy větší a velkolepější, ale mnohé z nich nezrcadlily duchovní ideály; staly se spíše symbolem moci a bohatství.

Když francouzský král Karel VIII. dobyl v roce 1495 Neapol, napsal domů: „Nevěřili byste, jak krásné zahrady v tomto městě mám . . . Zdá se, že k tomu, aby byly pozemským rájem, jim chybí jen Adam a Eva.“ Ale kdyby se Karel VIII. dožil sedmnáctého století, viděl by na francouzské půdě rozlehlé zahrady krále Ludvíka XIV. V knize The Garden (Zahrada) se tvrdí, že zahrady ve Versailles „si stále mohou činit nárok na to, že jsou největší a nejvelkolepější na světě“.

Renesance však přinesla novou definici ráje: příroda má sloužit osvícenému člověku, který má do zahrady vnést řád a zbavit ji veškeré divokosti. Stromy i květiny byly aranžovány do přesných geometrických útvarů. Staré římské umění tvarovat stromy a keře stříháním a ohýbáním se tedy dočkalo ohromného oživení.

Později, v 18. a 19. století, byla díky námořním výpravám a obchodu objevena taková pojetí zahrad a takové rostliny, jež byly pro západní svět nové. V zahradní architektuře začala udávat tón Anglie. „V Anglii 18. století,“ uvádí The New Encyclopædia Britannica, „si člověk stále více uvědomoval svět přírody, jehož byl součástí. Už přírodě nevnucoval svůj umělý geometrický řád, ale začal uvažovat o tom, že on přizpůsobí svůj život jí.“ V zahradní architektuře vynikli muži jako William Kent a Lancelot Brown. Brown vyprojektoval v Anglii více než dvě stě sídel. V roce 1786 cestovali po Anglii a studovali anglické zahrady dva muži, kteří se stali prezidenty Spojených států — Thomas Jefferson a John Adams.

Zahradní architektura Východu

Zahradní tradice Číny je pro východní civilizaci totéž, co jsou tradice Egypta, Řecka a Říma pro civilizaci západní. Číňané měli původně animistické náboženství, v němž byly řeky, skály či hory považovány za zhmotnělé duchy, a měly tedy být ctěny. Potom se v celé zemi rozšířily taoismus, konfuciánství a buddhismus a ty vytvořily své vlastní formy zahrad.

Na druhé straně Japonského moře rozvíjely svůj vlastní styl japonské zahrady. V nich je tvar důležitější než barva, a každá věc má své přesné místo. Zahradník se na omezeném prostoru snaží zachytit estetiku a rozmanitost přírody, a proto pečlivě umísťuje kameny, zakládá zahradu a tvaruje ji s puntičkářskou přesností. To je zřejmé na bonsaji (což znamená „rostlina v kořenáči“), umění tvarovat miniaturní stromy nebo snad celý háj stromů do přesných tvarů a proporcí.

Východní zahrada se sice od svého západního protějšku liší, ale i v ní se zrcadlí touha po ráji. Wybe Kuitert, který se zabývá historií zahrad v Japonsku, například píše, že v období Heian (794–1185) se zahradníci v Japonsku pokoušeli vyvolat atmosféru „ráje na zemi“.

Láska, kterou lze najít všude

Lásku k zahradám nacházíme všude, dokonce i mezi kmeny sběračů a lovců, kteří žijí v „přirozených“ zahradách — v džunglích, lesích a lukách. Britannica uvádí: „Konkvistadoři vyprávěli o mexických Aztécích a peruánských Incích, že jejich komplikované zahrady s terasovitými pahorky, háji, vodotrysky a ornamentálními jezírky . . . nebyly nepodobné tehdejším zahradám Západu.“

Ano, pradávné háje podél Nilu, zahrady Východu, moderní městské parky, botanické zahrady — co se v nich zračí? Touha lidstva po ráji. Když spisovatel Terry Comito o této neustálé „touze po ráji“ psal, vyjádřil se: „Zahrady jsou místa, v nichž se člověk opět ocitá doma.“ A kdo by se neradoval, kdyby mohl říci: ‚Můj domov je jako edenská zahrada‘? Je však celosvětový Eden — a ne jen pro bohaté — pouhý sen? Nebo je to jistá budoucnost?

Cesta domů do ráje

VZHLEDEM k tomu, že lidé po ráji touží a že se pokoušejí si jej — ať ve velkém, či v malém — znovu vytvořit, mohl by si člověk myslet, že země by už opravdu mohla být rájem. Ale není.

Místo toho dalo lidstvo přednost chamtivosti, která často vládne na úkor prostředí i na úkor rozmanitosti života. Mnoho lidí se domnívá, že zvítězí hmotné bohatství, a proto ztratili všechnu naději, že se tato země v edenský ráj někdy opravdu změní. Svou jedinou naději na ráj spíše opírají o posmrtný život v nebesích. Tento názor předpokládá, že lidská touha po ráji bude navždy nesplněna a že Bůh tuto planetu vydal napospas lidské hlouposti a chamtivosti. Je to tak? Co vlastně budoucnost přinese? A kde se tyto budoucí věci budou odehrávat?

Ráj — v nebi, nebo na zemi?

Téměř před dvěma tisíci lety, když Ježíš Kristus mluvil ke kajícnému zloději, který visel na kůlu vedle něho, řekl: „Budeš se mnou v ráji.“ (Lukáš 23:43) Myslel tím Ježíš to, že ten zloděj s ním půjde do nebe? Ne.

To by toho zločince asi ani nenapadlo. Proč ne? Protože pravděpodobně znal pasáže Hebrejských písem, které v jeho době existovaly, například první část Žalmu 37:29: „Spravedliví budou vlastnit zemi.“ Ježíš vyučoval tutéž pravdu, když prohlásil: „Šťastní jsou lidé mírné povahy, protože zdědí zemi.“ (Matouš 5:5) Tento text je v souladu s tím, čemu se běžně říká Pánova modlitba: „Ať se stane tvá vůle, jako v nebi, tak i na zemi.“ (Matouš 6:9, 10)

Bible učí, že jako domov pro lidskou rodinu vytvořil Bůh zemi, nikoli nebesa. Jeho Slovo říká, že „[zemi] nestvořil prostě nadarmo“, ale proto, „aby byla obývána“. (Izajáš 45:18) Na jak dlouho? „Založil zemi na jejích stanovených místech; nebude přivedena k potácení na neurčitý čas, nebo navždy.“ (Žalm 104:5) Ano, „země zůstává až na neurčitý čas“. (Kazatel 1:4)

Božím záměrem s velkou většinou těch, kdo Bohu slouží, je učinit zemi navždy jejich domovem. Všimněte si, co o tom říká Boží slovo, Bible. Žalm 37:11 předpovídá: „Mírní, ti budou vlastnit zemi a vskutku naleznou své největší potěšení v hojnosti pokoje.“ Na jak dlouho? Žalm 37:29 říká: „Spravedliví budou vlastnit zemi a budou na ní přebývat navždy.“ V té době se uskuteční text Písma, který prohlašuje: „Otevíráš [Bože] svou ruku a uspokojuješ touhu všeho živého,“ tedy touhu, která je v souladu s Boží vůlí. (Žalm 145:16)

A co ti, kdo netouží činit Boží vůli? Přísloví 2:21, 22 prohlašuje: „Přímí, ti budou přebývat na zemi, a bezúhonní, ti na ní zbudou. Ničemní, ti budou právě ze země odříznuti; a zrádní, ti z ní budou vytrženi.“

Obnovený ráj

Boží rozsudky nad tímto ničemným světem budou vykonány už brzy. (Matouš 24:3–14; 2. Timoteovi 3:1–5, 13) Ale Bůh bude v tomto nadcházejícím zničení chránit „velký zástup“ lidí a zachová je do nového světa, jejž vytvoří. (Zjevení 7:9–17)

Pak budou lidé pod Božím vedením vykonávat radostný úkol — budou přeměňovat celou zemi v rajský domov pro lidstvo. Bible slibuje: „Pustina a bezvodý kraj budou jásat a pouštní pláň bude mít radost a rozkvete jako šafrán. . . . Vždyť v pustině vytrysknou vody a v pouštní pláni bystřiny.“ (Izajáš 35:1, 6)

V tomto rozšiřujícím se ráji již nebude hlad, chudoba, chudinské čtvrti, lidé bez domova nebo oblasti zamořené zločinností. „Na zemi bude spousta obilí.“ (Žalm 72:16) „A polní strom dá své ovoce a země dá svůj výnos.“ (Ezekiel 34:27) „A jistě budou stavět domy a obývat je; a jistě budou sázet vinice a jíst jejich ovoce. Nebudou stavět, a někdo jiný obývat; nebudou sázet, a někdo jiný jíst.“ (Izajáš 65:21, 22) „A skutečně budou sedět každý pod svou révou a pod svým fíkovníkem a nikdo nezpůsobí, aby se chvěli.“ (Micheáš 4:4)

Proč někdo jde do nebe

Většina lidí pravděpodobně potvrdí, že touží po pozemském ráji. Je to přirozené, protože Bůh jim nikdy nevštípil touhu po nebesích; neumějí si ani představit, jaký je život v nebi. Když například Pat, věrná členka anglikánské církve, mluvila s duchovním o nebi, řekla: „Nikdy mě ani nenapadlo, že bych měla jít do nebe. Nechci tam jít, co bych tam taky dělala?“ (Srovnej Žalm 115:16.)

Je pravda, že Bible učí, že omezené množství lidí, 144 000, do nebe půjde. (Zjevení 14:1, 4) Také vysvětluje proč: „Udělal jsi z nich království a kněze našemu Bohu a budou kralovat nad zemí.“ (Zjevení 5:9, 10) Se svým Králem Ježíšem Kristem tvoří „království“, novou nebeskou vládu země, o kterou se křesťané modlí. Tato vláda bude dohlížet nad úplnou obnovou země a lidstva. (Daniel 2:44; 2. Petra 3:13)

Avšak přirozeně člověk nemá touhu žít v nebi, a proto těm 144 000 „vydává svědectví“ jedinečné působení Božího ducha, takže oni své zvláštní „povolání vzhůru“ cítí. (Římanům 8:16, 17; Filipanům 3:14) Je však zřejmé, že lidstvo obecně žádné takové působení svatého ducha nepotřebuje, protože jejich věčný domov má být na rajské zemi.

Duchovní ráj připravuje cestu

Jak může být člověk způsobilý k věčnému životu v ráji na zemi? „To znamená věčný život,“ řekl Ježíš, „že přijímají poznání o tobě, jediném pravém Bohu, a o tom, kterého jsi vyslal, Ježíši Kristu.“ (Jan 17:3) Izajáš 11:9 spojuje pokojné mezilidské vztahy s poznáním Boha a říká: „Nebudou nijak škodit ani působit zkázu na celé mé svaté hoře, protože země jistě bude naplněna poznáním Jehovy, jako vody pokrývají samotné moře.“ (Srovnej Izajáše 48:18.)

Toto poznání však nejsou jenom vědomosti. Ovlivňuje celou osobnost člověka a podporuje zbožné vlastnosti, jako je „láska, radost, pokoj, shovívavost, laskavost, dobrota, víra, mírnost, sebeovládání“. (Galaťanům 5:22, 23) Svědkové Jehovovi se snaží tyto vlastnosti pěstovat, a tak už dnes mají požehnání zdravého duchovního ráje. (Izajáš 65:13, 14)

Jejich duchovní stav velmi kontrastuje se světem, který se vrhá do větší a větší bezbožnosti a zkaženosti! Bůh však tento ničemný svět brzy zničí. Ale než se to stane, svědkové Jehovovi vás zvou, abyste jejich duchovní ráj navštívili, a dokonce abyste jej prozkoumali. Sami se přesvědčte, že Ježíš Kristus, neviditelný nebeský Král, už teď budoucí obyvatele toho nového světa pokojně vede po úzké cestě k pozemskému ráji a k věčnému životu. (Matouš 7:13, 14; Zjevení 7:17; 21:3, 4)