Hledání ráje, v němž nebude trápení
„JEDINÉ, co chceme, je vytvořit bezpečný a snad staromódní životní styl, k němuž patří to, že se lidé zajímají jeden o druhého,“ vysvětlovali jedni britští manželé. Rozhodli se, že vyhledají tropický ostrovní ráj a založí tam komunitu, která spolu bude pokojně žít. Bezpochyby umíte pochopit jejich pocity. Kdo by se nechopil příležitosti žít v ráji bez trápení?
Je řešením odloučení?
Pro mnoho těch, kdo ráj hledají, je přitažlivou představou žít na ostrově, protože odloučenost poskytuje jistou míru bezpečí. Někteří si vybrali ostrovy u tichomořského pobřeží Panamy nebo ostrovy v Karibském moři, například ty u Belize. Jiní obrátili svou pozornost k idylickým místům v Indickém oceánu, třeba k Seychelám.
To, jak by se měla nějaká odloučená komunita založit, je těžké si jen představit. I kdyby bylo dost peněz, stávající státní legislativa možná omezuje rychlé kupování pozemků. Ale dejme tomu, že by skutečně byl k dispozici ideální tropický ostrov. Byli byste tam šťastní? Byl by váš ráj opravdu bez trápení?
Odlehlé ostrovy u britského pobřeží se nyní stávají domovem pro stále více lidí. Tito noví obyvatelé jsou především lidé, kteří hledají samotu a klid. Jeden muž, jenž žije na stohektarovém ostrově Eorsa u západního pobřeží Skotska, tvrdí, že se nikdy necítí osamělý, protože má spoustu práce, když se stará o stádo svých sto ovcí. Jiní lidé, kteří na nějakém ostrově hledali odloučení, však brzy pocítili osamělost. Někteří z nich se prý pokusili o sebevraždu, a bylo nutné je zachraňovat.
Mnoho lidí se domnívá, že idylický tropický ostrov by byl rájem. Láká je žít v příjemném podnebí s malými výkyvy počasí. Ale mezi mnoha ostrovany vyvolala znepokojení možnost celosvětového oteplování a následného stoupání moře. Obyvatelé nízko položených atolů v souostroví Tokelau v západním Tichomoří i obyvatelé Malediv roztroušených v Indickém oceánu se cítí ohroženi. Při přílivu totiž Maledivy nejsou výš než 1,9 metru nad mořem.
Téměř čtyřicet různých vlád se zapojilo do Spolku malých ostrovních rozvojových států, aby ve své vážné situaci získaly podporu. U obyvatel malých ostrovů je sice obvykle větší střední délka života a nízká kojenecká úmrtnost, ale ostrované mají stále vážné problémy s životním prostředím. Hospodářství některých ostrovů podrývají ropné skvrny a znečištěné moře. Jiné ostrovy se staly skládkou toxického odpadu, jehož se větší státy chtějí zbavit.
Pro ostrovy představuje hrozbu i sama jejich přitažlivost pro hledače ráje. Jak to? Turisté, kteří se hrnou k prosluněným ostrovním břehům, působí vážné přelidnění a vyčerpávají skrovné přírodní zdroje. Tito návštěvníci také zhoršují problém znečištění. Například z odpadu, jejž v Karibské oblasti ročně vyprodukuje 20 milionů návštěvníků, se nějak čistí jen jedna desetina.
Něco podobného se děje i na jiných exotických místech. Vezměme například indický stát Góa na západním pobřeží Indie. V londýnském listě Independent on Sunday se objevil titulek „Masová turistika ‚otravuje ráj‘ “. Podle oficiálních odhadů vzrostl počet turistů z 10 000 v roce 1972 na více než milion na začátku 90. let. Jedna skupina varuje, že křehká ekologie a jedinečná kultura Góy jsou ohroženy chamtivými vlastníky hotelů, kteří chtějí zbohatnout na přílivu turistů. Indická vládní zpráva potvrzuje, že na pláži ilegálně vyrostlo několik hotelů. Těžil se písek, porážely se stromy a vyrovnávaly se písečné přesypy. Odpad se vypouští na pláž nebo teče na okolní rýžová pole a tak se znečištění šíří.
Bez zločinnosti?
Postupné pronikání zločinu kazí pověst i těch nejpokojnějších oblastí. Z karibského ostrůvku Barbuda přišla zpráva nadepsaná „Masakr v ráji“. Podrobně pojednávala o strašné vraždě čtyř lidí na palubě luxusní jachty, která kotvila kousek od pobřeží ostrova. Takové incidenty vzbuzují znepokojení nad tím, že se zločinnost v této oblasti šíří.
„Drogy vyvolávají válku gangů v ‚ráji‘,“ uváděly londýnské The Sunday Times v souvislosti se zprávou o jedné středoamerické zemi. To, že mír je pryč, konstatoval místní redaktor těmito slovy: „Nyní je běžné, že se ráno probudíte a najdete na ulici šestnáctiletého chlapce ležícího v kaluži krve.“
Ti, kdo mají za cíl žít v rajské komunitě, doufají, že zapůsobí na lidi, kteří budou ochotni žít pokojně. Ale jaká je skutečnost? V případě britského páru, o němž jsme se zmínili v úvodu, se záhy objevily rozpory. Někteří z těch, kdo měli v úmyslu se jejich podniku zúčastnit, na tom zjevně chtěli vydělat. „Nechceme vůdce,“ prohlásil zakladatel. „Záměrem je shromáždit naše prostředky, abychom mohli uvést věci do pohybu. Říkám tomu utopická komunita.“ Tento projekt rozhodně není první svého druhu. (Viz rámeček „Komunity jako pokus o ráj“.)
Někteří další lidé, kteří hledají ráj, věří, že svého cíle dosáhnou, když vyhrají v loterii. Ale takto získaný finanční zisk málokdy přinese štěstí. V únoru 1995 přinesl list The Sunday Times zprávu, že rodina dosud největšího britského výherce v loterii trpí ostrými sváry; výhra jim přinesla jen „odpor, dlouhodobé spory a rozčarování“. To v takových situacích není neobvyklé.
Když novinář Bernard Levin zkoumal lidské hledání Utopie, kritizoval „sen o okamžitém zbohatnutí“ a konstatoval: „Stejně jako mnoho jiných snů ani tento nemá daleko k noční můře. Je příliš mnoho autentických příběhů o náhlém zbohatnutí, jež vedlo k naprostému neštěstí (mimo jiné i k sebevraždám), než aby se daly odmítnout jako pouhá shoda okolností.“
A co apokalyptické sekty?
Jiné plány na dosažení ráje mají zlověstnější podtón. Jeden list, který informoval o obléhání objektu davidiánů v texaském Waco státními bezpečnostními silami v roce 1993, označil za příčinu celé katastrofy „výbušnou směsici zbraní, ovládání mysli a apokalyptického proroka“. Žel, tento incident není ojedinělý.
Následovníci zesnulého indického duchovního vůdce Bhagwana Shreea Rajneeshe založili v Oregonu komunitu, ale uráželi mravní cítění svých sousedů. Bohatství jejich vůdce a sexuální experimenty, které praktikovali, podkopávaly věrohodnost jejich tvrzení, že zřídili „krásnou oázu“.
Mnoho kultů vedených lidmi, kteří chovají naději na ráj, vyžaduje od svých členů, aby prováděli nezvyklé rituály, což někdy může vyústit v násilné střety. Novinář Ian Brodie vysvětluje: „Kulty nabízejí útočiště a strukturovanou společnost lidem, kteří mají pocit, že žijí ve vakuu, nebo kteří se nemohou vyrovnat s tlaky reálného světa.“ Nicméně jeho slova svědčí o skutečnosti, že mnoho lidí by život v ráji uvítalo.
Ráj bez trápení
Seznam trápení se zdá být nekonečný: znečištění, zločinnost, drogy, přelidnění, etnické sváry, politické převraty, a to nemluvíme o trápení, jež je společné všem lidem — o nemoci a smrti. Nutně musíme dojít k závěru, že nikde na této planetě není ráj úplně bez trápení. Jak řekl Bernard Levin: „Na dějinách lidstva je černé znamení a zdá se, že tam je téměř od počátku. Tímto znamením je neschopnost žít šťastně v těsné blízkosti jiných lidských bytostí, je-li jich víc než nepatrná hrstka.“
Nicméně celosvětový ráj, který bude bez trápení, skutečně nastane. Jeho trvání je zaručeno nadlidskou mocí. Vždyť tento cíl již nyní podporuje více než pět milionů lidí a již nyní se těší ze vzácné jednoty a ze vzájemných vztahů, které jsou poměrně bezproblémové. Kde ty lidi můžete najít? Můžete sdílet tutéž naději a mít tentýž prospěch, jaký mají nyní oni? A jak dlouho bude ten nadcházející ráj trvat?
[Rámeček na straně 6]
Komunity jako pokus o ráj
Začátkem 19. století založili francouzský socialista Étienne Cabet (1788–1856) a jeho 280 společníků osadu v Nauvoo v Illinois, aby žili podle jeho ideálů. Ale během osmi let vznikl v osadě takový rozkol, že se brzy rozpadla stejně jako podobné skupiny v Iowě a Kalifornii.
Jiný Francouz, Charles Fourier (1772 do 1837), byl otcem myšlenky založit kooperativní zemědělské obce, kde by se všichni členové střídali v pracovních úkolech. Každý jednotlivec měl dostat odměnu podle toho, jak úspěšná byla skupina jako celek. Ale komunity založené na těchto principech jak ve Francii, tak ve Spojených státech nevydržely dlouho.
Asi v téže době navrhoval velšský sociální reformátor Robert Owen (1771–1858) kooperativní vesnice, kde by žily stovky lidí, kteří by měli společnou kuchyň a jídelny. Jednotlivé rodiny by žily ve svých vlastních bytech a staraly by se o své děti mladší tří let. Potom by péči o děti převzala celá komunita. Ale Owenovy experimenty nevyšly a on přišel o většinu svého osobního majetku.
John Noyes (1811–1886) se podle díla The New Encyclopædia Britannica stal zakladatelem „nejúspěšnější komunity utopického socialismu ve Spojených státech“. Když však jeho následovníci opustili monogamní manželství a dovolili sexuální vztahy po pouhé vzájemné dohodě mezi všemi, byl Noyes uvězněn pro cizoložství.
Londýnské The Sunday Times uvádějí, že nejnovějším pokusem vytvořit takovou utopickou komunitu je Laissez Faire City, jakási „kapitalistická Utopie“ ve Střední Americe. Projekt hledal investory. Lidé pátrající po ráji, lákani vyhlídkou na život v „zázračném městě 21. století“, byli vyzváni, aby zaslali 5 000 dolarů a podíleli se na pyramidálním prodeji při hledání podobně smýšlejících lidí, kteří by do projektu investovali své peníze. List uvedl, že celá ta částka stačí prý jen na letenku, aby se člověk na projekt podíval, „kdyby se snad onen stát nechal přesvědčit, aby dal stavební parcelu, a ten malý hotel by skutečně byl postaven“. Není reálná naděje, že tam nějaký „ráj“ vznikne.
[Obrázek na straně 7]
Mnoho lidí, kteří hledají ráj, přitahují ostrovy, ale dnes zločinnost kazí i ty nejpoklidnější oblasti