Dobrá zpráva o Jehovově Království se do Paraguaye zpočátku dostávala tak, že před rokem 1914 tam poštou přicházely biblické traktáty, a v roce 1925 a později tam byla předávána osobně. A tak stejně jako na celém světě i zde začala být lidem dostupná voda nejen z řek Paraguay nebo Paraná, ale také ‚řeka vody života‘. (Zjev. 22:1)

Do Paraguaye přichází pravda o Království

Tehdejší prezident Watch Tower Society J. F. Rutherford požádal Juana Muñize, aby se přestěhoval ze Španělska do Argentiny a odtud organizoval a šířil kázání dobré zprávy v této končině světa. Bratr Muñiz přijel 12. září 1924 do Buenos Aires a krátce nato odcestoval do Uruguaye a také do Paraguaye, aby tam osobně šířil poselství o Království. Semena biblické pravdy byla zaseta, ale pokrok byl dosud malý.

V roce 1932 Paraguay znovu vstoupila do války, tentokrát s Bolívií. Ztrátami na lidech byla síla národa opět podlomena. To mělo nepříznivé účinky jak na státní hospodářství, tak i na bezpečnost těch, kdo by mohli přijet ze zahraničí s dobrou zprávou o Království. Přesto v roce 1934, kdy byla válka v plném proudu, odbočka v Argentině poslala do Paraguaye tři svědky Jehovovy, aby tam upřímným lidem dávali zdarma pít „vodu života“. Byli to bratři Martonfi, Koros a Rebacz. (Zjev. 22:17)

Prudký odpor od duchovenstva

Bratr Rebacz napsal: „V říjnu toho roku jsme byli připraveni odjet do vnitrozemí. Každý z nás měl dvě krabice literatury a kufr. Jeli jsme vlakem z Asunciónu do Paraguarí, a protože dál nic nejelo, museli jsme do Carapeguá, prvního cíle své cesty, jít asi 30 kilometrů pěšky. Tu noc jsme spali na zemi, s literaturou u hlavy. Když jsme druhý den začali vydávat svědectví, vesnický farář navštěvoval lidi a říkal jim, aby nás neposlouchali. Potom on a jeho společník odjeli na koni do sousední vesnice, kde lidem říkali, aby nás neposlouchali a vyhodili nás z města, což se někteří z těch lidí pokoušeli udělat.“

Tento farářův nátlak způsobil, že bratři rozšířili málo biblické literatury, a nějakou literaturu jim lidé dokonce vrátili. Z Carapeguá šli svědkové od jednoho městečka či vesnice do dalších — do Quiindy, do Caapucú, do Villa Floridy a do San Miguel. Do San Juan Bautisty museli jít nejen celý den, ale šli až do půlnoci, potom přespali na poli a časně ráno dále pokračovali v cestě. Když přišli do města, nejprve navštívili policii, aby vysvětlili, co ve městě dělají. Policisté přijali svědky s úctou. Bratři pak strávili celý den ve svědecké službě.

Avšak příští den ráno, když bratr Martonfi vyšel z boudy, kterou si bratři pronajali, čekalo ho překvapení. Zavolal na bratra Rebacze, který byl ještě v boudě: „Dnes máme něco nového.“ Literatura, kterou den předtím rozšířili, byla roztrhaná na kusy a rozházená kolem jejich boudy. Na některých kusech byly napsány urážky a oplzlé výrazy a také výhrůžky, že z města neodejdou živí.

Zatímco bratři snídali, přijeli policisté a zatkli je. Co způsobilo takovou změnu? Bratr Rebacz později vyprávěl: „Když jsme se ptali na důvod zatčení, ukázali nám noviny, ve kterých jsme byli obviněni, že jsme bolivijští vyzvědači, kteří se vydávají za evangelisty. Šéfredaktorem toho listu byl přední kněz z té oblasti.“

Návrat do Asunciónu

Ti dva bratři byli posláni do Asunciónu jako vězňové. Byla to dlouhá cesta pěšky. Když putovali od jednoho policejního komisařství ke druhému, vždy je doprovázela ozbrojená hlídka. Po cestě na ně někteří lidé pokřikovali urážky a házeli po nich odpadky. Policisté však s bratry jednali uctivě, dokonce jim říkali, že obvinění z vyzvědačství je směšné. Jízdní policie jim chvílemi vezla zavazadla. Jeden policista dokonce nechal bratra Martonfiho jet na svém koni, zatímco sám šel pěšky a poslouchal, co mu bratr Rebacz vyprávěl o Božím Království.

V Quiindy však byli bratři předáni armádě a vojáci s nimi zacházeli hrubě. Čtrnáct dní je drželi na strážnici, nařídili jim sedět na rovných dřevěných židlích, zakázali jim lehnout si i vstát, uráželi je a bili je jezdeckým bičíkem. Později v Paraguarí je 12 vojáků s nasazenými bajonety vedlo v poutech a v doprovodu hlídky na nádraží. Tam je na zbytek cesty do Asunciónu znovu předali policistům.

Podmínky, za nichž byli uvězněni v hlavním městě Paraguaye, byly také kruté, ale bratři používali Bibli, kterou dosud měli u sebe, a vydávali svědectví ostatním vězňům. Po týdnu zadržení v hlavním městě byli nakonec odvedeni do kanceláře náčelníka policie. Jednání byl přítomen také ministr vnitra, plukovník Rivarola. (Později se zjistilo, že když byl plukovník Rivarola informován o obvinění, které bylo proti našim bratrům vzneseno v novinách ve městě San Juan Bautista, poslal vojenským velitelům telegramy, aby zajistil, že se bratři vrátí do hlavního města živí.) Bratr Rebacz řekl: „Oba muži vyjádřili politování nad tím, co se stalo. Říkali, že Paraguay je sice katolická země, ale že tam je svoboda vyznání a že my máme právo nadále kázat dům od domu, jak jsme to dělali předtím, ale že bychom kvůli vlastní bezpečnosti neměli opouštět hlavní město.“

Když se bratr Muñiz v Buenos Aires dozvěděl o této události, poslal bratrům pokyny, aby se vrátili do Argentiny a zůstali tam do konce války. Válka skončila příští rok. Avšak bratr Koros, který nebyl zatčen společně s těmi dvěma bratry, zůstal v Asunciónu.

První plody služby v Paraguayi

Přibližně v téže době se jeden z těchto průkopníků setkal s mužem, který ho požádal o literaturu v arabštině pro svého tchána, přistěhovalce z Libanonu. Tímto způsobem Julián Hadad získal knihu, kterou považoval za poklad. Byl přesvědčen, že našel pravdu, a proto začal vyučovat i své děti. Také napsal Společnosti a v dopise žádal o literaturu, kterou by mohl rozdávat svým sousedům. Za několik let Juliána v San Juan Nepomucenu objevil jeden průkopník a poskytl mu další duchovní pomoc. V roce 1940 byli Hadadovi pokřtěni a stali se prvními místními zvěstovateli v Paraguayi. Od té doby se Julián, jeden jeho syn a několik vnoučat radostně podíleli na průkopnické službě a Julián v této službě pokračoval až téměř do smrti, která ho postihla ve věku 77 let.

Mezitím válka o Chaco přiměla Juana José Brizuelu, aby začal vážně přemýšlet o smyslu života. Bolivijci ho zranili a uvěznili. Jako válečný vězeň viděl vdovy, jak pláčou nad svými dětmi bez otce, a pozoroval katolické kněze, jak žehnají bolivijským vojákům. Vzpomněl si, že on a ostatní paraguayští vojáci dostali podobné požehnání. Uvažoval: „Tady něco nehraje. Jestliže Bůh existuje, nedělo by se to. Ale jestliže Bůh skutečně existuje, budu ho hledat tak dlouho, dokud ho nenajdu.“

Po válce se Juan José setkal v Carmen del Paraná s Juliánem Hadadem. Julián mu pomáhal najít z Bible přijatelné odpovědi na jeho otázky. Jak už dávno řekl apoštol Pavel, Bůh poskytuje lidem, kteří ho chtějí „nahmatat“, možnost „skutečně jej najít“. (Sk. 17:27) Juan José si brzy uvědomil, že našel pravého Boha, Jehovu. (5. Mojž. 4:35; Žalm 83:18) Byl pokřtěn v roce 1945 a jeho manželka Jóvita v roce 1946.

O biblických pravdách se mezitím diskutovalo také u zeleninového stánku na tržišti v San Lorenzu. Ten, kdo tam kázal, nepatřil ke svědkům Jehovovým, ale byla to prostě jedna žena, která se zajímala o to, co svědkové učí. Sebastiana Vazquezová byla sice negramotná, ale naslouchala se zájmem. Chtěla dělat pokroky ve svém duchovním smýšlení, a tak se naučila číst a v roce 1942 byla pokřtěna jako svědek Jehovův.