Po tomto řetězu událostí byly v roce 1978 děti svědků Jehovových, které nezpívaly státní hymnu, vylučovány ze škol a nedostaly žádnou možnost přihlásit se do jiné školy.

Rozpoutává se prudké pronásledování

Několik let po vydání zákazu činnosti zatýkání skončilo. Krůček po krůčku se bratři začínali scházet v sálech Království a pořádat malé sjezdy. To všechno však náhle skončilo v roce 1984, kdy místní noviny vydaly zprávu, že z Odborné technické školy v Asunciónu byli vyloučeni čtyři studenti, svědkové Jehovovi, protože nechtěli zpívat státní hymnu. Tato zpráva rozpoutala mnohem rozsáhlejší kampaň proti svědkům Jehovovým. Hned potom byly téměř všechny děti svědků Jehovových vyloučeny ze školy. Mnohé z těchto dětí se již nikdy nemohly do školy vrátit.

Od 2. do 5. května toho roku vyšla v listu Hoy (Dnes) série nactiutrhačných článků, které napsal katolický kněz Antonio Colón. Později v tom roce složil služební přísahu nový ministr školství a náboženství, který však pokračoval v politice svého předchůdce. Potom, co pronesl výrazně nacionalistické prohlášení, většina dětí svědků Jehovových nebyla připuštěna k zápisu do školy na příští rok. Jménem deseti studentů, z nichž šest bylo ze školy vyloučeno a čtyři nebyli připuštěni k zápisu, byla soudům předložena žádost o právo svědků Jehovových na to, aby jejich děti byly vzdělávány v tamějším školském systému, aniž by musely opustit svou víru nebo znásilňovat své svědomí. Soudní rozhodnutí vyznělo ve prospěch svědků. Ministerstvo školství a náboženství však tento případ postoupilo Nejvyššímu soudu.

Tento spor na sebe nadále poutal pozornost veřejnosti po celý rok 1985. Někteří žurnalisté postoj svědků Jehovových obhajovali, ale lidé z vládních kruhů na svědky nadále útočili. Dne 23. července 1985, kdy byl tento právní spor ještě v plném proudu, světové ústředí svědků Jehovových poslalo dopis paraguayskému prezidentovi.

Když bylo v tomto případu dětí školního věku vydáno příznivé rozhodnutí od nižšího soudu, odbočka doporučila sborům, aby se znovu začaly otevřeněji scházet v sálech Království. To mohlo úřady přimět, aby zaujaly určitější postoj — buď aby se proti nám postavily, nebo aby nám daly větší svobodu.

Dne 21. března 1986 byl koordinátor výboru odbočky předvolán na policejní ředitelství. Tam zaznělo upozornění: „Znovu používáte své sály a nebylo vám to dovoleno.“ Bratr Gavilán odpověděl: „Dovolte mi, abych vám připomněl, že výnos, kterým bylo zrušeno naše zákonné uznání, byl zpochybněn v tom smyslu, že není v souladu s ústavou. V této chvíli je to právě projednáváno u Nejvyššího soudu a Nejvyšší soud o tom ještě nevydal rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že vznášíme žalobu proti neústavní povaze tohoto výnosu, uplatňuje se odkladný účinek, a tak pokud ještě není stanoveno konečné rozhodnutí Nejvyššího soudu, máme z právního hlediska nárok vykonávat svou činnost.“ Úředník odpověděl: „Nejsem právník, a tak o tom nemohu diskutovat. V tom případě mi přineste seznam míst, kde se shromažďujete, a uvidíme, co se dá dělat.“ Tím rozhovor skončil. Byly předloženy požadované informace a spolu s nimi i odpovídající právní zdůvodnění. Sály Království nebyly znovu zavřeny.

Avšak 26. února 1987 Nejvyšší soud, jemuž předsedal dr. Luis María Argaña, v případu školních dětí rozhodl proti svědkům Jehovovým. Mnozí příslušníci inteligence to považovali za politické rozhodnutí a nemálo z nich to odsuzovalo. Jak to všechno ovlivnilo činnost svědků Jehovových?