Vidíš důkazy toho, že Bůh vede svůj lid?

KDYŽ Izraelité vycházeli z Egypta, vedl je oblačný sloup, který se v noci měnil v sloup ohnivý. Izraelité ani Egypťané něco takového ještě nikdy neviděli. Musel to být bázeň vzbuzující pohled. Odkud se ten sloup vzal? Jaký měl účel? A co se dnes, o 3 500 let později, můžeme naučit z toho, jak Izraelité na ‚sloup ohně a oblaku‘ pohlíželi? (2. Mojž. 14:24)

Co bylo zdrojem tohoto sloupu a jaký měl účel, odhaluje Boží Slovo. Čteme tam: „Jehova šel před nimi v oblačném sloupu za dne, aby je vedl cestou, a v ohnivém sloupu za noci, aby jim dával světlo k chůzi za dne a za noci.“ (2. Mojž. 13:21, 22) Jeho prostřednictvím Jehova Bůh vyvedl Izraelity z Egypta a vedl je pustinou. Museli být připraveni sloup následovat. Když na ně egyptské vojsko chtělo zaútočit, sloup je ochránil, protože se přesunul mezi ně a Egypťany. (2. Mojž. 14:19, 20) Nevedl je přímou cestou, ale jít za ním byl jediný způsob, jak se dostat do Zaslíbené země.

Sloup ujišťoval Izraelity o tom, že Jehova je s nimi. Symbolizoval Jehovu a on z něj někdy mluvil. (4. Mojž. 14:14; Žalm 99:7) Byl také potvrzením toho, že Jehova pověřil Mojžíše, aby stál v čele izraelského národa. (2. Mojž. 33:9) Poslední zmínka o sloupu je ve zprávě o tom, že Jehova ustanovil Jozua jako Mojžíšova nástupce. (5. Mojž. 31:14, 15) To, zda Izraelité do Zaslíbené země skutečně dorazí, záviselo na tom, zda budou uznávat, že prostřednictvím sloupu jim Bůh poskytuje vedení, a zda se tomuto vedení podřídí.

Přestali chápat význam toho, co viděli

Když Izraelité uviděli sloup poprvé, muselo to na ně silně zapůsobit. Je však smutné, že trvalá přítomnost zázračného sloupu jim nepomohla, aby Jehovovi plně důvěřovali. Několikrát se proti Božímu vedení vzbouřili. Když je pronásledovalo egyptské vojsko, dali najevo, že nevěří v Jehovovu moc zachraňovat. Božího služebníka Mojžíše totiž obvinili, že kvůli němu přijdou o život. (2. Mojž. 14:10–12) Potom co prošli Rudým mořem a tak byli zachráněni, opět proti Mojžíšovi, Áronovi a Jehovovi reptali, protože měli pocit, že nemají dost jídla a vody. (2. Mojž. 15:22–24; 16:1–3; 17:1–3, 7) A o několik týdnů později Árona přiměli, aby jim udělal zlaté tele. Jen si to představ — v táboře je oblačný sloup, majestátní důkaz existence Boha, který je vyvedl z Egypta, a na dohled od něj je neživá modla, kterou Izraelité uctívají a říkají: „To je tvůj Bůh, Izraeli, který tě vedl z egyptské země.“ To skutečně byly ‚velké skutky neúcty‘! (2. Mojž. 32:4; Neh. 9:18)

Vzpurné jednání Izraelitů bylo projevem šokujícího pohrdání Božím vedením. Problém nebyl v tom, že by neviděli, ale v tom, že přestali chápat duchovní význam toho, co měli před očima. Viděli sloup, ale neuvědomovali si, co znamená. Přestože svým jednáním „působili bolest dokonce Svatému Izraele“, Jehova jim prostřednictvím sloupu dál milosrdně poskytoval vedení, dokud se do Zaslíbené země nedostali. (Žalm 78:40–42, 52–54; Neh. 9:19)

Reagujme na Boží vedení

Jak můžeme dávat najevo, že Boží vedení uznáváme? Apoštol Pavel napsal: „Poslouchejte ty, kteří mezi vámi poskytují vedení, a buďte poddajní.“ (Hebr. 13:17) To nemusí být vždy snadné. Představ si, že žiješ v Mojžíšově době. Několik dní jste šli pustinou a pak se sloup zastavil. Jak dlouho zůstane na místě? Den? Týden? Několik měsíců? Přemýšlíš, zda stojí za to všechny věci vybalit, a nakonec vytáhneš ze zavazadel jen to nejnutnější. Po několika dnech už máš dost toho, že pořád něco hledáš, a tak se rozhodneš vybalit všechno. A potom, když už jsi téměř hotov, se sloup začne zvedat a ty musíš znovu všechno sbalit. Takový způsob života asi nebyl snadný ani pohodlný. Přesto, když se sloup zvedl, Izraelité „hned potom odtáhli“. (4. Mojž. 9:17–22)

A jak na pokyn od Jehovy reagujeme my? Snažíme se ho „hned“ uplatnit, nebo máme sklon dál jednat způsobem, na který jsme zvyklí?