Otrava olovem — Celosvětový problém

EXPEDICE Johna Franklina, která hledala legendární severozápadní průjezd, měla těžkosti. Obě lodi uvízly v ledu, když začínala dlouhá arktická zima. Jeden námořník již zvláštním způsobem zemřel — pomalu ztrácel soudnost, pak začal být hysterický a chátral, až nakonec umřel. Šílenství se postupně šířilo. Zemřeli další muži. Když v průběhu následujících dvou let přesáhl počet obětí číslo dvacet, byli přežijící členové expedice rozhodnuti utéci z lodí, ačkoli to znamenalo zoufalou, dlouhou a namáhavou cestu zmrzlou pustinou směrem na jih. Táhli obrovské sáně naložené mnoha nepotřebnými, a dokonce luxusními věcmi. Nepřežil žádný člen expedice. To se stalo v roce 1848. Po dobu 140 let byla příčina jejich šílenství záhadou. V posledních letech byly na vlasech a úlomcích kostí provedeny zkoušky, které odhalily klíč k řešení hádanky: olovo. Ti muži jedli maso, které bylo konzervováno v plechovkách pájených olovem. Měli otravu olovem!

Již dlouho před touto expedicí, odsouzenou k nezdaru, byla otrava olovem problémem, ale ohrožení zdraví mezitím dosáhlo světového rozsahu. O nebezpečí otravy olovem byly v posledních letech popsány haldy papíru. Zdravotnické organizace po celém světě nevědí, jak se s ní vypořádat. Zvlášť v zemích Latinské Ameriky a Východní Evropy, kde je jen omezená kontrola životního prostředí, je otrava olovem stále větším problémem. Týká se však také průmyslových zemí.

Hygienikové v Austrálii, Dánsku, Mexiku, Německu, Skotsku a Spojených státech jsou znepokojeni přibývajícími doklady o tom, že otrava olovem se stává rozšířenou nemocí. Před deseti lety se tedy začali zajímat o to, jak nebezpečná může být pro lidi, a zvláště pro děti, i velmi nízká hladina olova.

Jak je nebezpečné?

Může být opravdu takový obyčejný a běžně rozšířený kov nebezpečný? Dr. Richard Wedeen, autor knihy Poison in the Pot: The Legacy of Lead (Jed v hrnci: Odkaz olova), se domnívá, že olovo může snadno narušit každou biochemickou funkci v lidském těle. Z toho dovozuje, že „olovo může působit vysoký krevní tlak, záchvat mrtvice, infarkt a rovněž onemocnění ledvin“. Weeden se domnívá, že někteří dospělí lidé s akutní otravou olovem se mohou dokonce stát alkoholiky, a tak skončit v ústavech pro duševně choré.

The World Book Encyclopedia uvádí další symptomy, jako je chudokrevnost, spavost, svalové křeče, malátnost, ochrnutí, bolesti žaludku a zvracení. „U těžkých případů lze pozorovat poškození mozku, hluboké bezvědomí a záchvaty křečí, které v extrémních případech končí smrtí,“ uvádí tato encyklopedie. Jeden uznávaný lékař píše, že značná část těch, kteří přežijí těžkou otravu, trpí trvalým poškozením mozku.

Jak vlastně olovo způsobí, že se objeví tyto příznaky? V podstatě, tělo nerozlišuje mezi olovem a vápníkem, takže tuto jedovatou látku nevylučuje z organismu. Olovo tak zůstává v krevním řečišti a působí škodu všude, kam se dostane. V krvi blokuje tvorbu hemoglobinu, a tím narušuje přenos kyslíku krví. V mozku se váže na důležité bílkoviny, které se nazývají enzymy, a působí ztrátu jejich aktivity. Kosti olovo koncentrují a ukládají, a to se pak postupně uvolňuje a působí další poškození.

Otrava olovem má dva charakteristické rysy, které jsou zvláště nebezpečné. Předně je to nenápadný, plíživý druh nemoci a je obtížné ji rozeznat. Druhým nebezpečným rysem je, že v důsledku průmyslové revoluce je olovo přítomno prakticky všude kolem nás.

Všudypřítomný kov

Dnes je použití olova omezeno pouze lidskou fantazií. Od dvacátých let tohoto století až dosud byly například milióny tun olova přidány do benzínu, aby se zvýšil výkon motoru. Olovo má široké použití v nátěrech, i když některé země jeho používání nyní výrazně omezily.

Ani v zemi, kde je už dlouho zákaz přidávat olovo do barev a benzínu, nejste tak zcela ochráněni před jeho vlivem. Můžete například žít v domě nebo v bytě, kde byly provedeny nátěry ještě před vydáním omezujících zákonů. Nebo třeba v místě, kde žijete, stále jezdí starší auta, jež používají benzín s příměsí olova a která stále ještě vypouštějí olovnaté výfukové plyny, které zamořují ve vašem okolí vzduch a půdu.

Kromě toho se olovo často používalo v domovních instalacích, v klempířství a při pájení. Lidé obsluhující rentgenová zařízení a zaměstnanci jaderných elektráren se před škodlivým zářením chrání pomocí olověných ochranných prostředků. Stále se používají fontánky na pití, jejichž nádrže mají spoje pájené olověnými pájkami, podobně jako potravinové konzervy. Jsou oblíbené vinné skleničky a karafy z olovnatého skla. Dokonce se z olovnatého skla vyrábějí dětské láhve. V bateriích aut se používají olověné desky. Používá se bezpočet miliónů olověných nábojů a broků. Výčet se zdá být bez konce.

Otrava olovem u dospělých si sice zaslouží vážný zájem lékařů, ale nejzranitelnějšími oběťmi jsou děti. Proč děti? A jak byste mohli své děti a sebe chránit před touto nemocí, která ničí tělo i psychiku?

[Praporek na straně 4]

Může být styk s běžným kovem skutečně tak nebezpečný?

[Praporek na straně 4]

Olovo zůstává v krevním řečišti a působí škodu všude, kam se dostane

[Praporek na straně 5]

„Olovo může působit vysoký krevní tlak, záchvat mrtvice, infarkt a rovněž onemocnění ledvin“

[Podpisek obrázku na straně 3]

Foto: Obraz od Thomase Smitha, s laskavým svolením Maritime Musea, Greenwich, Anglie

Otrava olovem — Její ničivé účinky

‚NEJČASTĚJŠÍ závažná dětská nemoc.‘ „Největší ohrožení dětí způsobené životním prostředím.“ Jak asi tušíte, ohrožení, o kterém se mluví, má stejný původ: otravu olovem.

Podle CDC (Střediska pro kontrolu chorob v USA) „jsou děti zvláště citlivé na toxické účinky olova. Otrava olovem je z velké části němá — většina otrávených dětí nemá žádné příznaky. Velká většina případů proto probíhá nepoznaná a neléčená. . . Není to pouze problém dětí ve vnitřních částech města nebo dětí patřících k menšinovým skupinám. Žádná sociálně–ekonomická skupina, zeměpisná oblast či rasová nebo etnická populace není ušetřena.“ Zpráva dodává: „Otrava olovem u dětí je celosvětovým problémem.“

Jak působí olovo na děti

Odhaduje se, že pouze ve Spojených státech má tři až čtyři milióny dětí do šesti let hladinu olova v krvi dostatečně vysokou na to, aby byl narušen jejich vývoj. Poškození může mít rozsah od lehké poruchy čtení až po těžké opoždění duševního vývoje. A jestliže je taková situace v jedné zemi, celosvětový obraz musí být ohromující.

V Africe, Asii, Mexiku a na Středním východě se olovo stále ještě někdy používá jako lék, protože zde některým lidem nejsou známy jeho nebezpečné účinky. Podává se k uvolnění zácpy, jako prevence pupečníkových infekcí a při prořezávání zoubků u dětí.

Nebezpečí není takové, že by děti na místě umíraly na otravu olovem. Jak ukazuje vydání časopisu FDA Consumer z roku 1991, úmrtí dětí na otravu olovem jsou dnes již velmi řídká. Přesto jsou dosud účinky ničivé. Olovo se výstižně nazývá „vrah inteligence“. Časopis Newsweek citoval slova jednoho vedoucího hygienika, který řekl: „Máme velmi mnoho dětí, pro které je analytická práce obtížná, a dokonce i seřadit se do fronty ve školní jídelně je pro ně problém, protože mají mozek poškozený v důsledku působení olova.“

Otravu olovem u dětí provázejí další příznaky včetně zvýšené dráždivosti, nespavosti, koliky, chudokrevnosti a zpomalení růstu. Pro tyto děti bývá také typický chronický neklid způsobený poškozením mozku. Jeden lékař to popisuje jako neklid zvířete v kleci. V těžších případech lze u některých dětí pozorovat stavy hlubokého bezvědomí a křeče. Takové děti mohou i v dospělosti stále trpět citovými problémy. Vedoucí Oddělení pro prevenci otravy olovem při CDC říká, že některé z těchto účinků mohou být trvalé. Do doby, než se stanoví diagnóza, jsou rodiče často v nejistotě, jaká je příčina této zákeřné choroby.

Proč jsou děti tak zranitelné?

Pro děti je olovo zvlášť nebezpečné ze dvou důvodů. Předně, děti poškozuje mnohem nižší hladina olova než dospělé. Jejich mozek se zatím vyvíjí, proto jsou k účinkům olova mimořádně citlivé. Dále, vzhledem k chování dětí a jejich aktivitě je pravděpodobnější, že se dostanou do styku s olovem ve svém okolí.

Vezměme například nátěry obsahující olovo, které jsou stále významným zdrojem znečištění. V zemích, kde toto použití olova není zákonem omezeno, počet případů otravy olovem bude jistě nadále stoupat. A přestože nátěry s olovem byly v posledních letech v mnoha zemích v určité míře zakázány, ve starších domech přece jen zůstávají. Vrstvy nátěru mohou být na zdech, parapetech, hračkách, dětských postýlkách a nábytku. Odhaduje se, že například ve Spojených státech zbylo v 57 miliónech domů velmi mnoho olova. V polovině osmdesátých let žilo asi 13,6 miliónu amerických dětí ve věku do sedmi let v domech, kde byly nátěry s přísadou olova. A přes milión z těchto dětí mělo pravděpodobně nebezpečně vysokou hladinu olova v krvi.

Nátěr s hladkým povrchem nemusí být nebezpečný. Jak ale nátěr stárne, začne praskat a loupat se. A protože olovo má sladkou chuť, je pravděpodobné, že děti budou jíst úlomky nátěru. Malé děti polykají olovo z odprýskávajících parapetů. A pokud se nátěr nakonec změní v prach, potom se z hraček, podlah a koberců dostane dětem na prsty — nevyhnutelně se tak dostává do úst, zažívacího traktu a krevního řečiště. Zvláště se to týká dětí ve věku od šesti měsíců do šesti let.

„Stačí překvapivě málo olova, aby vznikla otrava,“ píše časopis Newsweek. „U dítěte může vzniknout těžká otrava olovem (60–80 mikrogramů na decilitr), jestliže každý den v průběhu dětství požije jeden miligram prachu z nátěrů obsahujících olovo — to odpovídá třem zrnkům krystalového cukru.“ Pokud by dítě denně snědlo takové množství prachu s olovem, které by odpovídalo jedinému krystalku cukru, je již ohroženo. „Děti mohou onemocnět jen z toho, že pravidelně sahají na parapet a pak si cucají palec,“ poznamenává Newsweek a připojuje, že mnozí rodiče „si prostě neuvědomují — nebo tomu nevěří — že by prach na jejich parapetu mohl děti nenápadně okrádat o část jejich budoucích schopností“.

Olovo a plod

Problém sahá až do dělohy těhotné ženy, kde rovněž může dojít k poškození mozku a nervového systému nenarozeného dítěte. Když se do těla nastávající matky dostane olovo, ať už požitím, nebo dýcháním, vždy si najde cestu do jejího krevního řečiště. Pak se dostane pupeční šňůrou do plodu. U dítěte může způsobit neurologické poškození nebo snížené IQ. „I malé množství olova, které požije těhotná žena,“ říká jedna redaktorka zdravotnické rubriky, „se může dostat přes placentu do plodu.“ A časopis Science News uvádí: „Studie ukazují, že u žen, které v továrnách pracují s olovem, bývá vyšší výskyt sterility, potratů, předčasných porodů a dětí s vrozenými defekty.“

Také otcové mohou přispívat k ohrožení. Přítomnost olova v krevním řečišti otce může způsobit vývojové vady spermií nebo zpomalení jejich pohyblivosti, což může bránit početí nebo vést k deformacím plodu. Odhaduje se, že u amerických žen je 400 000 plodů tak otráveno olovem, že se u nich projeví vývojová poškození. Protože otrava olovem je světovou epidemií, musí být počet postižených nenarozených dětí skutečně masívní.

Nejen děti

Samozřejmě, dospělí jsou také ohroženi. Aby mohli chránit své děti, musí chránit sebe. Jak se dostávají do styku s olovem? Odborníci se shodují v tom, že kromě domácích nátěrů je nejběžnějším zdrojem každodenního styku s olovem voda z vodovodních trubek (protože i měděné potrubí bývá někdy spojeno olověnými spoji) a olovnatý benzín. Ve školách a v kancelářích se používají fontánky, jejichž nádrže na vodu mají spoje pájené olovem. Jeden pracovník EPA (U.S. Environmental Protection Agency — Americký úřad pro ochranu životního prostředí) odhaduje: „Kolem dvaceti procent olova se dostává do organismu pitnou vodou.“ Federální úřad pro toxické látky a registraci chorob uvádí, že hladina olova „z elektrických chladicích systémů může být velmi vysoká a může představovat poměrně velké riziko pro všechny, nejen pro děti“.

Situaci zhoršuje to, že děti jsou vystaveny působení olova, jež rodiče přinášejí domů na šatech, které nosí v práci. Podle odhadů jen ve Spojených státech skoro osm miliónů pracujících je ve styku s olovem na svém pracovišti. Vysoké procento z nich tvoří ženy.

Lidé, kteří uchovávají alkoholické nápoje nebo jiné tekutiny v karafách z olovnatého skla, se také vystavují určitému riziku, protože olovo se ze skla může uvolňovat do nápojů. Podobně u keramických výrobků, pokud nejsou vypáleny při dostatečně vysoké teplotě, může dojít k pronikání částic olova z glazury do potravin. Jedni manželé si například při své cestě do ciziny koupili sadu hrníčků na kávu. Zjistilo se, že se z hrníčků uvolňovalo třistakrát více olova, než je v jejich zemi povoleno. Manželé tyto hrnečky krátkou dobu používali a poté těžce onemocněli. Kromě toho i potravinové konzervy s pájenými spoji, které se v mnoha zemích stále používají, jsou zdrojem určitého procenta případů mírné otravy olovem.

Nadšenci pro střelbu jsou rovněž v nebezpečí otravy olovem. Proč? Nedávné studie ukázaly, že lidé, kteří se často pohybují v krytých střelnicích, mají vysokou hladinu olova z olověného prachu, jejž vdechují. Časopis Science News říká, že při výstřelu a letu kulky hlavní se uvolňují mikroskopické olověné odštěpky, které se pak při vdechu dostávají střelci do plic. Mezi pozorované příznaky patří chronická kovová chuť a nervové záškuby rukou. Jiné studie poukazovaly na to, že i rodinní příslušníci jsou v nebezpečí styku s velkým množstvím olova, protože lidé cvičící střelbu z revolveru přinášejí domů olověný prach na svých šatech.

Jestliže je otrava olovem tak běžná a tak nebezpečná pro dospělé i pro děti, nabízí se otázka: Co je možné udělat, aby se otravě předešlo?

[Rámeček na straně 7]

Kolik olova tělo snese?

KOLIK olova je už příliš mnoho? Kolik olova je tělo schopno přijmout, aniž dojde k poškození? Vědci tuto otázku sice stále ještě neuzavřeli, ale mnoho zemí přijalo zákony, které mají zamezit otravě olovem, přinejmenším z nátěrů. Na začátku dvacátých let našeho století přijala takový zákon Austrálie. Ke konci dvacátých let přijaly stejný zákon Polsko, Řecko, Švédsko a Velká Británie. Spojené státy uzákonily teprve v roce 1971 zákon o předcházení otravě olovem z nátěrů.

Postupně však Spojené státy zaváděly stále přísnější omezení v tomto ohledu. V roce 1985 snížila CDC (Střediska pro sledování chorob v USA) přijatelnou hladinu olova v krvi na 25 mikrogramů (25 milióntin gramu) na decilitr. To je méně než polovina hodnoty 60 mikrogramů olova na decilitr, jež byla jako nebezpečná stanovena do roku 1970 hlavním lékařem zdravotnických zařízení. Ale v průběhu let se dalšími studiemi prokázalo, že děti jsou ohroženy i takto nízkou hladinou olova. V roce 1991 tedy CDC opět snížila přijatelnou hladinu na méně než polovinu, a sice na 10 mikrogramů na decilitr.

Přestože o klíčové studii, která k této změně vedla, probíhají rozhořčené diskuse, další studie přinesly podobné výsledky. Dvě studie ze Skotska například spojovaly krevní hladinu pouhých 11 mikrogramů na decilitr se sníženou inteligencí a poruchami chování u dětí. A jak si na začátku roku 1992 povšimly noviny Bangkok Post, některé zákony, jako například v Thajsku, chrání před olovem dospělé, ale nechrání děti — a zvlášť ne ty nenarozené.

[Rámeček a obrázek na straně 8]

Otrava olovem — dávný problém

OLOVO se pravděpodobně používalo již ve třetím tisíciletí před naším letopočtem. Egypťané je používali v sochařství a v hrnčířství, Féničané a Kaldejci s ním obchodovali a aténští Řekové ho těžili po dobu asi sedmi století. Průmyslovou hodnotu olova však objevili až Římané za vlády césarů — a zaplatili za to vysokou cenu.

Římané ho nazvali plumbum. Zruční dělníci vyrobili z obrovských olověných plechů trubky o patnácti obvyklých velikostech, které se používaly pro jejich rozsáhlý vodovodní systém. Jak Římané, tak Řekové poskytli vzor pro moderní vodoinstalaci tím, že spojovali olověné trubky. Kilometry trubek tak mohly být propojeny a vést vodu na velké vzdálenosti. Římané vyráběli z olova také nádoby na pití, na víno a nádobí na vaření. Olověné plechy jsou odolné proti povětrnostním vlivům, a tak se používaly jako střešní krytina.

Tak jako není používání olova novou věcí, není novou věcí ani skutečnost, že má škodlivé účinky. „Po dobu dvou tisíc let,“ napsal časopis Science News, „si lidé uvědomovali, že olovo může být jedovaté, i když zůstávalo záhadou, jak k tomu dochází.“ Zdá se, že starověcí Římané zřejmě většinou přehlíželi, v čem bylo olovo skutečně nebezpečné. Podle Jeroma Nriagu z Kanadského národního ústavu pro výzkum vody Římané běžně přidávali do svého vína hroznový sirup, který vařili v olověných nádobách. Časopis Newsweek cituje Nriagova slova: „Pro vznik chronické otravy olovem mohla být jedna čajová lžička tohoto sirupu víc než dost.“ A římští předáci byli zdatní pijani vína. Nriagu odhaduje, že příslušníci římské privilegované vrstvy vypili denně od jednoho do pěti litrů vína!

Kanadské noviny The Medical Post uvádějí: „Předpokládá se, že jedna z příčin úpadku Římanů byla jejich záliba sladit si víno olovem.“ Jedna zpráva říká: „Otrava způsobená rozsáhlým používáním nádobí, zbraní, kosmetiky, vinných nádob a vodovodního potrubí, které obsahovaly olovo, byla příčinou šílenství [římských] vladařů a neplodnosti či početných potratů, jež bránily vládnoucí třídě zajistit dědictví trůnu.“

[Rámeček a obrázky na straně 10]

Olovo v divočině

POKUD máte rádi život v divočině, možná vás zneklidní, když se dozvíte, že každý rok umírá na otravu olovem kolem tří miliónů vodních ptáků. Otrava olovem je označovaná jako „neviditelná nemoc“, protože často působí skrytě. Americké ministerstvo vnitra uvádí, že lovci vystřílejí 0,23 kilogramu olověných broků do okolí, aby zabili jednoho ptáka. Když biologové prováděli zkoušky několikacentimetrové vrstvy půdy ze dna rybníků, jezer a mokřin, našli v některých oblastech více než 250 000 olověných broků na hektar! Dno také znečišťují ztracená rybářská olůvka.

I po skončení lovecké sezóny se stává, že kachny a jiní vodní ptáci polknou tyto broky při hledání potravy. Za tři až deset dnů se jed dostane do krevního řečiště, a tím i do hlavních orgánů — do srdce, jater a do ledvin. V průběhu 17 až 21 dnů upadnou ptáci do bezvědomí a zemřou. Orel bělohlavý může mít otravu olovem z broků ukrytých v těle vodních ptáků, které sežral. Od roku 1966 bylo nalezeno více než 120 těchto vzácných masožravých ptáků, kteří zašli v důsledku otravy olovem — a více než polovina z nich po roce 1980. Samozřejmě, toto číslo představuje jen ty orly, jejichž tělo bylo podrobeno analýze a u nichž byla stanovena příčina smrti; je pravděpodobné, že je to pouhý zlomek skutečného množství.

Jak předcházet otravě olovem

PŘES všechny špatné zprávy, které se týkají otravy olovem, situace není zcela bezvýchodná. Na rozdíl od mnoha chorob, na které nemůžeme mít vliv, podle vedoucích hygieniků s tímto ohrožením zdraví opravdu můžeme něco dělat.

„Otravě olovem se dá úplně předejít,“ uvedl v časopise Newsweek americký ministr zdravotnictví a sociálních věcí. Nebezpečí toxicity olova „může být navždy zcela odstraněno“, prohlašuje jeden významný univerzitní toxikolog. Podle CDC (Střediska pro sledování chorob v USA) „o zdrojích olova, jeho účincích a způsobech, jak předcházet jeho vlivu, toho víme dnes už dost, abychom mohli začít s úsilím natrvalo odstranit tuto chorobu“. A konečně, stanovisko amerického ministerstva zdravotnictví a sociálních věcí: „Známe příčiny otravy olovem u dětí, a co je nejdůležitější, víme, jak je odstranit. Spojeným, organizovaným úsilím bychom mohli tuto nemoc v příštích dvaceti letech prakticky vymýtit.“

Co můžete udělat vy

Jak toho docílit? Odborníci se shodují, že v první řadě je třeba se zaměřit na nátěry a na vodu. Výše citovaný toxikolog například tvrdí, že hlavním předpokladem pro to, aby se zabránilo otravě olovem, jsou rozhodné kroky majitelů domů a pozemků k tomu, aby odstranili staré nátěry a instalace. Majitelé domů by se proto měli ujistit, že jejich domy nejsou kontaminovány.

„Nepropadněte však panice,“ píše časopis In Health. „Nepoškozený nátěr není nebezpečný, pouze olupující se nátěr a prach, který z něho vzniká. . . Prohlédněte si dům zvnitřku i zvenku, zvláště zkoumejte, zda se neloupají dřevěné dveře a rámy oken, protože povětrnostní vlivy a používání mohou vést k tomu, že se natřený povrch drobí a odpadává.“ Ministerstvo zdravotnictví by vám možná mohlo pomoci zjistit, zda ve vašem domě hrozí nebezpečí, třeba tím, že vás odkáže na laboratoře, které hledají zdroje olova a odstraňují je. Ale pozor: Neodstraňujte nátěr sami. Děti by se mohly otrávit olovem, kdyby jejich rodiče seškrabávali nebo brousili staré nátěry ze stěn nebo dřevěných konstrukcí domu, a vzduch by pak byl plný olověného prachu.

Voda, všudypřítomná voda

V domácnostech, kde je zdrojem olova voda, by problém mohl začínat u trubek, které vedou od domu k hlavnímu vodovodnímu potrubí. Staré domy mívají olověné trubky, a to je zřejmý zdroj kontaminace. Dokonce i měděné nebo ocelové trubky bývají spojeny olověnými pájkami. V některých zemích může být užitečné, když se projdou stavební předpisy, aby se zjistilo, jaké jsou požadavky na vodoinstalaci ve vaší oblasti. Pokud máte důvod domnívat se, že máte kontaminovanou vodu, rozhodnete se možná dát ji otestovat. Většina zemí má laboratoře vybavené pro stanovení olova, které to provedou za přijatelný poplatek.

Co když je ve vaší vodě nebezpečná koncentrace olova? Co byste s tím měli udělat? Ne každý totiž může přistoupit k tak drastickému opatření, jako je generální oprava vodoinstalace. Hygienikové doporučují několik jednoduchých úprav ke snížení hladiny olova: Než si natočíte studenou vodu z vodovodu, nechte ji jednu nebo dvě minuty odtéci, zvláště tehdy, pokud kohoutek nebyl použitý více než šest hodin. Tím se vypustí znečištěná voda. A nikdy nepoužívejte horkou vodu z vodovodu na pití nebo na vaření. Je pravděpodobné, že v horké vodě bude více olova než ve studené.

Pokud pijete vodu z elektrické fontánky ve škole, v kanceláři nebo v továrně, je zapotřebí nechat vodu nejdříve několik sekund odtéci, než se napijete. Některé fontánky mají trubky spojené olověnými pájkami.

Olovo v jídle a v nápojích

Americký úřad pro kontrolu potravin a léků (FDA) poskytl doporučení, jak používat nádobí z olovnatého skla. V časopise Good Housekeeping bylo napsáno: „Nikdo neříká, aby se přestalo používat olovnaté sklo úplně, ale FDA doporučuje vyhnout se použití olovnatého skla pro uchovávání potravin a nápojů po delší dobu, zvlášť jestliže se jedná o kyselé potraviny (omáčka z rajčat; šťáva z pomerančů, rajčat nebo jiných plodů; víno a ocet). . . FDA rovněž doporučuje, abyste nikdy děti nekrmili z dětských láhví z olovnatého skla. . . ani z jiného takového skleněného nádobí“.

A co dělat, jestliže láhve s vínem mají na uzávěru olověnou fólii? Někteří zdravotničtí odborníci doporučují úplně sejmout fólii a po vytažení zátky navlhčit vínem látku a otřít okraj láhve.

Matky a hospodyňky, máte ve zvyku opakovaně používat na uskladnění potravin plastikové sáčky od chleba? Vědci zjistili, že barva používaná na označení sáčků obsahuje vysoké procento olova, které se uvolňuje do potravin. Olovo neprochází umělou hmotou a nemůže se dostat do zabaleného chleba, ale když se při dalším použití sáček otočí barvenou stranou dovnitř, může dojít ke kontaminaci. Pokud chcete sáček použít znovu, ujistěte se, že se barvená strana nedostala do styku s potravou.

A konečně, časopis Discover poskytuje toto upozornění: „Zahraniční turisté by zvláště při cestách do zemí Třetího světa měli být opatrní při nákupu keramického stolního nádobí; je možné, že jeho glazura není vypálena při vysokých teplotách, které jsou nezbytné, aby se neloupala a neoprýskala. Tak dochází k uvolňování olova do potravy.“