Po potopě sloužili mnozí muži — například Abraham — jako proroci a oznamovali zjevení od Boha. (Ža 105:9, 13–15) Zdá se však, že před tím, než se Izraelité usadili v Zaslíbené zemi, ještě nikdo pravidelným nebo celodobým způsobem veřejně nekázal. Patriarchové z raných dob nedostali žádné pokyny, aby působili jako hlasatelé. V období vlády izraelského království jako veřejní mluvčí působili proroci, kteří na veřejných místech oznamovali Boží výnosy, soudy a výzvy. (Iz 58:1; Jer 26:2) Jonášovo prohlášení k Ninive dobře odpovídá myšlence vyjádřené slovem keʹryg·ma a také je tak popsáno. (Srovnej Jon 3:1–4; Mt 12:41.) Služba proroků však většinou zahrnovala mnohem víc než to, že působili jako hlasatelé nebo kazatelé, a v některých případech použili jiné lidi, aby vystupovali jako jejich mluvčí. (2Kr 5:10; 9:1–3; Jer 36:4–6) Některá z jejich poselství a vidění byla spíše předávána písemně než oznamována ústně (Jer 29:1, 30, 31; 30:1, 2; Da kap. 7–12); mnohá byla předkládána úzkému kruhu posluchačů a proroci vyjadřovali myšlenky také symbolickým jednáním. (Viz hesla PROROCTVÍ; PROROK.)

I když Jan Křtitel působil především v pustinách, přesto sloužil jako kazatel či veřejný posel, protože Židům, kteří k němu přicházeli, oznamoval příchod Mesiáše a Božího Království a vyzýval je k pokání. (Mt 3:1–3, 11, 12; Mr 1:1–4; Lk 3:7–9) Jan zároveň sloužil jako prorok, učitel (měl učedníky) a evangelista. (Lk 1:76, 77; 3:18; 11:1; Jan 1:35) Byl to „Boží představitel“ a Boží svědek. (Jan 1:6, 7)