Svět je jedna vesnice s mnoha ploty

OD DOPISOVATELE PROBUĎTE SE! V NIGÉRII

SLYŠELI jste někdy příběhy o jisté rase lidí, kteří neměli ústa, a proto nemohli ani jíst, ani pít? Říká se o nich, že žili z vůně, převážně jablek. Zápach je mohl zabít.

Vyprávěly se také historky o lidech ze západní Afriky, kteří obchodovali se zlatem. Jeden kapitán portugalské lodi v té době napsal: „Dvě stě mil za královstvím [Mali] se nalézá země, jejíž obyvatelé mají hlavy a zuby jako psi, a dokonce i ocasy jako psi. To jsou ti Černí, kteří odmítají mluvit, protože nechtějí poznat jiné lidi.“ To jsou některé z podivných představ, jež panovaly před mnoha lety, než začala doba cestování a objevů.

Lidé k sobě mají blíž

Takové příběhy se po staletí braly vážně. Když ale badatelé mapovali tuto planetu, nenalezli žádné lidi bez úst, kteří čichají k jablkům, ani lidi s psí hlavou. Dnes není žádným tajemstvím, jací lidé žijí za našimi hranicemi. Svět je jako velká vesnice. Televize přináší informace o cizích zemích a lidech přímo do našeho obývacího pokoje. Letecká doprava umožňuje navštívit cizí země během několika hodin; a miliony lidí toho každoročně využívají. Jiní lidé se z hospodářských nebo z politických důvodů stěhují. Zpráva Fondu OSN pro činnost v oblasti populace uvádí: „Při hledání lepšího způsobu života lidé na celém světě opouštějí domácí prostředí a migrují v takové míře, jaká nikdy v dějinách nebyla — a jež určitě poroste.“ Asi sto milionů lidí nežije v zemi, ve které se narodili.

Hospodářská závislost mezi národy roste. Celosvětová komunikační síť spojuje všechny národy světa jako gigantický nervový systém. Protože dochází k výměně myšlenek, informací a technických postupů, jednotlivé kultury splývají a přizpůsobují se jedna druhé. Lidé po celém světě se více než kdykoli dříve oblékají podobně. Města ve světě mají mnoho společného — policii, luxusní hotely, dopravu, obchody, banky i znečištění. Lidé ve světě se dostávají blíže k sobě, a tak vidíme to, co někteří označují jako vynořující se světovou kulturu.

Proč lidé zůstávají rozděleni

Lidé a kultury se sice prolínají, ale je zřejmé, že ne všichni lidé se dívají na druhé jako na své bratry. „Cizince každý pohotově obviní,“ napsal před dvěma tisíci lety jeden řecký dramatik. Žel, platí to i dnes. Doklady toho jsou zřejmé z novinových zpráv o náboženském fanatismu, nenávisti k cizincům, „etnických čistkách“, rasových sporech, náboženských nepokojích, masakrech civilistů, vražedných polích, mučení či genocidě a táborech, kde jsou znásilňovány ženy.

Jistě, většina z nás může udělat velmi málo nebo vůbec nic pro to, aby se změnil průběh etnických konfliktů. Možná nás tyto konflikty ani přímo nezasáhnou. Mnozí z nás však mají problémy proto, že nekomunikují s těmi cizinci, s nimiž přicházejí do styku — se sousedy, spolupracovníky nebo spolužáky.

Není to divné, že pro lidi různých etnických skupin je často tak těžké důvěřovat jeden druhému a vážit si ho? Vždyť naše planeta je ohromně pestrá a nekonečně mnohotvárná. Většina z nás oceňuje bohatou rozmanitost potravy, hudby a barev a rovněž mnoho druhů rostlin, ptáků a zvířat. Ale naše ocenění pro rozmanitost se už jaksi neprojeví vzhledem k lidem, kteří myslí a jednají jinak než my.

Místo toho, aby se lidé dívali na pozitivní stránky rozmanitosti mezi lidmi, mají mnozí sklon zaměřovat se na rozdílnosti a dělat z nich předmět sporu. Proč to tak je? A jaký užitek plyne naopak z toho, když se člověk snaží komunikovat s lidmi, kteří mají jinou kulturu? Jak bychom mohli zbořit hradby bránící komunikaci a nahradit je mosty? Další články se vynasnaží dát na tyto otázky odpověď.

Hradby, které brání komunikaci

ROBERT je misionář Watch Tower Society, který žije v Sieře Leone v západní Africe. Krátce po svém příjezdu do země kráčel jednoho dne po silnici a všiml si, že domorodé děti skandovaly: „Běloch! Běloch!“ Robert, který je černý Američan, se rozhlédl kolem, kde ten běloch je, ale kromě něj tam nikdo nebyl. Tehdy si uvědomil, že děti pokřikovaly na něho!

V tomto skandování nebylo nic zlomyslného. Děti prostě vyjářily zjištění, že Robert pochází z kultury, která se od jejich kultury liší. Nazvaly Roberta bělochem, protože tuto rozdílnost neuměly vyjádřit lépe.

Jak kultura ovlivňuje to, kým jsme

Kulturu lze obecně definovat jako „soustavu společných idejí, . . . zvyků, víry a znalostí, které jsou charakteristické pro daný způsob života“. Mnohé kulturní hodnoty přijímáme přímým vyučováním, ale mnohé přijímáme také bezděčně. Jeden výzkumný pracovník řekl: „Od momentu, kdy se [dítě] narodí, formují místní zvyky jeho zkušenosti a chování. V době, kdy už dokáže mluvit, je na něm již patrná pečeť místní kultury a v době, kdy je dospělé a je schopno podílet se na aktivitách této kultury, přijalo již její obyčeje, víru i to, co se pokládá za nepřijatelné.“

Kultura nám v mnoha směrech život usnadňuje. Jako děti rychle rozpoznáme, co udělá rodičům radost. Vědomí toho, co je v naší společnosti přijatelné, a co ne, nás ovlivňuje při rozhodování jak jednat, jak se oblékat a jak si vytvářet vztah k druhým lidem.

Samozřejmě, že to, jací jsme jako jednotlivci, nezávisí jen na tom, z jakého kulturního prostředí jsme vyšli. V každé kultuře jsou mezi lidmi odlišnosti. To, čím jsme, určuje také genetika, naše životní zkušenost a množství dalších faktorů. Nicméně, kultura je čočka, kterou se díváme na svět.

Naše kultura například rozhoduje nejen o tom, kterým jazykem mluvíme, ale také jak jím mluvíme. V oblasti Středního východu si lidé cení schopnosti obratně se vyjadřovat mnoha slovy, za použití častého opakování a metafor. Naproti tomu lidé v některých zemích dalekého východu omezují slovní komunikaci na minimum. Tento náhled vyjadřuje japonské přísloví: „Mlč, a nic se ti nestane.“

Naše kultura také určuje, jak se díváme na čas. Přijdete-li ve Švýcarsku o deset minut později, než jste se dohodli, očekává se, že se za to omluvíte. V jiných zemích můžete přijít o jednu nebo dvě hodiny později a v podstatě se žádná omluva neočekává.

Naše kultura nám vštěpuje určité hodnoty. Jak byste se asi cítili, kdyby vám někdo řekl: „Hodně jste přibral. Opravdu jste teď tlustý!“ Pokud jste vyrostli v africké kultuře, kde se vysoká hmotnost cení, pravděpodobně by vás taková poznámka potěšila. Jestliže jste ale vyrůstali v západní kultuře, kde se vysoce hodnotí štíhlost, pak by vás taková upřímná poznámka pravděpodobně vyvedla z míry.

‚Náš způsob je nejlepší!‘

Často překáží komunikaci mezi lidmi odlišných kultur to, že lidé mají sklon pokládat svou kulturu za lepší. Většina z nás si myslí, že naše víra, hodnoty, tradice, způsob oblékání a názory na to, co je krásné, jsou správné, přiměřené a lepší než jakákoli jiná alternativa. Máme také sklon posuzovat jiné kultury podle hodnot, které jsou vlastní nám. Takový způsob myšlení se nazývá etnocentrismus. The New Encyclopædia Britannica uvádí: „O etnocentrismu . . . lze říci, že je téměř univerzální. Příslušníci skoro všech světových kultur pokládají svůj způsob života za lepší, než je způsob života dokonce i velmi blízce spřízněných skupin.“

Před dvěma sty lety to řekl jeden anglický šlechtic zcela nepokrytě: „[Podle toho] co vidím, jsou cizinci hlupáci.“ Vydavatel knihy citátů, ze které jsou tato slova, napsal: „[Toto] je téměř jistě všeobecný názor.“

Příkladů nesnášenlivosti mezi lidmi různých kultur je mnoho. Následující citát napsal sice jeden německý romanopisec ve třicátých letech našeho století, ale často je připisován nacistickému vůdci Hermannu Göringovi: „Když slyším slovo kultura, sahám po revolveru.“

Silné etnocentrické názory mohou vést k diskriminaci a ta může vést k nepřátelství a ke střetu. Richard Goldstone je prokurátor Mezinárodního trestního tribunálu, který vyšetřuje válečné zločiny ve Rwandě a v bývalé Jugoslávii. O barbarském jednání v obou konfliktech řekl: „Takové věci se mohou stát kdekoli. Zde máte dvě různé země s rozdílnou kulturou a historií, a přesto [se] v obou zemích mezi bližními páchají podobná zvěrstva. Tento druh brutálního etnického nebo náboženského válčení je prostě diskriminace, která dosáhla násilné fáze. Skupinu, která je pronásledována, je nutné vykreslit jako nelidskou nebo posedlou démony. Jakmile se to podaří, obyčejní lidé ztrácejí morální zábrany, jež by jim normálně zabránily, [aby] udělali takové hrozné věci.“

Rozšiřme si rozhled

Za přátele si obvykle vybíráme lidi, kteří jsou jako my — ty, kdo sdílejí naše postoje a hodnoty. Důvěřujeme jim a rozumíme jim. V jejich společnosti se cítíme uvolněně. Pokud se nám chování jiného člověka jeví jako divné či nenormální, naši přátelé s námi budou pravděpodobně souhlasit, protože mají stejné názory jako my.

Čeho tedy můžeme dosáhnout, budeme-li mluvit s lidmi, kteří se od nás liší, protože pocházejí z jiného kulturního prostředí? Dobrá komunikace nám jednak pomůže, abychom porozuměli, proč druzí smýšlejí tak, jak smýšlejí, a jednají tak, jak jednají. Kunle, který pochází ze západní Afriky, říká: „Mnoha dětem v Africe se přísně zakazuje mluvit při jídle. V některých evropských zemích se však konverzace při jídle podporuje. K čemu dojde, když Evropané stolují s Afričany? Evropan se diví, proč Afričan vypadá, že nad svým jídlem tiše rozjímá. Zatímco Afričan se diví, proč Evropan stále štěbetá jako nějaký pták!“ Je zřejmé, že vzájemné pochopení kultury, z níž ti druzí pocházejí, může v takových situacích hodně přispět k tomu, aby zmizely společenské předsudky.

Poznáme-li lidi z jiných kultur, nejenže nám to pomůže lépe chápat druhé, ale budeme také lépe rozumět sami sobě. Jeden antropolog napsal: „Voda je ta poslední věc, kterou by objevil tvor žijící v hloubce moře. Její existenci si uvědomí pouze tehdy, když se díky nějaké náhodě dostane na povrch a pozná vzduch . . . Aby člověk dokázal vidět kulturu své vlastní společnosti jako celek . . ., to vyžaduje značnou míru objektivity, jíž lze zřídka — pokud vůbec — dosáhnout.“ Jestliže se však dostáváme do styku s jinými kulturami, jsme jako tvor žijící v moři, který se dostal na vzduch; začneme si uvědomovat kulturní „vody“, ve kterých žijeme. Dopisovatel Thomas Abercrombie to hezky vyjádřil: „Člověk, který se nikdy nenechal okouzlit cizí kulturou, nemůže nikdy pochopit, jak ho jeho kultura spoutává.“

Krátce řečeno, ocenění pro jiné kultury může náš život obohatit tím, že se náš rozhled rozšíří a budeme lépe rozumět sobě i druhým. Ačkoli kulturní dědictví a etnocentrický způsob myšlení mohou být hradbami v komunikaci — nemusí to tak být pořád. Tyto hradby mohou být prolomeny.

Jak bořit hradby a stavět mosty

NEMOHLI jsme si vybrat, v jaké rodině či národě se narodíme, ani jsme nemohli rozhodnout o tom, která kultura bude utvářet naše myšlení. Na takové věci jsme neměli žádný vliv. Všechny nás postihuje čas a různé okolnosti. Můžeme však ovlivnit to, jak se budeme dívat na druhé a jak s nimi budeme jednat.

Bible popisuje, jak to můžeme dělat. Uvažujme o několika zásadách, které nám pomohou stavět mosty komunikace k těm, kdo možná pocházejí z prostředí, které je od našeho odlišné.

„Ten Bůh, který udělal svět a všechno v něm, . . . udělal z jednoho člověka každý lidský národ, aby bydleli na celém zemském povrchu.“ (Skutky 17:24, 26) Všichni patříme do stejné lidské rodiny, a proto máme mnoho věcí společných. Budeme-li hledat to, co máme společné, usnadní nám to komunikaci. Všichni chceme mít dobré přátele a potřebujeme mít pocit, že nás někdo miluje a váží si nás. Každý se snaží vyhnout tělesné i citové bolesti. Lidé všech kultur milují hudbu a umění, vyprávějí si vtipy. Všichni jsou přesvědčeni, že se mají chovat jeden ke druhému zdvořile a hledají způsob, jak být šťastni.

‚Nedělejte nic ze svárlivosti, ani neprosazujte sami sebe, ale s ponížeností mysli považujte ostatní za sobě nadřazené.‘ (Filipanům 2:3) Tím se neříká, že máme ostatní pokládat za nadřazené ve všem. Měli bychom si spíše uvědomit, že v některých oblastech života jsou ti druzí nadřazení. Neměli bychom si myslet, že buď my, nebo naše kultura má na všechno, co je dobré, monopol.

„Pokud k tomu tedy máme příhodný čas, skutečně konejme dobro všem.“ (Galaťanům 6:10) K překonání propasti v komunikaci můžeme velmi přispět, chopíme-li se prostě iniciativy a budeme-li přátelští a užiteční druhým lidem bez ohledu na kulturní prostředí, z něhož vyšli.

„To vězte moji milovaní bratři: Každý člověk má být rychlý k slyšení, pomalý k mluvení, pomalý k zlobě.“ (Jakub 1:19) Dobrá komunikace musí být víc než pouhé mluvení; musíme s účastí naslouchat.

„Rada v srdci muže je jako hluboké vody, ale muž s rozlišovací schopností ji načerpá.“ (Přísloví 20:5) Buďte pozorní, abyste rozlišili pocity a problémy, které se skrývají za chováním člověka. Poznejte lidi lépe.

„[Nehleďte] s osobním zájmem jen na své vlastní záležitosti, ale s osobním zájmem i na záležitosti ostatních.“ (Filipanům 2:4) Schopnost vcítit se projevujte tím, že se na věc budete dívat z pohledu druhého člověka. Buďte nesobečtí.

Rozmanité kultury mezi svědky Jehovovými

Že jsou tyto zásady skutečně účinné, je patrné na pozoruhodné jednotě svědků Jehovových, kteří působí ve 232 zemích. Tento lid pochází „ze všech národů a kmenů a lidí a jazyků“ a je rozhodnutý ve všem se podřizovat Jehovovu láskyplnému vedení. (Zjevení 7:9; 1. Korinťanům 10:31–33)

Jednotliví svědkové nepohrdají kulturou druhých. A ti, kdo se stali svědky, nezavrhli kulturu, ve které byli vychováni — pokud nebyla v rozporu s biblickými zásadami. V takových případech udělali ve svém životě změny. Svědkové uznávají, že každá kultura má chvályhodné stránky a ty se u lidí, kteří přijmou pravé uctívání, stanou dokonce ještě výraznějšími.

Svědkové se snaží vidět naši planetu tak, jak ji musí vidět Bůh — zářivě modrou a krásnou — pohybující se vesmírem. Je to planeta úžasné rozmanitosti lidí a kultur. Svědkové Jehovovi očekávají dobu, kdy budou všichni lidé na zemi žít jako skutečně sjednocená rodina.