1. (a) Jakou útěchu poskytuje Bible těm, kdo viděli, jak milovaný člověk odbočuje od čistého uctívání? (b) Jak se Jehova dívá na ty, kdo odbočili?

„MOJE dcera mi řekla, že už nechce být členem křesťanského sboru,“ vypráví jeden křesťan. „Celé dny, celé týdny, a dokonce měsíce jsem pak cítil v těle nesmírnou bolest. Bylo to horší než smrt.“

Zamyslete se nad případem jedné křesťanky, která byla vychována podle biblických zásad, ale později začala zneužívat alkohol a drogy. Když se nyní ohlíží zpět na toto temné období svého života, říká: „Chtěla jsem dokázat, že si umím zařídit lepší život. Chtěla jsem si dělat, co se mi líbilo, a nechtěla jsem, aby mi do toho někdo mluvil.“ Podobně jako marnotratný syn i tato žena hledala nezávislost. Tragédií bylo, že kvůli svému nebiblickému jednání musela být vyloučena z křesťanského sboru.

‚Vzpamatovali se‘

Někteří lidé byli vyloučeni z křesťanského sboru, ale později se ‚vzpamatovali‘. Co jim pomohlo? Následující komentáře to vysvětlují.

„V srdci jsem stále věděla, kde je pravda. Roky biblického studia a účasti na křesťanských shromážděních ve mě nechaly nesmazatelnou stopu. Jak jsem se mohla dále obracet zády k Jehovovi? On mě neopustil, já jsem opustila jeho. Nakonec jsem si přiznala, jak jsem se mýlila a jak jsem byla tvrdohlavá a že Jehovovo slovo mělo vždy pravdu — ‚sklízíš, co rozséváš‘.“ (C. W.)

„Moje dcerka začala mluvit a to na mě silně zapůsobilo. Chtěla jsem ji totiž naučit takové věci, jako kdo je Jehova a jak se k němu máme modlit. Nemohla jsem spát, a jednou v noci jsem odjela autem do parku a tam jsem se rozplakala. Plakala jsem a poprvé po dlouhé době jsem se modlila k Jehovovi. Pochopila jsem, že ve svém životě potřebuji Jehovu mít, a doufala jsem, že mi odpustí.“ (G. H.)

„Když se začalo mluvit o náboženství, vždycky jsem lidem říkala, že kdybych si měla vybrat náboženství, které učí pravdu, musela bych být svědkem Jehovovým. Pak jsem říkala, že jsem byla svědkem, ale nedokázala jsem podle toho žít, a tak jsem od svědků odešla. Když jsem si to uvědomila, často jsem měla pocity viny a byla jsem nešťastná. Nakonec jsem si přiznala: ‚Nestojím za nic. Musím udělat zásadní změny.‘ “ (C. N.)

„Před třiceti pěti lety byla mně a mému manželovi odňata pospolitost. V roce 1991 jsme pak zažili příjemné překvapení, když nás navštívili dva starší a řekli nám, že je možné vrátit se k Jehovovi. O šest měsíců později jsme měli obrovskou radost z toho, že jsme byli přijati nazpět. Mému manželovi je teď sedmdesát devět let a mně je šedesát tři.“ (C. A.)

Například jeden mladík se ve věku sedmnácti let vzbouřil proti křesťanské výchově, kterou dostával. „Nemravností a zneužíváním drog byly vymazány roky biblického školení,“ přiznává. Tento mladík se brzy ocitl ve vězení za ozbrojené přepadení a vraždu. Ačkoli se později duchovně zotavil, za „dočasné potěšení z hříchu“ musel zaplatit nesmírně vysokou cenu.

„Bez Jehovova vedení jsem zakusila mnoho bolesti a duševní trýzně,“ říká jedna mladá žena, která na čas opustila Boží organizaci. „Snažila jsem se splynout se světem, ale protože jsem ve skutečnosti nebyla taková jako ostatní, odvrhli mě. Cítila jsem se jako ztracené dítě, které potřebuje otce, aby je vedl. Tehdy jsem si uvědomila, že potřebuji Jehovu. Už nikdy nechci žít nezávisle na něm.“

Někteří z nich se trápí kvůli tomu, co udělali, a mnozí z nich se časem vzpamatují. „Ani na jeden den jsem nezapomněla na Jehovu,“ říká jedna sestra, když vzpomíná na dobu, kterou strávila mimo Boží organizaci. „Vždy jsem se modlila a doufala, že mě nějakým způsobem jednoho dne přijme a že se budu moci vrátit k pravdě.“ (Žalm 119:176)