Otec v Ježíšově podobenství znázorňuje našeho milosrdného Boha, Jehovu. Někteří lidé podobně jako ztracený syn na nějakou dobu opustili bezpečí Boží domácnosti, ale později se vrátili. Jak se Jehova dívá na takové lidi? Ti, kdo se vrátí k Jehovovi a činí upřímné pokání, si mohou být jisti, že „nebude po všechen čas vyčítat ani nebude na neurčitý čas rozezlený“. (Žalm 103:9) V podobenství otec běžel, aby přivítal svého syna. Podobně Jehova je kajícným hříšníkům nejen ochotný odpustit, ale přímo po tom touží. Je „přichystaný odpouštět“ a dělá to „ve velkém měřítku“. (Žalm 86:5; Izajáš 55:7; Zecharjáš 1:3)

V Ježíšově podobenství usnadnila otcova pravá láska synovi to, aby dokázal sebrat odvahu a vrátit se. Zamysleme se však: Co by se stalo, kdyby otec syna odmítl nebo mu v rozčilení řekl, aby se už nevracel? Kvůli takovému postoji by se mu mladík natrvalo odcizil. (Srovnej 2. Korinťanům 2:6, 7.)

Otec kromě toho projevil svému vracejícímu se synovi soucit. Netrvalo mu dlouho, než si povšiml, že jeho syn činí upřímné pokání. Pak nelpěl na tom, aby se syn omluvil za každý jednotlivý svůj přestupek, ale přešel rovnou k věci, velmi rád ho přivítal. Křesťané mohou tento příklad napodobovat. Mohou se radovat, že ztracený člověk byl nalezen. (Lukáš 15:10)

Z otcova chování je jednoznačně vidět, že návrat svého proradného syna čekal už dlouho. To je však samozřejmě jen náznak toho, jak velice Jehova touží po těch, kdo opustili jeho domácnost. On „si nepřeje, aby byl někdo zahuben, ale přeje si, aby všichni dosáhli pokání“. (2. Petra 3:9) Ti, kdo činí pokání ze svých hříchů, si tedy mohou být jisti, že budou požehnáni ‚obdobím osvěžení od Jehovovy osoby‘. (Skutky 3:19)