Nacházejí skutečný pokoj v zemi sužované nepokoji

„Příšera sektářského násilí vylezla z klece,“ říkala jedna zpráva v roce 1969. Bylo to v době, kdy se začaly stupňovat takzvané „nepokoje“, což je označení pro nynější období neklidu v Severním Irsku.

SEKTÁŘSKÉ násilí a zabíjení začaly být na denním pořádku, protože protestantští a katoličtí vrazi, „násilníci na obou stranách“ politického a náboženského sporu, zostřili boj o to, kdo bude mít v Irsku rozhodující vliv. Od té doby „bylo během téměř třiceti let násilí zabito více než 3 600 lidí a tisíce lidí byly zmrzačeny,“ uvádějí noviny The Irish Times.

Samozřejmě, není to nějaký nový boj. Postihuje Irsko již celá staletí. V posledních letech jeho nejtragičtější následky pocítili v Severním Irsku, ale v celém Irsku si lidé nechali život zničit hořkostí a neshodami, které tento boj způsobil.

V těchto podmínkách svědkové Jehovovi, nyní už více než sto let, poukazují na skutečné řešení problémů, které postihují tuto zemi sužovanou nepokoji. Tímto řešením je Boží Království v rukou Ježíše Krista. (Matouš 6:9, 10) Na počátku „nepokojů“ v roce 1969 bylo v Irsku 876 svědků Jehovových. Teď jich je hodně přes 4 500 ve více než 100 sborech. Zde je několik zkušeností od těch, kteří se od politické činnosti a činnosti polovojenských jednotek odvrátili.

„Až vyrostu, vstoupím do IRA!“

Michaela byl vychováván jako katolík v Irské republice. Ve škole se učil o historii Irska a o jeho konfliktu s Británií, který trvá již staletí. Jako dítě si Michael vypěstoval hlubokou nenávist k Angličanům, které pokládal za „utlačovatele irského národa“. Když mu bylo deset let, řekl své babičce: „Až vyrostu, vstoupím do IRA!“ (Irská republikánská armáda) „Dostal jsem políček, který si pamatuji dodnes,“ říká Michael. Později se dověděl, že jeho dědeček byl během první světové války v britské armádě. Jednou ho babička musela chránit vlastním tělem, aby ho členové IRA nezastřelili.

Přesto, když Michael vyrostl, chtěl nějak pomoci katolíkům v Severním Irsku. „Tehdy mi připadalo,“ říká, „že lidé, kteří něco dělají pro to, aby pomohli katolíkům v Severním Irsku, jsou jedině v IRA.“ Michael byl nadšený tím, co považoval za spravedlivou věc, stal se proto členem IRA a dostal výcvik v používání zbraní. Tři jeho přátelé byli v Severním Irsku zastřeleni příslušníky protestantských polovojenských jednotek.

Michael nakonec ztratil iluze o polovojenském boji, zneklidňovaly ho například ostré spory, které se vedly mezi různými polovojenskými skupinami. Když byl ve vězení za zločiny spojené s činností IRA, modlil se k Bohu, aby mu pomohl najít skutečnou cestu k trvalému pokoji a spravedlnosti. Po nějaké době ho doma navštívili svědkové Jehovovi. Staré předsudky však vytvořily bariéru. Ti svědkové totiž byli Angličané. Jeho hluboce zakořeněná nenávist způsobila, že pro něj bylo těžké jim naslouchat. „Ne vždy jsem dával najevo, že je vidím rád,“ říká Michael, „ale oni vytrvali — navštěvovali mě a hovořili se mnou, a já jsem začínal chápat, že Boží Království ukončí veškeré politické a sociální bezpráví, za jejichž vymýcení jsem bojoval.“ (Žalm 37:10, 11; 72:12–14)

Rozhodující okamžik nastal jednoho večera, když se Michael setkal se svým velícím důstojníkem IRA, který mu řekl: „Máme pro tebe práci.“ „Cítil jsem, že se musím rozhodnout tady a teď,“ říká Michael, „tak jsem se zhluboka nadechl a řekl: ‚Jsem teď jedním ze svědků Jehovových‘, ačkoli jsem v té době nebyl pokřtěn. Jenom jsem věděl, že chci být služebníkem Jehovy.“ „Měl bys být postaven ke zdi a zastřelen,“ odpověděl velící důstojník. Navzdory této hrozbě Michael IRA opustil. Odvahu k tomu načerpal tím, že dovolil, aby Jehovova slova ovlivňovala jeho mysl a srdce. „Moje manželka a některé z mých dětí časem také zasvětily svůj život Jehovovi. Teď máme v srdci skutečný pokoj. A vždy budeme vděční Jehovovi za to, že nám umožnil poznat pravdu a podílet se na rozšiřování pokojného poselství v zemi sužované nepokoji.“ (Žalm 34:14; 119:165)

Být neutrální je skutečnou ochranou

„Vyrůstal jsem na venkově v hrabství Derry v Severním Irsku,“ říká Patrick. „Jako dítě jsem poznal jenom ‚nepokoje‘. Takové prostředí pochopitelně ovlivnilo moje názory a smýšlení.“ Patrick si vypěstoval extremistické názory ovlivněné nepřátelsky vyhroceným nacionalismem a silnými protibritskými předsudky. Viděl, jak nábožensky založení lidé na obou stranách politické barikády porušují základní křesťanské zásady i zásady lidské slušnosti. V důsledku toho se od náboženství odvrátil a nakonec se stal ateistou a zatvrzelým marxistou. (Srovnej Matouše 15:7–9; 23:27, 28.)

„K mým nejranějším vzpomínkám patří protestní hladovky republikánských vězňů na severu,“ říká Patrick. „Hluboce mě ovlivnily. Pamatuji si, jak jsem vyvěšoval irské vlajky a čmáral protibritské graffiti všude, kde jsem mohl. Již ve svých 15 letech jsem držel stráž při pohřbu jednoho hladovkáře, který zemřel ve vězení.“ Patrick se jako mnoho dalších lidí, kteří byli zapleteni do bouří a zmatku té doby, účastnil výtržností a protestních pochodů. Jeho cílem bylo dosáhnout toho, co považoval za sociální spravedlnost a rovnost. Navázal blízká přátelství s mnoha extremistickými nacionalisty, z nichž mnozí byli uvězněni britskými úřady.

Patrick dále vypráví: „Pak jsem se z ekonomických důvodů rozhodl odjet na nějaký čas do Anglie. Zatímco jsem byl tam, britská policie zatkla jednoho z mých přátel, který připravoval pumový útok.“ Ačkoli Patrick ještě silně sympatizoval s nacionalisty, jeho postoj se začal měnit. Viděl, že jeho předsudky vůči všem Angličanům jsou v podstatě nepodložené. „Také jsem si začal uvědomovat,“ říká Patrick, „že činnost polovojenských skupin nikdy skutečně nevyřeší tyto problémy a nikdy neodstraní bezpráví, které mě rozrušuje. Mezi těmi, kdo vedli polovojenské organizace, bylo příliš mnoho zkaženosti a tito lidé měli mnoho dalších nedostatků.“ (Kazatel 4:1; Jeremjáš 10:23)

Patrick se nakonec vrátil do Severního Irska. „Když jsem přišel zpátky, jeden přítel mě představil svědkům Jehovovým.“ Díky studiu Bible se svědky začal Patrick vidět skutečné řešení lidských konfliktů a neshod. Jak biblické zásady ovlivňovaly jeho mysl a srdce, dělal rychlé duchovní pokroky. (Efezanům 4:20–24) Patrick říká: „Místo toho, abych vymýšlel, jak udělat převrat v zavedeném řádu, podílím se teď na kázání biblického poselství pokoje dokonce v oblastech, kde bydlí loajalisté, kam bych se nikdy dříve neodvážil vstoupit. V době, kdy se v Belfastu rozbujelo sektářské zabíjení, byli svědkové Jehovovi vlastně jedinými lidmi, kteří se mohli mezi oblastmi loajalistů a nacionalistů volně pohybovat bez pancéřových aut.“ Patrick zjistil, stejně jako ostatní svědkové v Severním Irsku během této doby, že být neutrální, jako byli první křesťané, je skutečnou ochranou. (Jan 17:16; 18:36) Patrick to uzavírá slovy: „Je tak osvobozující vědět, že Jehova prostřednictvím Ježíše Krista zajistí celému lidstvu skutečné právo a osvobození od útlaku.“ (Izajáš 32:1, 16–18)

„Zbraně byly mou jedinou ochranou“

„Vyrůstal jsem na druhé straně politického a náboženského sporu,“ říká William. „Mé uvažování bylo silně ovlivněno protestantskými předsudky a měl jsem prudkou nenávist ke všemu katolickému. Dokonce, pokud by to bylo jen trochu možné, nevkročil bych do obchodu, jehož majitelem je katolík, a Irskou republiku jsem navštívil jen jednou. Zapojil jsem se do různých protestantských skupin a společností, jako je například Oranžský řád. To je organizace, která se věnuje zachování protestantského náboženství a způsobu života.“ Když bylo Williamovi 22 let, vstoupil do Oddílu na obranu Ulsteru, což je složka britské armády tvořená z místních branců. Většina členů tohoto oddílu byli protestanti. William byl ochotný zabíjet, aby hájil své dědictví. „Vlastnil jsem několik střelných zbraní a neváhal bych je použít, kdyby to bylo nutné. V noci jsem měl jednu z nich pod polštářem.“

Došlo však ke zvratu. „Když jsem na renovaci jistého starého domu pracoval s jedním svědkem Jehovovým, začal jsem si uvědomovat, že mají něco zvláštního. Tento spolupracovník měl na mě silný vliv. Při práci na tom domě jsem mu mohl klást mnoho otázek, které mě trápily a které se týkaly ‚nepokojů‘, náboženství a Boha. Jeho jednoduché a jasné odpovědi mi pomohly, abych svědky Jehovovy viděl ve správném světle — jako sjednocenou, nenásilnou a politicky neutrální skupinu lidí, kteří se vyznačují láskou k Bohu a bližnímu.“ (Jan 13:34, 35)

Během čtyř měsíců od doby, co William začal studovat Bibli, vystoupil ze všech náboženských a politických organizací, se kterými byl spojen. „To byl pro mě velký krok,“ vzpomíná, „protože jsem se musel vzdát mnoha oblíbených starých tradic.“ Největší zkouška však měla teprve přijít. „Kvůli situaci v Severním Irsku jsem cítil, že zbraně jsou mou jedinou ochranou. Pro příslušníky polovojenských jednotek IRA jsem byl ‚vyhlédnutým cílem‘. A tak pro mě bylo velmi obtížné vzdát se svých zbraní.“ Biblické rady, jako je například ta, kterou najdeme u Izajáše 2:2–4, přece jenom postupně jeho názor změnily. Nakonec viděl, že stejně jako pro křesťany v prvním století, i pro něj je skutečnou ochranou Jehova. Pak se svých zbraní vzdal.

William říká: „Jedna z věcí, ze kterých mám skutečně velkou radost, je to, že teď mám hluboká a trvalá přátelství s lidmi, na které bych se dříve díval jako na úhlavní nepřátele. Skutečným zdrojem radosti je také to, že mohu biblické poselství naděje přinášet do oblastí, které pro mě dříve byly zakázané. Když uvažuji o tom, co jsme já a má rodina díky pravdě získali, vede mě to k trvalé vděčnosti Jehovovi a jeho organizaci.“

‚Zkrátka to nedávalo žádný smysl‘

Robert a Teresa pocházejí z naprosto odlišných prostředí. „Já jsem vyšel z bigotní protestantské rodiny,“ říká Robert. „Někteří z mých příbuzných se zapojili do činnosti polovojenských skupin. Já sám jsem v 19 letech vstoupil do Oddílu na obranu Ulsteru, což je složka britské armády. Mnoho času se tehdy trávilo hlídkováním v oblastech, kde bydlela Teresa. Jedné noci mi byly místo pravidelné hlídky svěřeny jiné povinnosti. A tu noc byl landrover, ve kterém bych býval hlídkoval, vyhozen do vzduchu. Dva vojáci byli zabiti a dva další zraněni.“

Robert začal uvažovat nad smyslem života. „Vždycky jsem věřil v Boha, ale když jsem se rozhlédl po Severním Irsku, zkrátka mně to nedávalo žádný smysl. Vlastně jsem se začal modlit k Bohu. Prosil jsem Boha, aby mi pomohl poznat, zda skutečně existuje, a pokud ano, aby mi ukázal, jak mám správně žít. Pamatuji si, jak jsem Bohu říkal, že někde přece musí být jedno pravé náboženství.“ Jen o několik dnů později Roberta navštívil jeden svědek Jehovův a zanechal mu nějakou literaturu. Když Robert ten večer přišel pozdě domů z hlídky, začal literaturu číst a skončil v pět hodin ráno. „Rychle jsem rozeznal zvuk pravdy,“ říká, „a viděl jsem, že všechno pochází přímo z Bible.“ (2. Timoteovi 3:16) Začal Bibli studovat a za krátký čas zasvětil svůj život Bohu.

„Svědkové vždy obraceli naši pozornost na Bibli“

Na druhé straně Teresa byla z katolického prostředí a silně sympatizovala s nacionalistickými myšlenkami. „Jako mladá dívka jsem vstoupila do Sinn Féin.“b Teresa přiznává: „Tím jsem se zapletla do podpory polovojenské činnosti. Pomáhala jsem získávat peníze pro vojenský boj. Informovala jsem IRA o tom, co se děje v mé oblasti. Také jsem se zapojila do výtržností a do útoků, při kterých jsme na policejní a vojenské hlídky házeli kameny.“

Někdo z Teresiny rodiny začal studovat Bibli se svědky Jehovovými, což vzbudilo i její zvědavost. Moc Božího slova ji velice ovlivnila. „Když jsme chtěli dostat odpovědi na otázky, svědkové vždy obraceli naši pozornost na Bibli,“ říká Teresa. „Slib u Daniela 2:44 mi opravdu otevřel oči. Viděla jsem, že Boží Království je skutečným prostředkem pro odstranění veškerého bezpráví, proti kterému jsem bojovala.“ Teresa cítila rostoucí odpor k některým krutostem, kterých se dopouštěli příslušníci polovojenských jednotek. Například nemohla pochopit, jak může někdo soucitný a slušný jásat při zprávách o teroristické akci, při níž byli vojáci a další lidé zabiti nebo zmrzačeni a po které jsou rodiny zdrceny zármutkem a bolestí. Také Teresa reagovala na biblickou pravdu a díky Božím zásadám upravila své smýšlení. Zasvětila svůj život Bohu a brzy byla pokřtěna. (Přísloví 2:1–5, 10–14)

Teresa se s Robertem setkala, když oba chodili na shromáždění do jednoho ze sborů svědků Jehovových v Severním Irsku. Říká o tom: „Když jsem se s Robertem setkala poprvé, nemohla jsem uvěřit tomu, že mluvím tak klidně a pokojně s někým, koho bych ještě nedávno považovala za součást britské válečné mašinérie. Boží slovo mi určitě pomohlo odstranit hluboce zakořeněnou nenávist a předsudky.“ Teresa a Robert zjistili, že místo aby byli rozděleni nenávistí a předsudky, které pramení z jejich odlišných tradic a kultur, mají teď mnoho věcí společných. Nejmocnější z nich je láska k Jehovovi Bohu. Vzali se a teď v této zemi sužované nepokoji společně přinášejí Boží poselství pravého pokoje lidem, kteří pocházejí z nejrůznějšího prostředí a vyznávají mnohá náboženství.

I jiní lidé v Irsku mají podobné zkušenosti. Tím, že věnují pozornost učení inspirovaného Božího slova a přijímají ho, unikli lidským ‚filozofiím a prázdným podvodům‘. (Kolosanům 2:8) Teď vkládají svou plnou důvěru v Boží sliby zaznamenané v Bibli. Jsou šťastní, že mohou s kýmkoli, kdo jim bude naslouchat, sdílet svou naději na pokojnou budoucnost, která bude zcela osvobozena nejen od sektářského násilí, ale i od všech ostatních projevů nesnášenlivosti. (Izajáš 11:6–9)

[Poznámky pod čarou]

[Obrázky na straně 10]

Polovojenský boj je oslavován na nástěnných malbách po celém Severním Irsku