Není to tvoje vina

Annette stále bojuje s pocitem viny. „Sama sobě jsem tím největším nepřítelem,“ přiznává. „Pořád dokola si tu noc přehrávám v mysli. Říkám si, že jsem se měla víc snažit, abych se ubránila. Když mě ale bodnul, úplně mě ochromil strach. Pak už jsem nedokázala udělat nic. Ale myslím, že jsem měla.“

Pocit viny trápí i Natalii. „Neměla jsem být tak důvěřivá,“ vysvětluje. „Rodiče nám stanovili pravidlo, že když si budeme chtít se sestrou hrát venku, musíme zůstat spolu. Já jsem ale neposlechla, a tak jsem vlastně tomu klukovi umožnila, aby mi ublížil. To, co se stalo, moji rodinu hluboce zasáhlo. Cítím se zodpovědná za to, že jsem jim způsobila tolik bolesti. A to mě ničí nejvíc.“

Máš podobné pocity jako Annette nebo Natalie? Jak se s tím můžeš vyrovnat? Pokud jsi byla znásilněna, především měj na mysli, že ty jsi to nechtěla. Někteří lidé takové jednání zlehčují a tvrdí, že „chlapi jsou už zkrátka takoví“ a že oběť znásilnění si o to říkala. Žádná dívka si ale nezaslouží, aby ji někdo znásilnil. Pokud ses stala obětí takového odporného jednání, není to tvoje vina!

Přečíst si toto ujištění je samozřejmě snadné, ale uvěřit mu, může být mnohem těžší. Svoji bolestnou zkušenost si některé dívky nechávají pro sebe a zápasí s pocitem viny i dalšími negativními emocemi. Kdo ale má z tvého mlčení největší užitek? Ty, nebo ten, kdo ti ublížil? Co můžeš udělat, abys pocítila úlevu?

Řekni to někomu

Když spravedlivý Job prožíval hluboké trápení, řekl: „Dám průchod své starosti o sebe. Budu mluvit v hořkosti své duše!“ (Job 10:1) Udělej to stejně. O tom, co se ti stalo, si promluv s někým, komu důvěřuješ. Může ti to pomoct, aby ses s tím naučila žít a abys tísnivé pocity překonala.

Pokud jsi křesťanka, je důležité, abys o tom řekla i sborovým starším. Laskaví pastýři tě můžou svými slovy utěšit a taky ujistit, že jako oběť znásilnění ses hříchu nedopustila ty, ale ten, kdo ti ublížil. Takovou pomoc získala Annette. Říká: „Svěřila jsem se blízké kamarádce a ona mě přesvědčila, abych si promluvila se dvěma staršími ze sboru. Jsem ráda, že jsem to udělala. Několikrát si se mnou popovídali a řekli mi přesně to, co jsem potřebovala slyšet. Ujistili mě, že to nebyla moje vina. Za nic z toho jsem nemohla.“

Když o svém otřesném zážitku i o svých pocitech budeš mluvit, může ti to pomoct, aby tě nestrávil hněv a nezakořenila v tobě zášť. (Žalm 37:8) Můžeš získat úlevu, možná poprvé po několika letech. Něco takového pocítila Natalie, když o zneužití řekla rodičům. Vypráví: „Byli mi oporou a povzbuzovali mě, abych o tom mluvila. To mi pomohlo zmírnit smutek a hněv.“ Natalie taky našla útěchu v modlitbě. Říká: „Pomáhalo mi mluvit o tom s Bohem, zvlášť když jsem cítila, že se nedokážu svěřit nikomu jinému. Bohu můžu říct cokoli. Díky tomu mám vnitřní klid.“e

Možná i ty si uvědomuješ, že je ‚čas se uzdravovat‘. (Kazatel 3:3) Opři se o dobré přátele, kteří jsou podobně jako sboroví starší ‚úkrytem před větrem a skrýší před dešťovou bouří‘. (Izajáš 32:2) Pečuj o svoje tělesné i duševní zdraví. Dopřej si potřebný odpočinek. A především se spoléhej na Boha veškeré útěchy, který zanedlouho způsobí, že „zločinci budou odříznuti, ale ti, kdo doufají v Jehovu, ti budou vlastnit zemi“. (Žalm 37:9)