Kdo se osobně nestal obětí brutálního přepadení, při kterém mělo dojít ke znásilnění, a kdo neprožil hrůzu, která s tím je spojena, si opravdu neumí představit, že něco takového může člověku zničit život. Je to zážitek tak otřesný, že oběť tím může být poznamenána na celý život.a Jedna mladá křesťanka, kterou před několika lety přepadl násilník, vypráví: „Hrůza, kterou jsem té noci prožila, a trauma, jež musím od té doby překonávat, se nedají slovy vyjádřit.“ Je pochopitelné, že mnozí lidé o takovém úděsném námětu raději ani nepřemýšlejí. Ale hrozba znásilnění je v tomto ničemném světě tvrdou realitou.

I když se situace vyhrotí tak, že útočník ženu přemůže a znásilní, to, že se bránila a křičela o pomoc, přece jen není marné. Je z toho totiž patrné, že dělala, co bylo v jejích silách, aby se útočníkovi ubránila. (5. Mojžíšova 22:26) Prožila sice hrozné utrpení, ale může mít neposkvrněné svědomí, sebeúctu a jistotu, že v Božích očích je čistá. Ten úděsný zážitek v ní možná zanechá citové rány, ale vědomí, že dělala všechno, co mohla, aby se útoku ubránila, velmi přispěje k jejímu postupnému uzdravení.

Uplatnění toho, co je uvedeno v 5. Mojžíšově 22:23–27, tedy chápeme, ale musíme si uvědomit, že v této stručné zprávě nejsou zahrnuty všechny situace, jež by mohly nastat. Nemluví se zde například o situaci, kdy přepadená žena nemůže křičet, protože je němá nebo protože ztratila vědomí nebo je ochromena strachem, anebo nemůže křičet, protože jí v tom je násilím zabráněno, buď rukou nebo tím, že jí násilník přelepí ústa páskou. Jehova však je schopen zvážit všechny okolnosti i pohnutky a projevuje v takových případech pochopení a smysl pro právo, neboť „všechny jeho cesty jsou právo“. (5. Mojžíšova 32:4) Ví, co se skutečně stalo a jaké úsilí oběť vynaložila, aby se útočníkovi ubránila. Proto oběť, která sice nemohla křičet, ale jinak dělala všechno, co bylo za daných okolností v jejích silách, může věc ponechat v Jehovových rukou. (Žalm 55:22; 1. Petra 5:7)

Některé křesťanky, jež byly přepadeny a znásilněny, jsou však neustále sužovány pocitem viny. S odstupem času mají pocit, že mohly udělat víc, aby k tomu nedošlo. Neměly by si však už nic vyčítat, ale spíše se mohou modlit k Jehovovi, prosit ho o pomoc a spoléhat se na to, že jeho milující laskavost je hojná. (2. Mojžíšova 34:6; Žalm 86:5)

Křesťanky, které se dnes vyrovnávají s citovým zraněním, k němuž došlo v souvislosti se znásilněním, se mohou spoléhat na to, že Jehova plně chápe jejich rozbolavělé city. Boží slovo je ujišťuje: „Jehova je blízko těm, kdo mají zlomené srdce, a ty, kdo jsou zdrcení na duchu, zachraňuje.“ (Žalm 34:18) Se svým traumatem se také budou moci lépe vyrovnat tehdy, jestliže přijmou projevy upřímného pochopení a laskavou podporu od svých spoluvěřících v křesťanském sboru. (Job 29:12; 1. Tesaloničanům 5:14) A jestliže se oběti takového přepadení také samy snaží soustředit na pozitivní myšlenky, bude to pro ně pomocí, takže pocítí „Boží pokoj, který převyšuje všechno myšlení“. (Filipanům 4:6–9)