Měla by být víra založena na rozumu?

„Příliš mnoho ‚zbožných‘ lidí se věnuje náboženství právě proto, aby nemuseli uvažovat,“ píše děkan jednoho teologického semináře ve Spojených státech. „Chtějí jednoduše všechno přijímat ‚vírou‘,“ dodává.

Z TOHO vyplývá, že většina lidí, kteří se hlásí k nějakému náboženství, o svém náboženském přesvědčení příliš neuvažuje a nepřemýšlí ani o tom, zda má jejich víra spolehlivý základ. Není tedy nic překvapujícího, že mnozí lidé nejsou ochotni o náboženství mluvit.

S politováním je třeba říci, že některé zvyky, jako je používání náboženských obrazů či soch nebo mechanické opakování modliteb, logické uvažování ani nepodporují. Ovšem právě tyto zvyky ve spojení s monumentální architekturou, bohatě zdobenými barevnými okny chrámů a úchvatnou hudbou jsou pro miliony lidí tím jediným, co považují za své náboženství. Některé církve sice tvrdí, že základem jejich víry je Bible, ale jejich poselství — vyjádřené slovy „věř v Ježíše a budeš spasen“ — k vážnému studiu Bible nevybízí. Jiné církve se věnují kázání evangelia sociálního nebo politického. K čemu to všechno vede?

O situaci v Severní Americe jeden religionista napsal: „Křesťanství ... směřuje k povrchnosti [a] o víře jeho stoupenci nevědí téměř nic.“ Jistý pracovník, který se zabýval průzkumem veřejného mínění, šel ještě dál a o Američanech řekl, že to je „národ biblických analfabetů“. Totéž by ovšem mohlo být řečeno také o jiných zemích, v nichž převládá takzvané křesťanství. A mnohá nekřesťanská náboženství rovněž odrazují své členy od uvažování a místo logického, konstruktivního myšlení zdůrazňují monotónní zpěvy, rituální modlitby a různé formy meditace, které souvisejí s mysticismem.

Ovšem lidé, kteří se nijak nestarají o přesnost nebo pravdivost svých náboženských názorů, jiné věci ve svém každodenním životě často promýšlejí velmi pečlivě. Než si například koupí nové auto — jež jednoho dne stejně skončí ve šrotu —, provedou důkladný průzkum, ale o svém náboženství řeknou: „Když stačilo mým rodičům, stačí i mně.“ Nezdá se vám to podivné?

Jestliže se skutečně zajímáme o to, abychom se líbili Bohu, neměli bychom se vážně zamyslet nad tím, zda naše náboženské názory týkající se Boha odpovídají skutečnosti? Apoštol Pavel mluvil o tom, že jistí zbožní lidé v jeho době měli „horlivost pro Boha, ale ne podle přesného poznání“. (Římanům 10:2) Takové lidi bychom mohli přirovnat k člověku, kterého si někdo najme jako malíře pokojů. Malíř se sice usilovně snaží dům vymalovat, ale protože nevěnuje pozornost pokynům majitele, použije jiné barvy. Takový malíř je možná se svým dílem spokojen, ale bude se jeho práce líbit i majiteli domu?

Jaké uctívání je tedy Bohu přijatelné? Bible odpovídá: „To je znamenité a přijatelné před zrakem našeho Zachránce, Boha, jehož vůlí je, aby lidé všeho druhu byli zachráněni a přišli k přesnému poznání pravdy.“ (1. Timoteovi 2:3, 4) Někteří lidé si snad myslí, že v těch mnoha dnešních náboženstvích nelze takové poznání najít. Ale zamysleme se nad jednou otázkou: Jestliže je Boží vůlí, aby lidé přišli k přesnému poznání pravdy, jednal by Bůh tak nespravedlivě, že by před nimi pravdu zakryl? Bible ukazuje, že by to neudělal. Říká naopak: „Jestliže po [Bohu] budeš pátrat, dá se ti najít.“ (1. Paralipomenon 28:9)

Jak se Bůh dává poznat těm, kdo ho upřímně hledají? Odpověď najdeme v následujícím článku.

Pátrejte po Bohu svým srdcem i myslí

Praví křesťané si mají budovat víru, která se líbí Bohu, a přitom používat jak své srdce, tak i svou mysl.

ZAKLADATEL křesťanství, Ježíš Kristus, učil, že máme milovat Boha nejen „celým svým srdcem“ a „celou svou duší“, ale také „celou svou myslí“ neboli intelektem. (Matouš 22:37) Ano, naše myšlenkové schopnosti musí mít při našem uctívání klíčovou úlohu.

Ježíš Kristus často vybízel své posluchače, aby uvažovali o tom, čemu je učí. Říkal jim: „Co si myslíte?“ (Matouš 17:25; 18:12; 21:28; 22:42) Podobně i apoštol Petr psal spoluvěřícím, aby ‚burcoval jejich schopnost jasně přemýšlet‘. (2. Petra 3:1) Apoštol Pavel, nejzcestovalejší z prvních misionářů, vybízel křesťany, aby používali svou ‚sílu rozumu‘ a aby „si sami ověřili, co je dobrá a přijatelná a dokonalá Boží vůle“. (Římanům 12:1, 2) Jedině na základě důkladného a pečlivého zkoumání svých náboženských názorů mohou křesťané dospět k víře, která se bude líbit Bohu a která jim pomůže obstát v životních zkouškách. (Hebrejcům 11:1, 6)

První křesťanští evangelisté se snažili pomoci druhým, aby si takovou víru vybudovali, a proto ‚s nimi rozmlouvali z Písem a vysvětlovali a dokazovali pomocí odkazů‘ to, čemu je učili. (Skutky 17:1–3) Takový rozumný přístup vyvolal u upřímných lidí znamenitou odezvu. Například mnozí lidé v makedonském městě Beroa „přijali [Boží] slovo s největší dychtivostí mysli a denně pečlivě zkoumali Písma, zda je tomu tak [jak vysvětloval Pavel se svými spolupracovníky].“ (Skutky 17:11) V této souvislosti stojí za povšimnutí dvě věci. Především to, že Beroané dychtivě naslouchali Božímu slovu, a dále, že to, co slyšeli, slepě nepovažovali za správné, ale všechno si ověřovali v Písmu. Křesťanský misionář Lukáš za to Beroany pokorně pochválil a řekl o nich, že ‚smýšlejí ušlechtile‘. Projevujete i vy ve svém přístupu k duchovním věcem takové ušlechtilé smýšlení?

Mysl a srdce spolupracují

Jak zde již bylo řečeno, pravé uctívání se týká jak mysli, tak srdce. (Marek 12:30) Vzpomeňme si na přirovnání uvedené v předcházejícím článku. Byla zde zmínka o malíři, který vymaloval dům a použil přitom jiné barvy, než jaké použít měl. Kdyby dával dobrý pozor na pokyny majitele, mohl do práce vložit své srdce i svou duši a mohl se spolehnout na to, že majitel bude s jeho prací spokojen. Totéž platí i na způsob, jak uctíváme Boha.

Ježíš řekl, že „praví ctitelé budou uctívat Otce duchem a pravdou“. (Jan 4:23) Apoštol Pavel tudíž napsal: „Proto jsme se také ... nepřestali za vás modlit a prosit, abyste byli naplněni přesným poznáním jeho vůle ve vší moudrosti a duchovním pochopení, abyste chodili hodni Jehovy, abyste se mu plně líbili.“ (Kolosanům 1:9, 10) Takové ‚přesné poznání‘ upřímným jednotlivcům umožňuje, aby uctívali Boha svým srdcem a svou duší, a to s plnou důvěrou, protože ‚uctívají, co znají‘. (Jan 4:22)

Právě proto svědkové Jehovovi nekřtí malé děti ani nové zájemce, kteří ještě pečlivě neprostudovali Písmo. Ježíš dal svým následovníkům pověření: „Čiňte učedníky z lidí všech národů, ... a vyučujte je, aby zachovávali všechno, co jsem vám přikázal.“ (Matouš 28:19, 20) Pokud jde o uctívání, upřímní badatelé Bible se mohou rozhodnout teprve na základě poučení, až když získali přesné poznání o Boží vůli. Usilujete o takové přesné poznání i vy?

Máme rozumět Pánově modlitbě

Rozdíl mezi přesným poznáním Bible a povrchním povědomím o jejím obsahu je možné vidět na příkladu modlitby, která je obvykle označována jako Otčenáš neboli Pánova modlitba a je zaznamenána u Matouše 6:9–13.

Miliony lidí tuto modlitbu pravidelně odříkávají v kostele. Ale kolik lidí se ve skutečnosti dozvědělo, o čem tato modlitba pojednává? Jde především o její první část, která se týká Božího jména a Božího Království. Tyto náměty jsou tak důležité, že je zde Ježíš uvedl na prvním místě.

Modlitba začíná slovy: „Náš Otče v nebesích, ať je posvěceno tvé jméno“, což znamená, že jeho jméno má být učiněno posvátným neboli svatým. Povšimněme si, že Ježíš řekl, abychom se modlili o posvěcení Božího jména. Mnoho lidí si v této souvislosti položí nejméně dvě otázky. Za prvé, jaké je Boží jméno? A za druhé, proč má být posvěceno?

Odpověď na první otázku můžeme najít v Bibli. V jejích původních jazycích se vyskytuje na více než 7 000 místech. Jedním z nich je Žalm 83:18: „Aby lidé poznali, že ty, jehož jméno je Jehova, ty sám jsi Nejvyšší nad celou zemí.“ O Božím jménu — Jehova — ve 2. Mojžíšově 3:15 čteme: „To je mé jméno na neurčitý čas a to je má památka pro generaci za generací.“a Proč je však nutné, aby Boží jméno, jež je samotnou podstatou čistoty a svatosti, bylo posvěceno? Protože bylo již na počátku lidských dějin uvedeno do špatného světla a potupeno.

V Edenu řekl Bůh Adamovi a Evě, že pokud budou jíst ze zakázaného ovoce, zemřou. (1. Mojžíšova 2:17) Satan Bohu nestoudně odporoval, když Evě tvrdil: „Určitě nezemřete.“ Satan tedy Boha obvinil ze lži. S tím se však nespokojil. Nakupil na Boží jméno ještě další potupu, když Evě řekl, že jí Bůh neprávem odpírá cenné vědomosti. „Bůh totiž ví, že v ten den, kdy z něho pojíte, se vám zcela jistě otevřou oči a zcela jistě budete jako Bůh a budete znát dobré a špatné.“ To byla nehorázná pomluva! (1. Mojžíšova 3:4, 5)

Adam a Eva jedli ze zakázaného ovoce, a tím se postavili na Satanovu stranu. Od té doby většina lidí — vědomě nebo nevědomky — k této původní potupě přidává další, když zavrhuje Boží spravedlivá měřítka. (1. Jana 5:19) Lidé až dodnes Boha osočují, když na něj svalují vinu za své utrpení — i když možná trpí kvůli svému vlastnímu špatnému jednání. „Hloupost zatarasí člověku cestu; srdce jeho zlobí se na Jahve,“ říkají Přísloví 19:3 (Heger). Ježíš svého Otce skutečně miloval. Chápete tedy, proč se modlil, aby bylo Boží jméno posvěceno?

„Ať přijde tvé království“

Ježíš vyslovil v modlitbě prosbu, aby bylo posvěceno Boží jméno, a potom řekl: „Ať přijde tvé království. Ať se stane tvá vůle, jako v nebi, tak i na zemi.“ (Matouš 6:10) Ve spojitosti s touto prosbou se můžeme zeptat: Co je Boží Království? A jak jeho příchod souvisí s tím, že se na zemi bude dít Boží vůle?

Slovo „království“, jak je používáno v Bibli, v podstatě znamená „panování krále“. Je tedy logické, že Boží Království znamená panování neboli vládu, kterou vykonává Bůh prostřednictvím krále, jehož k tomu vybral. Tímto Králem není nikdo jiný než vzkříšený Ježíš Kristus, „Král králů a Pán pánů“. (Zjevení 19:16; Daniel 7:13, 14) O Božím mesiášském Království, v němž bude vládnout Ježíš Kristus, napsal prorok Daniel: „Za dnů těch králů [dnes panujících lidských vlád] zřídí nebeský Bůh království, které nebude nikdy zničeno. A království nebude přeneseno na žádný jiný lid. Rozdrtí a ukončí všechna tato království a samo bude stát na neurčité časy“, tedy navždy. (Daniel 2:44)

Ano, Boží Království se ujme v plné míře vlády nad zemí, odstraní z ní všechno, co je ničemné, a bude panovat „na neurčité časy“ neboli navždy. Boží Království je tedy prostředkem, jímž Jehova posvětí své jméno, když je očistí od všech lživých pomluv ze strany Satana i ničemných lidí. (Ezekiel 36:23)

Stejně jako všechny vlády má i Boží Království své poddané. Kdo to je? Bible odpovídá: „Mírní, ti budou vlastnit zemi a vskutku naleznou své největší potěšení v hojnosti pokoje.“ (Žalm 37:11) Podobně řekl Ježíš: „Šťastní jsou lidé mírné povahy, protože zdědí zemi.“ Tito lidé ovšem mají přesné poznání o Bohu, což je předpokladem pro získání života. (Matouš 5:5; Jan 17:3)

Umíte si představit, že na celé zemi budou pouze lidé, kteří mají mírnou povahu a skutečně milují Boha a jeden druhého? (1. Jana 4:7, 8) Právě o to se Ježíš modlil, když řekl: „Ať přijde tvé království. Ať se stane tvá vůle, jako v nebi, tak i na zemi.“ Chápete, proč Ježíš učil své následovníky, aby se o to modlili? A ještě důležitější je otázka: Je vám jasné, jaký význam může mít splnění této modlitby pro vás osobně?

O Písmu dnes uvažují miliony lidí

Ježíš předpověděl celosvětové duchovní vzdělávání, při němž bude oznamováno nadcházející Boží Království. Řekl: „Tato dobrá zpráva o království se bude kázat po celé obydlené zemi na svědectví všem národům; a potom přijde konec [nynějšího světa neboli systému].“ (Matouš 24:14)

Po celém světě asi šest milionů svědků Jehovových sděluje tuto dobrou zprávu lidem ve svém okolí. Zvou vás, abyste „pečlivě zkoumali Písma“, používali při tom sílu svého rozumu a abyste se o Bohu a o jeho Království dozvěděli víc. Tak se vaše víra upevní a vaše oči se rozzáří nadějí, že na zemi nastane ráj a že země bude „naplněna poznáním Jehovy, jako vody pokrývají samotné moře“. (Izajáš 11:6–9)