Lidé hledající bezpečí

„Konec 20. století neukončil krveprolévání a pronásledování, kvůli kterým lidé musí prchat, aby si zachránili život. Desítky milionů lidí uvítaly nové tisíciletí v uprchlických táborech a v dalších podobných zařízeních. Bojí se totiž vrátit domů, protože by tam mohli být zabiti.“ — Bill Frelick z Americké vládní komise pro uprchlíky

JACOB měl veliké přání. Toužil po místě, kde by lidé mohli žít pokojně, kde bomby nebudou zabíjet kozy patřící jeho rodině a kde by mohl chodit do školy.

Lidé v jeho městě povídali, že takové místo skutečně existuje, ale je hodně daleko. Otec mu řekl, že trasa je velmi nebezpečná, protože někteří lidé cestou zemřeli žízní a hladem. Když se však jedna sousedka, které zabili manžela, vydala na cestu se svými dvěma dětmi, také Jacob se rozhodl, že se vydá na cestu sám.

Nevzal si žádné jídlo ani oblečení a první den jen běžel a běžel. Podél cesty do bezpečí bylo plno mrtvých těl. Následující den potkal jednu ženu ze svého města, která řekla, že se může k ní a k jejím společníkům přidat. Šli mnoho dnů a míjeli opuštěné vesnice. Jednou museli projít minovým polem, kde byl jeden člen jejich skupiny zabit. Jako potrava jim sloužily rostliny.

Po deseti dnech lidé začali umírat hladem a vyčerpáním. Potom na ně zaútočila letadla. Nakonec Jacob překročil hranici a dostal se do uprchlického tábora. Nyní chodí do školy a zvuk letadel ho již neděsí. Letadla, která nyní vídá, neshazují bomby, ale přivážejí potraviny. Stýská se mu však po jeho rodině a chtěl by se vrátit domů.

Takových „Jacobů“ jsou na světě miliony. Mnozí z nich jsou traumatizovaní válkou a trpí hladem i žízní. Jen málokterý z nich zažil normální rodinný život a mnozí se do svého domova nikdy nevrátí. Z chudých lidí na světě jsou těmi nejchudšími.

Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky rozděluje zbídačené běžence do dvou skupin. Jako uprchlík je označen člověk, který uteče ze své země kvůli opodstatněnému strachu z pronásledování nebo násilí. Zatímco člověk, který byl donucen opustit svůj domov kvůli válce nebo podobnému závažnému nebezpečí, avšak dále žije ve své vlastní zemi, je označován jako domácí vysídlenec.a

Nikdo přesně neví, kolik uprchlíků a vysídlenců živoří v provizorních táborech nebo kolik jich při hledání bezpečí beznadějně putuje z místa na místo. Podle některých zdrojů je na světě celkem asi 40 milionů takových lidí a polovina z toho jsou děti. Kde se berou?

Problém naší doby

Problém uprchlíků dostal nový rozměr na konci první světové války. Tato válka měla za následek rozpad velkých říší a pronásledování etnických menšin. Miliony Evropanů proto hledaly v jiných zemích azyl. Kvůli druhé světové válce, která byla mnohem ničivější než ta první, utekly ze svých domovů další miliony lidí. Od roku 1945 jsou války spíše lokální záležitostí, avšak pro civilní obyvatelstvo, které se ocitlo uprostřed bojů, jsou stejně traumatizující.

„Válka vždy vedla k tomu, že se nějací lidé stali uprchlíky, avšak teprve ve dvacátém století došlo k mezinárodním konfliktům, které zasáhly [v určité zemi] celou populaci,“ vysvětluje Gil Loescher v knize Beyond Charity — International Cooperation and the Global Refugee Crisis (Více než charita — Mezinárodní spolupráce a celosvětová uprchlická krize), která vyšla v roce 1993. „Odstranění rozdílu mezi bojující a nebojující stranou mělo za následek obrovský počet uprchlíků, kteří se zoufale snažili uniknout ničivému násilí, jež postihovalo všechny bez rozdílu.“

Navíc mnohé dnešní konflikty jsou občanské války, které si vybírají strašlivou daň nejen na mužích, kteří jsou schopni výkonu vojenské služby, ale i na ženách a dětech. Některé konflikty vycházejí z hluboce zakořeněných etnických a náboženských rozdílů, a tak se zdá, že nemají konce. V jedné africké zemi, kde již osmnáct let trvá současná fáze občanské války, jsou čtyři miliony domácích vysídlenců a další statisíce lidí utekly za hranice.

Jediná možnost, jak může válkou unavené civilní obyvatelstvo uniknout násilí, je opustit domov. „Uprchlíci opouštějí svou vlast a snaží se dostat do jiné země ne kvůli tomu, že by to byla jejich volba či kvůli osobnímu pohodlí, ale proto, že je to absolutní nutnost,“ vysvětluje kniha The State of the World’s Refugees 1997–98 (Zpráva o stavu uprchlíků na světě v letech 1997–1998). Avšak získat povolení ke vstupu do jiné země nemusí být v současné době nijak snadné.

Během devadesátých let celkový počet uprchlíků na světě klesl ze 17 milionů na 14 milionů. Tento zdánlivě pozitivní trend je však zavádějící. Odhaduje se, že ve stejném desetiletí dosáhl počet domácích vysídlenců 25 až 30 milionů. Co se děje?

Získat oficiální statut uprchlíka je nyní z různých důvodů obtížnější. Státy se možná zdráhají přijmout uprchlíky, protože buď nedokážou zvládnout masivní příliv těchto lidí, nebo mají opodstatněné obavy, že velká populace uprchlíků by mohla způsobit hospodářskou a politickou nestabilitu. Vyděšení civilisté však někdy nemají ani dost energie, potravin nebo peněz, aby podnikli dlouhou cestu ke hranicím. Jedinou možností pro ně je to, aby se dostali do bezpečnější oblasti ve své zemi.

Rostoucí vlna ekonomických uprchlíků

Kromě milionů skutečných uprchlíků jsou miliony dalších zbídačených lidí, kteří chtějí zlepšit svou životní situaci jediným způsobem, jaký znají — přestěhováním se do jiné země, kde jsou životní podmínky mnohem lepší.

Dne 17. února 2001 plula kolem francouzského pobřeží stará rezavá loď. Na palubě bylo asi tisíc mužů, žen a dětí, kteří byli na moři téměř týden bez jídla. Za tuto nebezpečnou cestu každý z nich zaplatil 2 000 dolarů a ani nevěděli, do které země plují. Kapitán s posádkou zmizeli krátce potom, co loď najela na mělčinu. Vyděšení cestující byli naštěstí zachráněni a francouzská vláda slíbila, že se jejich žádostmi o azyl bude zabývat. Podobnou cestu podnikají každý rok miliony lidí.

Většina těchto ekonomických uprchlíků je ochotna snášet značné těžkosti a nejistotu. Nějak se jim podaří sehnat na tuto cestu peníze, protože kvůli chudobě, násilí, diskriminaci nebo utlačujícímu režimu — a někdy je to kombinace všech čtyř faktorů — je život v jejich domovské zemi bezvýchodný.

Ve snaze najít lepší život, mnozí zahynou. Během posledního desetiletí zmizelo nebo se utopilo asi 3 500 běženců, kteří se pokoušeli dostat z Afriky přes Gibraltarský průliv do Španělska. V roce 2000 se udusilo 58 čínských běženců ukrytých v kamionu, který je měl převézt z Belgie do Anglie. Nespočet jich na Sahaře zemře žízní, když se uprostřed pouště jejich přetížené a zchátralé auto porouchá.

Navzdory nebezpečím se řady ekonomických uprchlíků nezadržitelně rozrůstají. Do Evropy je každý rok propašováno asi půl milionu lidí a do Spojených států 300 000. V roce 1993 Populační fond OSN odhadoval, že celkový počet běženců je 100 milionů, z nichž třetina se usadila v Evropě nebo ve Spojených státech. Jejich počet od té doby nepochybně velmi vzrostl.

Mnozí z těchto běženců nikdy nenajdou bezpečí, které hledají. Jen málo jich najde bezpečné a trvalé útočiště. Velmi často se stává, že pouze vymění určité problémy za jiné. Na některé z těchto problémů a na příčiny, jež k těmto problémům vedou, se zaměříme v následujícím článku.

[Poznámka pod čarou]

Hledají místo, které by bylo jejich domovem

„Ani tomu nejskromnějšímu domovu se žádné místo nevyrovná.“ — John Howard Payne

NEJDŘÍVE přišla válka, a ta byla nekonečná. Potom nastalo sucho, a to neustupovalo. Se suchem přišel hlad. Lidé tedy udělali to jediné, co mohli — opustili svůj domov a šli hledat vodu, potravu a práci.

Tisíce jich dorazily k hraničním přechodům. Sousední země však v posledních letech přijala milion uprchlíků a žádné další již přijmout nechtěla. Pohraniční policie vyzbrojena obušky zajišťovala, aby nikdo neproklouzl.

Imigrační úředník otevřeně uvádí důvody, proč tuto vlnu přistěhovalců zadržují. „Neplatí daně. Ničí silnice. Porážejí stromy. Spotřebovávají vodu. Ne, žádné další už nechceme.“a

Takové tragické scény začínají být zcela běžné. Tito psanci zjišťují, že je čím dál obtížnější najít místo, které by mohlo být jejich domovem. „S rostoucím počtem lidí hledajících ochranu, roste i nechuť států tuto ochranu poskytovat,“ uváděla nedávná zpráva organizace Amnesty International.

Ti šťastnější, kteří se dostali do uprchlického tábora, možná najdou určitou míru bezpečí, ale jen zřídka to tam vypadá jako domov. A podmínky v táboře rozhodně nebývají ideální.

Život v uprchlických táborech

„[Doma] možná zemřete kulkou, ale zde [v uprchlickém táboře] zemřou vaše děti hladem,“ stěžuje si jeden africký uprchlík. Tento zoufalý otec zjistil, že v mnoha táborech je trvalý nedostatek potravin, vody i vhodných přístřeší a že je tam špatná hygiena. Důvod je prostý. Rozvojové země, které mají potíže zajistit potraviny vlastním obyvatelům, jsou najednou zaplaveny ještě mnoha tisíci uprchlíků. Tomu obrovskému počtu lidí, kteří se tam nečekaně objevili, nemohou poskytnout téměř žádnou pomoc. Bohatší národy mají také své problémy, a možná nejsou ochotny podporovat množství uprchlíků v jiných zemích.

V roce 1994 utekly z jedné africké země více než dva miliony lidí. V důsledku toho muselo v narychlo vybudovaných uprchlických táborech nutně dojít k nedostatku vody a odpovídajících hygienických zařízení. To vedlo k vypuknutí cholery. Než se ji nakonec podařilo dostat pod kontrolu, zemřely tisíce lidí. Situaci ještě zhoršovalo to, že se mezi uprchlíky vmísili ozbrojenci a rychle ovládli distribuci humanitární pomoci. To však není jediný problém. „Přítomnost ozbrojených složek mezi běženci znamená, že civilistům hrozí větší nebezpečí. Jsou bezbranní vůči zastrašování, šikanování a násilnému verbování,“ uvádí se ve zprávě OSN.

Obrovským přílivem hladových uprchlíků mohou také trpět místní lidé. Někteří vládní představitelé v oblasti Velkých jezer v Africe si stěžují: „[Uprchlíci] ničí naše zdroje potravin, ničí naše pole, dobytek a přírodní parky, což vede k hladu a šíření epidemií... [Oni] dostávají potravinovou pomoc, kdežto my nedostaneme nic.“

Nejožehavějším problémem je ale možná fakt, že z mnoha provizorních uprchlických táborů se nakonec stávají trvalé osady. V jedné zemi na Středním východě je například asi 200 000 uprchlíků natěsnáno v táboře, který byl původně postaven pro čtvrtinu tohoto počtu lidí. „Nemáme kam jít,“ říká hořce jeden z nich. Tito utečenci již strádají dlouhou dobu a v této zemi mají značně omezené pracovní možnosti — celých 95 procent jich je považováno za nezaměstnané nebo zaměstnané jen částečně. „Upřímně řečeno, vůbec nevím, z čeho žijí,“ připustil jistý úředník zabývající se přistěhovalci.

Podmínky v uprchlickém táboře jsou sice špatné, ale vysídlení lidé, kteří svou zemi opustit nemohou, jsou na tom ještě hůře.

Utrpení spojené s vysídlením

Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky uvádí, že „problém vysídlení ve vlastní zemi je pro svou závažnost i rozsah, pro lidské utrpení, jež způsobuje, a také pro svůj vliv na mezinárodní mír a bezpečnost oprávněně zdrojem velkých mezinárodních obav“. Tito lidé bez domova jsou obvykle z mnoha důvodů daleko zranitelnější než uprchlíci.

O vysídlené lidi se nestará žádná mezinárodní organizace a média často nevěnují jejich zoufalé situaci skoro žádnou pozornost. Vláda jejich země natolik zabředla do nějakého druhu vojenského konfliktu, že možná není ochotna nebo ani schopna je chránit. Nezřídka se stává, že při útěku z nebezpečné zóny jsou rodiny rozděleny. Tito vysídlení lidé často musí cestovat pěšky a někteří z nich pochod do místa většího bezpečí ani nepřežijí.

Mnozí z těchto vysídlených lidí hledají útočiště ve městech, kde jen s obtížemi přežívají v chudinských čtvrtích nebo v opuštěných budovách. Jiní lidé se shromažďují v narychlo postavených táborech, jež jsou někdy terčem ozbrojených útoků. Úmrtnost je zde obvykle vyšší než v kterékoli jiné skupině v dané zemi.

Dokonce i dobře míněná snaha, která je organizovaná s cílem zmírnit utrpení těchto vysídlenců, může působit jako bumerang. Publikace The State of the World’s Refugees 2000 (Zpráva o stavu uprchlíků na světě v roce 2000) vysvětluje: „Humanitárním organizacím, které působí ve válkou zmítaných zemích, se podařilo během posledního desetiletí 20. století zachránit tisíce životů a udělat mnoho pro zmírnění lidského utrpení. Toto desetiletí však ukázalo jednu zásadní věc — když dojde ke střetu, bojující strany mohou s humanitárními akcemi snadno manipulovat, což může bezděčně vést k posílení pozice orgánů porušujících lidská práva. Pomoc dodávaná humanitárními organizacemi může být také použita pro válečnou ekonomiku, čímž vlastně podporuje a prodlužuje válku.“

Hledání lepšího životního stylu

Kromě uprchlíků a domácích vysídlenců stále roste i počet ekonomických uprchlíků. Je pro to několik důvodů. Propast mezi bohatými a chudými zeměmi světa se neustále zvětšuje. A někteří z nejchudších obyvatel naší planety se denně setkávají s televizními programy, které lidem stavějí před oči bohatý životní styl v určitých zemích. Cestování po celém světě je stále snazší a dostat se přes hranice není těžké. Silná motivace přestěhovat se do bohatších zemí navíc vzniká kvůli občanským válkám a etnické i náboženské diskriminaci.

V případě některých běženců — zvláště pokud mají příbuzné v průmyslově vyspělých zemích — je tento krok úspěšný, kdežto jiní si tím zkazí život. Ve zvláště velkém nebezpečí jsou ti, kdo padnou do rukou zločineckých převaděčů. (Viz průvodní rámečky.) Dříve než se rodina z ekonomických důvodů vystěhuje, měla by tato nebezpečí dobře zvážit.

V roce 1996 se ve Středozemním moři převrhla jedna stará loď a 280 lidí se utopilo. Byli to emigranti z Indie, Pákistánu a Srí Lanky a každý z nich zaplatil za převoz do Evropy 6 000 až 8 000 dolarů. Než loď ztroskotala, trpěli několik týdnů hladem, žízní a tělesným týráním. Jejich „cesta za blahobytem“ se proměnila v hrůzu, která skončila tragédií.

Podobný smutný příběh by mohl vyprávět prakticky každý uprchlík, vysídlenec nebo ilegální běženec. Ať již tito lidé museli opustit svůj domov z jakéhokoli důvodu — kvůli válce, pronásledování nebo chudobě —, jejich utrpení vyvolává otázky: Bude tento problém někdy vyřešen? Nebo se bude tato záplava uprchlíků stále zvětšovat?

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček a obrázek na straně 8]

Těžká situace ilegálních běženců

Kromě uprchlíků a vysídlených lidí existuje na světě ještě asi 15 až 30 milionů takzvaných „ilegálních běženců“. Většina těchto lidí doufá, že v bohatších zemích unikne chudobě a snad také předsudkům a pronásledování.

Vzhledem k tomu, že v posledních letech se možnosti legálního přestěhování zmenšily, objevil se nový nezákonný obchod s běženci. Převádění běženců je nyní velmi výnosným zdrojem zisku mezinárodních zločineckých organizací. Někteří vyšetřovatelé odhadují, že tak lze ročně získat až 12 miliard dolarů, a přitom riziko je pro převaděče minimální. Pino Arlacchi, který je náměstkem generálního tajemníka OSN, to označil za „nejrychleji rostoucí zločinecký trh na světě“.

Ilegální běženci nemají prakticky žádnou právní ochranu, protože převaděči jim vždy zabaví cestovní doklady. Tyto běžence je možné najít v malých dílnách, kde dostávají minimální mzdu, ale vykonávají také domácí práce nebo jsou zaměstnáni v rybářském průmyslu či v zemědělství. Některé ženy skončí jako prostitutky. Pokud je úřady objeví, pravděpodobně je bez jakýchkoli prostředků deportují do jejich vlasti. Mají-li námitky proti špatným podmínkám, ve kterých pracují, mohou být biti či sexuálně zneužíváni, nebo dokonce může být jejich rodinám doma vyhrožováno násilím.

Zločinecké gangy často lákají potenciální běžence tím, že jim slibují dobře placenou práci. Chudá rodina tedy prodá všechen svůj majetek, jen aby se mohl jeden z jejích členů dostat do Evropy nebo Spojených států. Pokud běženec nemůže výdaje zaplatit, očekává se od něj, že si dluh — a ten může dosahovat až 40 000 dolarů — odpracuje. Ze slibovaného ‚nového života‘ je nakonec otrocká práce.

[Obrázek]

Ilegální uprchlíci ve Španělsku

[Rámeček a obrázek na straně 9]

Zničená nevinnost

Siri se svou rodinou žila v horách jihovýchodní Asie, kde její rodiče obdělávali rýžové pole. Jednou jim nějaká žena řekla, že by pro Siri mohla obstarat velmi dobře placenou práci ve městě. Nabídla jim dva tisíce dolarů — pro farmáře v horách celé jmění —, a to bylo těžké odmítnout. Zakrátko však byla Siri otrocky zneužívána v nevěstinci. Její majitelé jí řekli, že k tomu, aby získala svobodu, by jim musela zaplatit osm tisíc dolarů. V té době bylo Siri patnáct let.

Pro Siri bylo nemožné tento dluh zaplatit. Bitím a sexuálním zneužíváním ji donutili ke spolupráci. Dokud ji mohli využívat, neměla naději na svobodu. Je krutou realitou, že mnohé tyto prostitutky jsou nakonec propuštěny na svobodu jen proto, aby se mohly vrátit do své vesnice a zemřít tam na AIDS.

Podobný obchod bují i v jiných částech světa. Ve zprávě z roku 1999, která měla název International Trafficking in Women to the United States (Mezinárodní pašování žen do Spojených států), se odhaduje, že každoročně je prodáno 700 000 až 2 000 000 dětí a žen, přičemž mnohé z nich za účelem prostituce. Některé ženy jsou podvedeny, jiné jednoduše uneseny, ale prakticky všechny jsou donuceny pracovat proti své vůli. Jedna dospívající dívka z východní Evropy, která byla zachráněna z gangu zabývajícího se prostitucí, řekla o těch, kdo ji drželi v zajetí: „Nikdy jsem si nemyslela, že to je možné. To nejsou lidé, ale zvířata.“

Některé nešťastné oběti pocházejí z uprchlických táborů, kde dostaly slib dobře placeného zaměstnání v Evropě nebo ve Spojených státech. A takovému slibu je těžké odolat. Hledání lepšího života vehnalo nespočet žen do sexuálního otroctví.

[Rámeček a obrázky na straně 10]

Než se rozhodnete pro emigraci z ekonomických důvodů, spočítejte náklady

Vzhledem k tomu, že na převádění běženců se podílí mnoho zločineckých gangů a že je obtížné legálně se přistěhovat do rozvinutých zemí, měli by manželé a otcové důkladně zvážit následující otázky, než v této věci učiní nějaké rozhodnutí.

1. Je naše hospodářská situace skutečně tak zoufalá, že se jeden nebo všichni členové rodiny musí přestěhovat do země, kde jsou výdělky vyšší?

2. Jaký dluh by nám financováním cesty vznikl a jak jej budeme splácet?

3. Stojí za to rozdělit rodinu kvůli ekonomickým výhodám, které se mohou ukázat jako nerealistické? Mnoho ilegálních běženců zjistilo, že v rozvinutých zemích prakticky není možné získat řádné zaměstnání.

4. Měl bych věřit vyprávění o vysokých výdělcích a sociálních výhodách? Bible říká, že „kdokoli nezkušený uvěří každému slovu, ale chytrý uvažuje o svých krocích“. (Přísloví 14:15)

5. Jakou mám záruku, že se nedostaneme do rukou zločinecké organizace?

6. Je mi jasné, že bude-li naši cestu organizovat zločinecký gang, může dojít k tomu, že moje manželka nebo dcera budou donuceny pracovat jako prostitutky?

7. Uvědomuji si, že pokud do nějaké země vstoupím jako ilegální přistěhovalec, nepodaří se mi možná získat stálé zaměstnání? Uvědomuji si také, že bych mohl být nedobrovolně vrácen zpět do své vlasti, a ztratit tak peníze, které jsem do této cesty investoval?

8. Chci zvažovat, zda se stanu ilegálním přistěhovalcem nebo sáhnu k nečestným opatřením jenom proto, aby mi byl povolen vstup do nějaké bohatší země? (Matouš 22:21; Hebrejcům 13:18)

[Nákres a mapa na straně 8 a 9]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Pohyb uprchlíků a migrantních dělníků

Oblasti s největším počtem uprchlíků a vysídlených lidí

→ Hlavní směry stěhování migrantních dělníků

[Podpisky]

Zdroje: The State of the World’s Refugees; The Global Migration Crisis; World Refugee Survey 1999.

Mountain High Maps® Copyright © 1997 Digital Wisdom, Inc.

[Obrázek na straně 7]

Žena patřící k uprchlíkům čeká na své umístění

[Podpisek]

UN FOTO 186226/M. Grafman

Svět, kde je vítán každý

„Vzhledem k tomu, že uprchlictví je globální problém, musí i řešení být globální.“ — Gil Loescher, profesor v oboru mezinárodních vztahů

MLADÁ dvojice odešla pod rouškou tmy. Manžel se obával o jejich bezpečnost, a přestože měli malé dítě, na nic nečekal. Slyšel, že krutý diktátor té země plánuje na město vražedný útok. Po namáhavé cestě, dlouhé více než sto kilometrů, tato rodina překročila hranice a dostala se do bezpečí.

Tato prostá rodina se později stala známou po celém světě. Jméno dítěte bylo Ježíš a rodiči byli Marie a Josef. Neopustili svou zemi kvůli tomu, aby hledali hmotné bohatství. Naopak, byli v situaci, kdy šlo o život. Terčem útoku by totiž bylo jejich dítě.

Když se politická situace uklidnila, podobně jako mnoho jiných uprchlíků se i Josef s rodinou nakonec vrátil do své země. Nicméně včasný útěk zcela jistě zachránil jejich malému dítěti život. (Matouš 2:13–16) Egypt, země kam odešli, již dlouhou dobu přijímal uprchlíky jak politické, tak ekonomické. Do Egypta utekli před mnoha staletími předkové Ježíše, když byl v zemi Kanaán hladomor. (1. Mojžíšova 45:9–11)

V bezpečí, ale ne spokojeni

Biblické i novodobé příklady potvrzují, že útěk do jiné země může znamenat záchranu života. Opustit domov je však pro každou rodinu traumatizující zážitek. I skromný domov pravděpodobně znamená mnohaletou investici času a peněz. Lidé také bývají se svou zemí a s její kulturou spojeni rodinným dědictvím. Navíc si s sebou mohou vzít jen velmi málo majetku, pokud vůbec nějaký. A tak bez ohledu na to, v jakých podmínkách žili dříve, uprchlíci vždy upadnou do chudoby.

Prvotní pocit úlevy ze získaného bezpečí se může rychle vytratit, jestliže se zdá, že jediné, co jim budoucnost nabízí, je život v uprchlickém táboře. A čím déle tato situace trvá, tím je tíživější, a to zvláště v případě, kdy uprchlíci nemají možnost začlenit se mezi místní obyvatele. Stejně jako všichni ostatní lidé i utečenci touží někde ‚zapustit kořeny‘. Uprchlický tábor rozhodně není ideálním místem pro výchovu dětí. Přijde někdy doba, kdy každý bude mít místo, které bude jeho domovem?

Je řešením repatriace?

V devadesátých letech se asi devět milionů vyhnanců nakonec vrátilo do svých domovů. Pro některé z nich to byla radostná událost a nadšeně začali vracet svůj život do původních kolejí. Jiní navrátilci vnitřně rezignovali. Vrátili se pouze proto, že v azylové zemi byla jejich situace neúnosná. Problémy, s nimiž se v azylu potýkali, byly tak nesnesitelné, že se rozhodli raději vrátit domů, i když je zde nepochybně čekala nejistota.

Návrat do vlasti neboli repatriace je i za těch nejlepších okolností spojen s těžkostmi, protože to znamená podruhé ztratit úplně všechno. „Každé přesídlení je spojeno se ztrátou prostředků k životu, k nimž patří pozemek, zaměstnání, domov a hospodářské zvířectvo,“ vysvětluje publikace The State of the World’s Refugees 1997–98 (Zpráva o stavu uprchlíků na světě v letech 1997–1998). „A každé přesídlení znamená začátek obtížného procesu obnovy.“ Jedna studie o repatriovaných uprchlících ve střední Africe uvedla, že „pro uprchlíky, kteří dostali ve vyhnanství pomoc, může být návrat náročnější než to, co prožívali ve vyhnanství“.

Daleko tísnivější je však situace milionů uprchlíků, kteří jsou nuceni vrátit se do své domovské země proti své vůli. Co je tam čeká? „Navrátilci se možná ocitnou v situaci, kdy v zemi není prakticky žádný zákon, kde dochází k organizovanému lupičství a násilným zločinům, kde demobilizovaní vojáci okrádají civilní obyvatelstvo a kde jsou lehké zbraně dostupné velké části populace,“ uvádělo se ve zprávě OSN. Je zřejmé, že v takovém nepřátelském prostředí není uspokojena ani ta základní potřeba těchto lidí — totiž jejich touha po bezpečnosti.

Svět, kde všichni budou v bezpečí

Násilnou nebo nedobrovolnou repatriací se rozhodně problémy uprchlictví nevyřeší. Musí se řešit příčiny, které k nim vedou. Paní Sadako Ogataová, bývalá představitelka Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, v roce 1999 prohlásila: „Události tohoto desetiletí — a dokonce posledního roku — ukazují naprosto jasně, že problematiku uprchlictví nelze projednávat nezávisle na otázce bezpečnosti.“

A výrazný nedostatek pocitu bezpečí má mnoho milionů lidí na celém světě. Generální tajemník OSN Kofi Annan vysvětluje: „V některých částech světa se státy zhroutily v důsledku vnitřních a lokálních konfliktů, takže obyvatelé těchto zemí přišli o účinnou ochranu. Jinde zase bezpečnost lidí ohrožují vlády, které odmítají jednat v obecném zájmu, pronásledují své odpůrce a trestají nevinné příslušníky menšinových skupin.“

Války, pronásledování a etnické násilí, tedy základní příčiny nedostatku bezpečí popisované Kofi Annanem, obvykle pramení z nenávisti, předsudků a nespravedlnosti. Vykořenit takové zlo není snadné. Znamená to tedy, že problém uprchlictví se bude nevyhnutelně zhoršovat?

Pokud by byly věci ponechány v lidských rukou, určitě by to tak dopadlo. Bůh však v Bibli slibuje, že ‚způsobí, aby války ustaly až do nejzazšího konce země‘. (Žalm 46:9) Prostřednictvím svého proroka Izajáše také popisuje dobu, kdy lidé „jistě budou stavět domy a obývat je; a jistě budou sázet vinice a jíst jejich ovoce. ... Nebudou se lopotit zbytečně ani nebudou rodit pro rozrušení; protože jsou potomstvem vytvořeným z Jehovových požehnaných a jejich potomci s nimi.“ (Izajáš 65:21–23) V takových podmínkách problém uprchlictví zmizí. Jsou ale dosažitelné?

„Prostředky k obraně míru je třeba budovat v lidské mysli, neboť právě tam války začínají,“ uvádí se v preambuli Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu. Náš Stvořitel dobře ví, že je zapotřebí, aby lidé změnili způsob uvažování. Izajáš rovněž vysvětluje, proč bude každý člověk na zemi přebývat v bezpečí: „Nebudou nijak škodit ani působit zkázu na celé mé svaté hoře, protože země jistě bude naplněna poznáním Jehovy, jako vody pokrývají samotné moře.“ (Izajáš 11:9)

Svědkové Jehovovi již zjistili, že předsudky a nenávist lze překonat poznáním Jehovy. Ve svém mezinárodním kazatelském díle se snaží poukazovat na křesťanské hodnoty, díky kterým si lidé vštěpují do mysli lásku místo nenávisti. A to platí i o těch lidech, kteří žijí v zemích rozervaných válkou. Svědkové se také snaží poskytnout uprchlíkům jakoukoli pomoc, které jsou v rozumné míře schopni.

Na druhé straně si však uvědomují, že úplné řešení problému uprchlictví leží v rukou Bohem ustanoveného Krále, Ježíše Krista. Ten určitě ví, jak snadno může nenávist a násilí zničit lidský život. Bible nás ujišťuje, že ponížené lidi bude Ježíš soudit se spravedlností. (Izajáš 11:1–5) Pod jeho nebeskou vládou se bude dít Boží vůle na zemi, stejně jako se děje v nebesích. (Matouš 6:9, 10) Až ten den přijde, nikdo se již nestane uprchlíkem. A každý bude mít místo, které bude jeho domovem.

[Rámeček na straně 12]

Co je zapotřebí k řešení problému uprchlictví?

„Uspokojit potřeby vysídlených lidí na celém světě — jak uprchlíků, tak domácích vysídlenců — obnáší daleko víc než jen zajistit jim krátkodobou bezpečnost a pomoc. Znamená to především zaměřit se na pronásledování, násilí a konflikty, které k vysídlování vedou. Znamená to uznávat lidská práva všech lidí, zajistit ženám a dětem pokoj, bezpečí a osobní důstojnost, aniž by musely utíkat ze svého domova.“ (The State of the World’s Refugees 2000)

[Rámeček a obrázky na straně 13]

Jak tento problém vyřeší Boží Království?

„I na poušti bude přebývat právo a v sadu se usídlí spravedlnost. Spravedlnost vytvoří pokoj, spravedlnost zajistí klid a bezpečí navěky. Můj lid bude sídlit na nivách pokoje, v bezpečných příbytcích, v klidných místech odpočinku.“ (Izajáš 32:16–18, Ekumenický překlad)