Boží názor na náboženství světa

16. Co se mylně domnívají náboženství tohoto světa, podobně jako farizeové v Ježíšově době?

¹⁶ Tato moudrost od Boha nám pomůže, abychom neupadli do smrtonosné léčky, do níž upadla náboženství světa. Jejich stoupenci se domnívají, že jsou spravedliví, protože jsou nábožní. Jejich postoj je popsán u Lukáše 18:9: „Toto podobenství říkal [Ježíš] také těm, kteří se spoléhali sami na sebe, že jsou spravedliví.“ Jeden farizeus děkoval Bohu za to, že není hříšník, ale jeden výběrčí daní stále prosil: „Bože, buď milostivý ke mně, hříšníkovi.“ Ježíš prohlásil: „Říkám vám: Tento muž [hříšník] odešel domů prokázaně spravedlivější než onen muž [farizeus], protože každý, kdo se vyvyšuje, bude ponížen, ale ten, kdo se pokořuje, bude vyvýšen.“ —Lukáš 18:10–14.

17. Jak se dívá Bůh na náboženské snahy těch, kteří se podobají farizeům?

¹⁷ Farizeus se před Bohem nepokořil. Domníval se naopak, že je podle svých vlastních měřítek spravedlivý. Bůh se však na věci díval jinak. (Matouš 23:25–28) Na onom pokorném hříšníkovi bylo patrné, co říká Boží slovo u Izajáše 66:2: „Na takového tedy pohlédnu: na ztrápeného a zkroušeného v duchu, který se chvěje před mým slovem.“ Židovští náboženští vůdci se nechvěli před Božím slovem. Přehlíželi je. Jednali podle svého vlastního přání a pak se domnívali, že je Bůh schvaluje. Ježíš jim však řekl: „Ne každý, kdo mi říká: ‚Pane, Pane,‘ vejde do nebeského království, ale ten, kdo činí vůli mého Otce, který je v nebesích. Mnozí mi v onen den řeknou: ‚Pane, Pane, což jsme neprorokovali v tvém jménu a v tvém jménu nevyháněli démony a v tvém jménu nekonali mnoho mocných skutků?‘ A přece jim pak vyznám: Nikdy jsem vás neznal! Odstupte ode mne, činitelé bezzákonnosti.“ — Matouš 7:21–23.

18. Jak bude Bůh soudit náboženství, která tvrdí, že mu slouží, ale nepřizpůsobují se jeho zákonům?

¹⁸ Tito náboženští vůdci v prvním století nedůvěřovali Bohu. Vkládali naopak důvěru v tradice, které porušovaly Boží zákony. (Matouš 15:3, 9) Proto jim Ježíš řekl: „Váš dům je vám zanechán.“ (Matouš 23:38) Na důkaz toho, že Bůh opravdu zanechal jejich židovské náboženství, padlo v roce 70 n. l. jejich hlavní město, Jeruzalém, za oběť římským vojskům a bylo zpustošeno, a stejně i jejich chrám. Dnes je tomu podobně. Náboženství tohoto světa si určila vlastní měřítka uctívání, která neodpovídají měřítkům Božím. Nekonají proto Boží vůli, ale svou vlastní. V Božích očích jsou tedy považována za činitele bezzákonnosti. (Titovi 1:16) Na důkaz toho, že Bůh tato náboženství opustil, je zakrátko národy zpustoší, stejně jako zpustošila v prvním století římská vojska Jeruzalém a jeho chrám. — Viz Zjevení, kapitoly 17, 18.

² Důvěřují náboženství světa v těchto posledních dnech nynějšího systému věcí v pravého Boha, Jehovu? Poslouchají jeho přikázání a činí jeho vůli, nebo napodobují náboženské vůdce z prvního století, které Bůh opustil? Které z dnešních náboženství může očekávat ochranu od Jehovy, protože ‚důvěřuje v Jehovu a činí dobro‘? — Žalm 37:3.

Kde je bratrská láska?

3. Proč selhávají náboženské snahy o mír?

³ Nedávno varoval papež Jan Pavel II., že „přežití celého lidstva je vážně ohroženo“. Zdůraznil, že „tomuto ohrožení by bylo nejlépe možné čelit spojeným úsilím různých náboženských skupin“. Podle jeho slov je Boží vůlí, aby náboženští vůdcové „spolupracovali“ pro „mír a smíření“. Jestliže to je však Boží vůle, proč potom Bůh nepožehnal takovým snahám v uplynulých staletích? Neučinil to proto, že tato náboženství nedůvěřovala, že on sám způsobí mír svým vlastním způsobem, totiž svým nebeským královstvím. (Matouš 6:9, 10) Místo toho podporovala politiku a války národů. Proto v době války zabíjeli zbožní lidé jednoho národa zbožné lidi jiného národa, dokonce i příslušníky svého vlastního náboženství. Katolíci zabíjeli katolíky, protestanté zabíjeli protestanty a stoupenci jiných náboženství činili totéž. Je však možné, aby se praví duchovní bratři navzájem pobíjeli, a přitom tvrdili, že slouží Bohu?

4. Co je podle Ježíšových slov měřítkem pro pravé náboženství a proč to bylo „nové přikázání?“

⁴ Ježíš určil měřítko pro pravé náboženství, když řekl svým následovníkům: „Dávám vám nové přikázání, abyste se navzájem milovali, stejně jako jsem já miloval vás, tak abyste se i vy navzájem milovali. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít mezi sebou lásku.“ (Jan 13:34, 35) Ti, kteří pěstují pravé náboženství, se tedy musí navzájem milovat. „Nové přikázání“ to bylo proto, že Ježíš řekl: „Jako jsem já miloval vás, tak abyste se i vy navzájem milovali.“ Byl ochoten položit za své následovníky život. Oni musí být ochotni jednat stejně — nikoli brát život svým bratrům ve víře, ale být ochotni, kdyby to bylo nutné, položit za ně svůj vlastní život. Bylo to nové přikázání, protože mojžíšský Zákon nic takového nevyžadoval.

5. Jak Boží slovo mocně zdůrazňuje, že mají mít Boží praví ctitelé mezi sebou lásku a jednotu?

⁵ Boží slovo říká: „Jestliže někdo prohlašuje: ‚Miluj Boha‘, a přece nenávidí svého bratra, je lhář. Ten, kdo totiž nemiluje svého bratra, kterého viděl, nemůže milovat Boha, kterého neviděl. A toto přikázání máme od něho, že ten, kdo miluje Boha, má také milovat svého bratra.“ (1. Jana 4:20, 21) Ti, kteří důvěřují v Jehovu, zachovávají právě na základě této lásky skutečnou mezinárodní jednotu. Apoštol Pavel říká v 1. Korinťanům 1:10: „Vybízím vás, bratři, prostřednictvím jména našeho Pána Ježíše Krista, abyste všichni mluvili souhlasně a aby mezi vámi nebylo rozdělení, ale abyste byli pevně spojeni stejnou myslí a stejným myšlenkovým postupem.“ — Viz též 1. Jana 3:10–12.

6. Proč mohou svědkové Jehovovi říci, že jsou ‚čistí od krve všech lidí‘?

⁶ „Světová knižní encyklopedie“ (angl.) říká, že bylo ve druhé světové válce zabito 55 miliónů lidí. Byli pobiti příslušníky všech větších náboženství, kromě svědků Jehovových. Ani jediný z těch mrtvých nebyl zabit svědky Jehovovými. Ti totiž poslouchali příkaz, že se mají navzájem milovat, a odmítli účast na válkách národů. Za svůj neutrální postoj byli mnozí svědkové umučeni, ale mohli říci společně s apoštolem Pavlem: „Jsem čistý od krve všech lidí.“ — Skutky apoštolů 20:26.

7, 8. Jak uznávají někteří duchovní svou vinu krve?

⁷ Katolický vojenský kněz, který sloužil letcům, když měli v roce 1945 svrhnout atomové bomby na Japonsko, nedávno prohlásil: „Již 1 700 let činí církev z války něco důstojného. Vede lidi k víře, že je to poctivé křesťanské zaměstnání. Není to pravda. Naše myšlení bylo deformováno . . . evangelium spravedlivé války Ježíš nikdy neučil . . . Nic v životě a učení Ježíše nenasvědčuje tomu, že by sice bylo nesprávné spálit lidi zaživa pomocí nukleárních válečných hlavic, ale že by bylo správné pálit je napalmem nebo plamenomety.“

⁸ V londýnském listu Catholic Herald se píše: „První křesťané . . . se drželi Ježíšova slova a odmítali narukovat do římské armády, i kdyby za to dostali trest smrti. Nebyly by celé dějiny zcela jiné, kdyby byla církev zastávala tento původní postoj? . . . Kdyby dnešní církve vyjádřily, že společně odsuzují válku . . . , což by znamenalo, že by měl každý člen, stejně jako [první] křesťané, z důvodů svědomí odmítnout sloužit v armádě, pak by mohl být skutečně zaručen mír. Víme však, že se to nikdy nestane.“

9. Proč docházíme k závěru, že Jehova opustil náboženství tohoto světa?

⁹ Náboženství tohoto světa tedy učinila osudný kompromis, pokud jde o Boží zákony. Nedůvěřují Bohu více než kdysi farizeové. „Veřejně oznamují, že znají Boha, ale svými skutky ho zapírají, protože jsou odporní a neposlušní a nezpůsobilí k jakémukoli dobrému dílu.“ (Titovi 1:16) Bůh proto opustil náboženství tohoto světa stejně jistě, jako opustil v prvním století pokrytecké židovské náboženství. — Matouš 15:9, 14.