Vede k Bohu jen jedna cesta?

Názor, že jen jedno náboženství je to pravé, některé lidi pohoršuje. Různých náboženských názorů je mnoho, a tak si o tom, kdo se chová, jako by měl monopol na pravdu, lidé často myslí, že má omezený rozhled, nebo že je dokonce namyšlený. Zastávají názor, že v každém náboženství nebo alespoň ve většině z nich je možné najít něco dobrého. Myslíte si to i vy?

NĚKDY je samozřejmě rozumné uznat, že správných pohledů na jednu věc může být víc. Někdo si například myslí, že mu pomůže určitá dieta. Měl by ji však vnucovat ostatním, jako kdyby to byl jediný možný způsob, jak žít zdravě? Připustit, že někdo si může vybrat jinou stravu, a ta bude — alespoň pro něj — stejně dobrá, nebo dokonce ještě lepší, by rozhodně bylo projevem moudrosti a skromnosti.

Platí totéž i v případě náboženství? Existuje více přijatelných alternativ, ze kterých je možné si vybírat podle toho, jak byl člověk vychován nebo jaké má názory? Nebo je pouze jedna náboženská pravda, která platí pro všechny lidi na celém světě? Podívejme se, co o tom říká Bible. Nejdřív se však zamysleme nad tím, zda se pravda vůbec dá najít. Pokud by to totiž možné nebylo, pátrání po tom, zda existuje jedno pravé náboženství, by postrádalo jakýkoli smysl.

Dá se náboženská pravda najít?

Když byl Ježíš Kristus krátce před svou smrtí vyslýchán, římskému vládci Pontskému Pilátovi řekl: „Každý, kdo je na straně pravdy, naslouchá mému hlasu.“ Možná s určitým cynismem na to Pilát reagoval otázkou: „Co je pravda?“ (Jan 18:37, 38) Ježíš se pravdy otevřeně zastával a o její existenci vůbec nepochyboval. Uvažujme například o následujících čtyřech výrocích, které pronesl v různých situacích.

„Proto jsem se narodil a proto jsem přišel do světa, abych vydal svědectví o pravdě.“ (Jan 18:37)

„Jsem cesta a pravda a život.“ (Jan 14:6)

„Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, musí uctívat duchem a pravdou.“ (Jan 4:23, 24)

„Jestliže zůstanete v mém slovu, jste skutečně moji učedníci a poznáte pravdu a pravda vás osvobodí.“ (Jan 8:31, 32)

Vzhledem k tomu, že Ježíš mluvil o pravdě s takovým přesvědčením a nepochyboval o tom, že se dá poznat, nestálo by za to tuto možnost alespoň prozkoumat?

Existuje něco jako absolutní pravda?

Jistě budete souhlasit s tím, že některými věcmi si můžeme být absolutně jistí. Zřejmě nepochybujete o své vlastní existenci ani o tom, že předměty kolem vás jsou skutečné. Stejně tak stromy, hory, mraky, slunce a měsíc — zkrátka hmotný svět — nejsou jen výplodem vaší fantazie. Najdou se samozřejmě i jednotlivci, kteří se vás budou snažit filozofickými argumenty přesvědčit, že i o tom se dá pochybovat. K takovým extrémním názorům se však pravděpodobně nepřikláníte.

Přemýšlejme také o přírodních zákonech. I těmi si můžeme být absolutně jistí. Pokud například skočíte z nějaké skály, spadnete. Pokud nebudete jíst, budete mít hlad. A pokud zůstanete bez jídla delší dobu, zemřete. Zřejmě by vás ani nenapadlo, že se tyto přírodní zákony vztahují jen na někoho. Fungují u každého, a jejich platnost je proto všeobecná.

Na jeden z takových všeobecně platných zákonů poukazuje Bible, když říká: „Může si muž shrabat do náruče oheň, aniž se propálí samotné jeho oděvy?“ V době, kdy byla tato slova napsána, obecně platilo, že od žhavých uhlíků se oděv propálí. V tomto biblickém přísloví je však obsažena důležitější myšlenka, totiž že každý, „kdo má poměr s manželkou svého bližního“, si ponese nepříjemné následky. (Přísloví 6:27, 29)

Dá se tento výrok označit za absolutní pravdu, tedy za něco, co platí za všech okolností? Někteří lidé by řekli, že ne. Myslí si, že každý člověk může mít vlastní morální měřítka, která jsou určena výchovou, náboženským vyznáním a okolnostmi. Zamysleme se tedy nad několika biblickými morálními zákony. Skutečně se o nich dá říct, že jsou to všeobecně platné pravdy?

Jak již bylo uvedeno, Bible odsuzuje cizoložství. (1. Korinťanům 6:9, 10) Někteří lidé se ho však dopouštějí, protože tento biblický zákon nepovažují za něco, čím by se měli řídit. Nicméně i oni většinou sklidí trpké následky — často je trápí špatné svědomí, rozpadne se jim manželství a sobě i druhým způsobí citové šrámy.

Bůh odsuzuje také opilství. (Přísloví 23:20; Efezanům 5:18) Jak to dopadá s těmi, kdo tento zákon přehlížejí? Často přijdou o práci, o zdraví a o rodinu, která kvůli jejich jednání trpí také po citové stránce. (Přísloví 23:29–35) Špatné následky je postihnou i přesto, že na opilství nevidí nic špatného. Řekli byste tedy, že platnost těchto zákonů je relativní a závisí na tom, jaké má člověk přesvědčení a jak posuzuje různé situace?

Bible také učí, že některé věci naopak dělat máme. Například říká, že manžel má milovat svou manželku, ona k němu má mít úctu a také že máme druhým pomáhat. (Matouš 7:12; Efezanům 5:33) Dodržování těchto pokynů vede k dobrým výsledkům. Myslíte si, že tyto rady jsou pro někoho užitečné a pro někoho ne?

To, zda se lidé morálními zákony z Bible řídí, nebo ne, má na jejich život vždycky nějaký dopad. Z toho jasně vyplývá, že tyto zákony nepředstavují jen jednu z mnoha správných možností, ale že jsou to všeobecně platné pravdy. Zkušenosti ukazují, že pokud se někdo těmito zákony řídí, je to pro něj prospěšné, a pokud se jimi neřídí, má to špatné následky.

Zamyslete se tedy nad těmito otázkami: Pokud morální zákony zapsané v Bibli platí pro všechny lidi na celém světě, co se dá říct o měřítkách ohledně uctívání Boha, která jsou v ní stanovena? A jak je to s biblickým učením o tom, co se s námi stane po smrti a o naději na věčný život? Z toho, co již bylo uvedeno, logicky vyplývá, že i tyto biblické nauky lze označit jako pravdy a že platí pro všechny. Užitek, který přinášejí, a špatné následky toho, když se přehlížejí, nejsou omezeny jen na ty, kdo biblickým naukám věří.

Pravda se tedy najít dá. Ježíš řekl, že Boží Slovo, Bible, je pravda. (Jan 17:17) Přesto někomu může připadat, že najít pravdu je obtížné. Proč? Protože mnoho různých náboženství tvrdí, že vyučuje to, co Bible říká. Které náboženství to však dělá skutečně? Existuje jen jedno takové? Nedala by se pravda nebo alespoň její části najít ve více náboženstvích?

[Praporek na straně 4]

Proč se neposlušnost Božích zákonů dá přirovnat k tomu, když si člověk shrabe do náruče žhavé uhlíky?

Kdo nám může ukázat cestu k Bohu?

JEŽÍŠ jasně ukázal, že některé způsoby uctívání Bůh neschvaluje. Mluvil o ‚falešných prorocích‘ a přirovnal je ke stromu, který nese bezcenné ovoce, a je proto „podťat a vhozen do ohně“. Také řekl: „Ne každý, kdo mi říká: ‚Pane, Pane‘, vstoupí do nebeského království.“ (Matouš 7:15–22)

O některých z těch, kdo budou tvrdit, že ho následují, Ježíš dokonce řekl: „Vyznám [jim]: Nikdy jsem vás neznal! Jděte ode mne, vy, kdo se dopouštíte nezákonnosti.“ (Matouš 7:23) Na náboženské vůdce ve své době Ježíš také uplatnil to, co Bůh řekl o odpadlickém Izraeli: „Je marné, že mě stále uctívají, protože jako nauky vyučují lidské příkazy.“ (Marek 7:6, 7)

Je tedy zřejmé, že Bůh ani jeho Syn neschvalují každý způsob uctívání. Z toho vyplývá, že ne každé náboženství může být to pravé. Znamená to tedy, že pravdu učí jen jedno z nich? Nemohlo by to být tak, že Bůh sice některá náboženství zavrhuje, ale přijatelných je mu jich více? A nemohla by existovat ještě další možnost, totiž ta, že by Bůh schvaloval nebo zavrhoval jednotlivce, bez ohledu na to, jakého jsou vyznání a co jejich náboženství vyučuje?

Apoštola Pavla Bůh inspiroval k tomu, aby napsal: „Vybízím vás, bratři, prostřednictvím jména našeho Pána Ježíše Krista, abyste všichni mluvili souhlasně a nebylo mezi vámi rozdělení, ale abyste byli vhodně sjednoceni stejnou myslí a stejným myšlenkovým postupem.“ (1. Korinťanům 1:10) Bible křesťany také vybízí: „Budete téže mysli a budete mít touž lásku, budete v duši spolu spojeni a budete chovat v mysli tu jednu myšlenku.“ (Filipanům 2:2)

Je zřejmé, že taková jednota může existovat pouze v rámci jednoho náboženství. Bible to dokládá slovy, že je „jeden Pán, jedna víra, jeden křest“. (Efezanům 4:4, 5)

Co vyplývá z biblické zprávy

To, že výše uvedený závěr má v Bibli pevný základ, je dobře vidět z celého obsahu této knihy. Když ji prozkoumáte, zjistíte, že Bůh vždy schvaloval jen jeden náboženský systém, v rámci kterého jednal se svým lidem. Na počátku lidských dějin používal jako svoje zástupce hlavy rodin. K nejznámějším z těchto patriarchů patřili Noe, Abram (Abraham), Izák a Jákob. (1. Mojžíšova 8:18–20; 12:1–3; 26:1–4; 28:10–15)

Potomci Jákoba se stali otroky v Egyptě. Byli tam krutě utlačováni, ale přesto jejich počet časem dosáhl několika milionů. Bůh je pak z tohoto zajetí osvobodil a zázračně je převedl přes Rudé moře. Přijal je za svůj lid a prostřednictvím Mojžíše jim předal zákony. Stali se Božím vyvoleným národem, starověkým Izraelem. (2. Mojžíšova 14:21–28; 19:1–6; 20:1–17)

Stojí za zmínku, že způsob uctívání obvyklý v národech, s nimiž Izrael sousedil, Bůh neschvaloval. A nejen to — když Izraelité jeho zákony neposlouchali a náboženské praktiky těchto národů přebírali, Bůh je za to dokonce trestal. (3. Mojžíšova 18:21–30; 5. Mojžíšova 18:9–12)

A jak to bylo s jednotlivci z jiných národů, kteří chtěli uctívat pravého Boha? Museli se nejdříve vzdát nesprávných náboženských praktik a pak začít uctívat Jehovu Boha společně s Izraelity. Mnozí z nich získali Boží schválení a stali se jeho věrnými služebníky. Patřili k nim ženy i muži, například Kananejka Raab, Moabka Rut, Chetita Urijáš a Etiop Ebed-melek, a také skupiny lidí, jako byli Gibeoňané. Za všechny ty, kdo se podobně jako oni připojili v pravém uctívání k Božímu lidu, pronesl upřímnou modlitbu izraelský král Šalomoun.a (2. Paralipomenon 6:32, 33)

Po Ježíšově příchodu na zem

Později, když byl Ježíš poslán na zem, se základem pro správný způsob uctívání stalo jeho učení, a Boží záměr byl podivuhodně objasněn. Ti, kdo Boha uctívali správně, byli po čase nazváni „křesťané“. (Skutky 11:26) Židé, kteří se Bohu chtěli líbit, ho proto museli začít uctívat jinak, než byli doposud zvyklí. Neměli možnost vybrat si ze dvou správných způsobů uctívání nebo zvolit si, že se nepřidají k žádnému z nich a budou Bohu sloužit nezávisle. Jak už jsme se z Božího Slova dozvěděli, praví Boží služebníci byli sjednoceni v ‚jedné víře‘. (Efezanům 4:4, 5)

Tvrzení, že Bůh schvaluje pouze jedno náboženství a v rámci něj jedná s lidmi, dnes může někdo považovat za fanatické a může pro něj být obtížně přijatelné. Ale tento závěr přesně odpovídá tomu, co Bible říká. Došli k němu i mnozí z těch, kdo v minulosti Boha uctívali po svém. Přidali se k pravým služebníkům Jehovy a jejich počáteční pochybnosti brzy vystřídala radost a požehnání, které jim to přineslo. Bible například říká, že poté, co jeden Etiop cestou do své vlasti přijal křesťanství a dal se pokřtít, „jel dál a radoval se“. (Skutky 8:39)