Židé si o sobě mysleli, že budou zachráněni a že dosáhnou Božího Království, když se budou snažit zřídit si svou vlastní spravedlnost, ale nepodřídili se Boží spravedlnosti. (Ří 10:1–3) Proto Ježíš řekl svým učedníkům: „Říkám vám totiž, že nerozhojní-li se vaše spravedlnost více než spravedlnost znalců Zákona a farizeů, rozhodně nevstoupíte do nebeského království.“ Spravedlnost znalců Zákona a farizeů spočívala v tom, že dodržovali určité požadavky Zákona a drželi se tradic, které k Zákonu přidali. Ale kvůli svým tradicím vlastně učinili Boží slovo neplatným a zavrhli Krista, Boží opatření, jehož prostřednictvím mohli získat skutečnou spravedlnost. (Mt 5:17–20; 15:3–9; Ří 10:4)

Spravedlnost, která nevyplývá ze skutků. Je tedy jasné, že nedokonalí lidé nikdy nemohou dosáhnout pravé spravedlnosti — nemohou odpovídat spravedlnosti Boží — ani spoléháním se na skutky mojžíšského Zákona, ani svými vlastními samospravedlivými skutky. (Ří 3:10; 9:30–32; Ga 2:21; 3:21; Tit 3:5) Bůh nazval „spravedlivými“ ty lidi, kteří v něj projevovali víru a kteří se nespoléhali na své vlastní skutky, ale svou víru podporovali skutky, jež byly v souladu s Božími spravedlivými měřítky. (1Mo 15:6; Ří 4:3–9; Jk 2:18–24)