Hebrejská slova ceʹdheq a cedha·qahʹ a řecké slovo di·kai·o·syʹne se často objevují v souvislosti se správností Božích cest: když Bůh jedná jako Svrchovaný Panovník (Job 37:23; Ža 71:19; 89:14), když vykonává rozsudek a uplatňuje právo (Ža 9:8; 85:11; Iz 26:9; 2Ko 3:9), když trestá svůj smluvní lid (Iz 10:22), když vykonává rozsudky, kterými se ospravedlňuje (Ža 51:4; Ří 3:4, 5), a když ospravedlňuje svůj lid (Mi 7:9).

řecké slovo di·kai·o·syʹne, vyjadřují myšlenku „počestnosti“ a „přímosti“, a poukazují tak na měřítko neboli normu určující to, co je přímé. Slovo „spravedlnost“ se často používá ve spojitosti se soudem nebo s rozsudkem, a tím tento výraz získává poněkud právnické zabarvení (proto se výrazy v původních jazycích občas překládají jako „právo“). (Ža 35:24; 72:2; 96:13; Iz 11:4; Zj 19:11)

Znalec řečtiny Kenneth S. Wuest říká: „Bůh je objektivním měřítkem, které určuje významový obsah slova dikaios [spravedlivý] a zároveň tento významový obsah zachovává stálý a neměnný, stejně jako je neměnný On sám.“ Pak citoval učence Cremera, který řekl: „Spravedlnost v biblickém smyslu znamená správný stav, přičemž měřítkem správnosti je Bůh, správnost je hodnocena podle božského měřítka, projevuje se chováním, jež je v souladu s Bohem, a souvisí především se vztahem k Bohu a s tím, jak před Ním člověk chodí. Je to spravedlnost, která se nazývá dikaiosune theou (spravedlnost Boží) (Řím. 3:21, 1:17), spravedlnost, která náleží Bohu a má v Jeho očích hodnotu, Božská spravedlnost, viz Ef. 4:24; s takto definovanou spravedlností přišlo evangelium (Řím. 1:17) do světa národů, které byly zvyklé posuzovat věci podle odlišného měřítka.“ (Studies in the Vocabulary of the Greek New Testament, 1946, s. 37)