Bůh stanovuje měřítko. Znalec řečtiny Kenneth S. Wuest říká: „Bůh je objektivním měřítkem, které určuje významový obsah slova dikaios [spravedlivý] a zároveň tento významový obsah zachovává stálý a neměnný, stejně jako je neměnný On sám.“ Pak citoval učence Cremera, který řekl: „Spravedlnost v biblickém smyslu znamená správný stav, přičemž měřítkem správnosti je Bůh, správnost je hodnocena podle božského měřítka, projevuje se chováním, jež je v souladu s Bohem, a souvisí především se vztahem k Bohu a s tím, jak před Ním člověk chodí. Je to spravedlnost, která se nazývá dikaiosune theou (spravedlnost Boží) (Řím. 3:21, 1:17), spravedlnost, která náleží Bohu a má v Jeho očích hodnotu, Božská spravedlnost, viz Ef. 4:24; s takto definovanou spravedlností přišlo evangelium (Řím. 1:17) do světa národů, které byly zvyklé posuzovat věci podle odlišného měřítka.“ (Studies in the Vocabulary of the Greek New Testament, 1946, s. 37)

Lukáš ukazuje, v jakém smyslu je někdo spravedlivý, když mluví o knězi Zecharjášovi a jeho manželce Alžbětě (rodičích Jana Křtitele): „Oba byli před Bohem spravedliví, protože chodili bezúhonně ve shodě se všemi Jehovovými přikázáními a zákonnými požadavky.“ (Lk 1:6) Spravedlnost je posuzována podle toho, zda se někdo přizpůsobuje Boží vůli a Božím příkazům. Určité Boží příkazy se mohou čas od času měnit a pro různé lidi mohou být odlišné. Například příkaz postavit archu, který dostal Noe, se již nikdy neopakoval; a příkaz ohledně obřízky se zase nevztahoval na křesťany. Nicméně Boží osobní měřítka, Boží osobnost a to, čím Bůh je, jak to vyjádřil svými slovy i jednáním, zůstávají stále neměnné, a poskytují tedy dokonalé měřítko ‚podobné skále‘, pokud jde o pevnost a stálost. Podle tohoto měřítka Bůh posuzuje chování všech svých tvorů. (5Mo 32:4; Job 34:10; Ža 92:15; Ez 18:25–31; 33:17–20)

Jehova, ten Spravedlivý. Hebrejská slova ceʹdheq a cedha·qahʹ a řecké slovo di·kai·o·syʹne se často objevují v souvislosti se správností Božích cest: když Bůh jedná jako Svrchovaný Panovník (Job 37:23; Ža 71:19; 89:14), když vykonává rozsudek a uplatňuje právo (Ža 9:8; 85:11; Iz 26:9; 2Ko 3:9), když trestá svůj smluvní lid (Iz 10:22), když vykonává rozsudky, kterými se ospravedlňuje (Ža 51:4; Ří 3:4, 5), a když ospravedlňuje svůj lid (Mi 7:9).

Jehova je nazván ‚místem pobývání spravedlnosti‘. (Jer 50:7) Je proto Spravedlivý a veškerá spravedlnost jeho tvorů pramení ze vztahu k němu. Jehova dodržuje svá vlastní měřítka spravedlnosti, jako by v nich pobýval, a neodchyluje se od nich. Proto mu jeho tvorové mohou naprosto důvěřovat. O Bohu je napsáno: „Spravedlnost a soud jsou stanoveným místem tvého trůnu.“ (Ža 89:14)

Spravedlivý, když projevuje milosrdenství. Jehova kvůli své spravedlnosti, právu, svatosti a ryzosti nemůže přehlížet žádný hřích. (Ža 5:4; Iz 6:3, 5; Hab 1:13; 1Pe 1:15) Proto by nemohl odpustit hříchy lidstva, aniž by dostál právu, tedy aniž by pro takové odpuštění existoval právní základ. Avšak díky své nezasloužené laskavosti učinil takové spravedlivé opatření tím, že poskytl svého Syna jako obětní dar, který umožňuje smíření neboli přikrytí hříchů. Tímto způsobem může spravedlivě projevit milosrdenství těm hříšníkům, kteří toto opatření přijímají. Pavel tuto věc vyjádřil následujícím způsobem: „Ale nyní byla Boží spravedlnost učiněna zjevnou odděleně od zákona, . . . ano, Boží spravedlnost skrze víru v Ježíše Krista . . . Vždyť všichni zhřešili a nedosahují Boží slávy, a je to jako velkorysý dar, že jsou z jeho nezasloužené laskavosti prohlašováni za spravedlivé prostřednictvím propuštění výkupným, jež zaplatil Kristus Ježíš . . . , aby [Bůh] byl spravedlivý, i když prohlašuje za spravedlivého člověka [člověka se zděděným hříchem], který má víru v Ježíše.“ (Ří 3:21–26; viz heslo PROHLÁSIT ZA SPRAVEDLIVÉHO.)