„Hlasatelé Království“ se plaví mnoha vodami Guayany
GUAYANA.a Toto slovo, původně indiánské, znamená „země vod“. Je to vskutku výstižný popis vzhledu krajiny této jediné anglicky mluvící země v Jižní Americe. Je protkána mnoha řekami, které se i se svými četnými přítoky hadovitě táhnou z Guayanské vysočiny tropickými džunglemi až k Atlantskému oceánu. Tyto řeky vytvářejí životně důležitou cestu pro mnoho farem a vesnic roztroušených podél jejich břehů.
Ježíš předpověděl, že ‚tato dobrá zpráva o království se [má] kázat po celé obydlené zemi na svědectví všem národům‘. Svědkové Jehovovi v Guayaně si uvědomují, že se to má vztahovat také na kázání dobré zprávy lidem žijícím v těchto poříčních územích. (Matouš 24:14) Skupiny svědků, z nichž mnozí jsou průkopníky, se proto již řadu let plaví na malých i velkých člunech guayanskými vodami, aby lidem přinesli dobrou zprávu.
Společnost Strážná věž dosud použila na pomoc dílu v Guayaně pět dřevěných plavidel, které nazvala Kingdom Proclaimer (Hlasatel Království) I až Kingdom Proclaimer V. Jsou to sedmimetrové dřevěné čluny s nekrytou palubou a dnem s průřezem ve tvaru písmene V. Také se jim říká balahu. Čluny staví a udržuje jedna rodina svědků. První dva čluny, kterým místní svědkové s láskou říkali Hlasatelé, jsou po několika desetiletích služby již na odpočinku. Čluny číslo III, IV a V však stále čile slouží na řekách Pomeroon, Mahaica a Demerara.
Na řece Demerara
Ve Velké Británii a v některých částech Evropy může slovo „demerara“ připomínat třtinový krystalový cukr zlatavě hnědé barvy, který pochází zejména z plantáží podél břehů této bahnité řeky plné nánosů. V místech, kde končí pěstování cukrové třtiny, končí na západním břehu i silnice, která vede z pobřeží. Chtějí-li svědkové přinést sladce znějící poselství o Jehovově Království obyvatelům při řece — hinduistům, muslimům a vyznavačům křesťanství, jsou pro další cestu odkázáni na plavidla Kingdom Proclaimer.
Kazatelské kampaně na řece Demerara mohou být jednodenní plavbou, ale mohou také trvat několik týdnů. Cesta pokračuje od jednoho přistání k druhému, od svítání do soumraku. Trvá-li plavba přes noc, průkopníci v lodích nejen vaří a jedí, ale také spí. Za soumraku je Hlasatel přivázán k mangrovníku nebo je připoután k přístavišti, pokud tam nějaké je. Na přídi a na zádi jsou postaveny dvě tyče, dlouhé dva a půl metru. Mezi vrchními konci vzpřímených tyčí se napne provaz, přes něj se přehodí velká nepromokavá plachta, a tak vznikne stříška. Místo postelí slouží prkna a matraci nahradí přikrývka s prostěradlem. Po dlouhém dni se však spánek dostaví snadno.
Průkopníci dostali otázku: „Koupete se v bahnité vodě?“
„Pokud se tomu můžeme vyhnout, tak ne!“ odpovídají. „Kdykoli míjíme přítok s pitnou vodou, plníme si kanystry, abychom měli vodu na vaření, pití a na koupání.“
Odměnou za vytrvalost mají mnoho pěkných zážitků. Jednou přišel k přístavišti nějaký muž, postavil se, nohy rozkročené, ruce v bok a s živým zájmem nás sledoval. „Kingdom Proclaimer V!“ četl nahlas název na lodní přídi. „Vy musíte být svědkové Jehovovi. Slovo ‚království‘ takhle používáte jenom vy. Máte sál Království a teď ještě Hlasatele Království.“
Z Gileadu na Pomeroon
Dílo při řece Pomeroonu má poněkud odlišný ráz, jak si vzpomíná Frederick McAlman. V roce 1970 ukončil Biblickou školu Strážné věže Gilead a rok nato přišel do Charity, prosté poříční vesnice na východním břehu Pomeroonu, vzdálené 34 kilometrů od ústí řeky. Byla zde pětičlenná skupina zvěstovatelů Království.
„Pět dlouhých let jsme měli to ‚potěšení‘ pádlovat s Hlasatelem II po Pomeroonu, než jsme dostali použitý přívěsný motor o síle šesti koní,“ vypráví bratr McAlman. „Pádlovali jsme po proudu a kázali podél východního břehu, dokud jsme nedorazili do Hackney vzdáleného 11 kilometrů od ústí. Tam jsme se v klidu vyspali v domě sestry DeCambrové, která v té oblasti tehdy sloužila jako porodní asistentka. Brzy ráno jsme pak pokračovali k ústí řeky a tam jsme přepluli k západnímu břehu. Potom jsme se s námahou vrátili 34 kilometrů nazpět do Charity.“
Zmíněný motor jim dobře sloužil deset let. V roce 1986 ho nahradil nový typ o síle patnácti koní. Po 21 letech věrné služby na řece Pomeroon může bratr McAlman hledět s pocitem uspokojení na nově postavený sál Království v Charity. Sál využívá čtyřicet tři zvěstovatelů, kteří se tam dostávají po proudu i proti proudu řeky. Průměrně se účastní shromáždění více než 60 osob, a v roce 1992 se tam slavnosti na památku Kristovy smrti zúčastnil zástup 190 osob!
Hledá se „pán od Strážné věže“
Každé pondělí je v Charity trh. Je to tedy vhodná doba pro kázání dobré zprávy a svědkové Jehovovi jsou tu i se svými časopisy Strážná věž a Probuďte se! Na počátku sedmdesátých let navštívila jednoho dne trh Monica Fitzallenová z Worimuri od řeky Moruka a přijala od bratra McAlmana dva časopisy. Když však přišla domů, založila časopisy na dno prádelníku.
„Zůstaly tam dva roky, aniž jsem je četla,“ vzpomíná Monica. „Pak jsem onemocněla a byla určitou dobu upoutána na lůžko. Když jsem se uzdravovala, začala jsem bádat nad každým útržkem papíru, na kterém bylo něco ke čtení, abych se zaměstnala. Nakonec jsem si vzpomněla na ty dva časopisy v prádelníku a začala jsem je zkoumat.“ Okamžitě rozpoznala zvuk pravdy.
Když se Monica uzdravila, požádala svého manžela Eugena, aby si našel práci při řece Pomeroon, protože chtěla najít muže, který jí dal ty časopisy. Eugene svolil. Dostal práci na jedné farmě při Pomeroonu, ovšem jen na jeden týden, od pondělí do soboty.
Nadešla sobota a Monica stále ještě nenašla muže, který jí dal časopisy. Kolem poledne se zeptala manžela, zda by jim proud v řece dovolil pádlovat do Charity, aby našli toho „pána od Strážné věže“. Jakmile to dořekla, oba uslyšeli na cestě kroky a spatřili usměvavou tvář sestry, která přicházela nabídnout nejnovější čísla časopisů. „Patříte k lidem od Strážné věže?“ zeptala se Monica. Následovalo tolik otázek, že sestra se musela vrátit ke člunu pro posilu. Kdo byl tou posilou? Kdo jiný než bratr McAlman!
Bylo dohodnuto, že se povede biblické studium prostřednictvím dopisů. Monica za krátký čas poslala anglikánské církvi dopis, že z ní vystupuje. V odpovědi dostala vzkaz od kněze: „Nenaslouchejte těm SJ. Mají jen povrchní znalost Bible. Přijdu si o tom s Vámi popovídat.“ Do dnešního dne se kněz neukázal. Monica byla mezitím v roce 1975 pokřtěna. Její manžel pečlivě zkoumal Písma a nechal se pokřtít o rok později. (Skutky 17:10, 11) Dnes ho bratři s láskou nazývají strýček Eugene. Dosud jsou oba činnými zvěstovateli Království, ačkoli do nejbližšího sboru v Charity se musí plavit dvanáct hodin na kánoi.
Misionářské cesty do vnitrozemí
Společnost Strážná věž v posledních letech podporuje pravidelné výpravy misionářů hluboko do vnitrozemí. Ochotní dobrovolníci na člunech se závěsnými motory okusili, jak vzrušující je přinášet dobrou zprávu lidem, kteří žijí v indiánských rezervacích a v odlehlých zemědělských či dřevorubeckých osadách rozkládajících se podél některých vnitrozemských vodních kanálů. Jsou průkopníky v pravém slova smyslu, protože mají výsadu jako první přinášet do těchto odlehlých území „Jehovovo jméno“, které zachraňuje život. (Římanům 10:13–15) Bratři musí snášet mnoho těžkostí. Někdy se plaví plné tři dny, než se dostanou na některá z těchto míst. Odměna jim však rozhodně stojí za tu námahu.
V červenci 1991, během první misionářské cesty do území při řece Waini, oslovili svědkové jednoho mladého muže, příslušníka letničního hnutí, který žil v blízkosti dřevorubecké osady Kwabanna. V říjnu bylo při další návštěvě zahájeno biblické studium. Tento muž poprvé v životě pochopil ze své vlastní Bible, že Boží jméno je Jehova, že Ježíš Kristus není Všemohoucí Bůh a že nauka o trojici se nezakládá na Písmu. (Žalm 83:18; 1. Korinťanům 11:3) Naplnilo ho to takovým nadšením, že když bratři odešli, shromáždil několik osob, které také patřily k letničnímu hnutí, a začal jim v jejich vlastních Biblích ukazovat pravdu o Jehovovi Bohu a Ježíši Kristu. Většina z nich se obrátila k pravdě zády, a tak se rozhodl, že nadešel čas vystoupit z „Velkého Babylóna“. (Zjevení 18:2, 4) Když za ním bratři opět přišli v únoru 1992, pověděl jim, co se stalo, a dodal: „Chci se k vám přidat. Chci být svědkem Jehovovým. Chci lidi učit pravdu!“
Podobné zkušenosti pomáhají bratrům, aby v tomto náročném díle pokračovali. Ti, kteří se vydávají na misionářské cesty, musí obětovat pohodlí domova, vystavovat se chorobám, například malárii, a snášet nebezpečí života v divočině. Ale také ti, kteří zůstávají doma, přinášejí oběti. Někdy musí rodina celé týdny postrádat některého svého milovaného člena. Sbory se musí obejít bez starších nebo také bez dalších mladých mužů, protože v některých případech zůstává pouze jediný bratr, aby se staral o potřeby sboru. Když však členové sboru po jejich návratu slyší, jaké měli posilující zkušenosti, mají velkou radost a jsou velmi povzbuzeni! Cena, kterou bylo třeba zaplatit, je najednou bezvýznamná.
Zvěstovatelé Království, kteří se s dobrou zprávou plaví vodami Guayany, se opravdu těší z jedinečných zážitků. Mají spolupracovníky po celém světě a společně s nimi odvážně a ochotně ‚předkládají Bohu oběť chvály, totiž ovoce rtů, které se veřejně hlásí k jeho jménu‘. — Hebrejcům 13:15.
[Poznámka pod čarou]
a Dříve Britská Guayana, v roce 1966 po získání nezávislosti na Velké Británii přejmenována na Guayanu.
[Mapy na straně 24]
(Úplný, upravený text — viz publikaci)
HONDURAS
NIKARAGUA
KOSTARIKA
PANAMA
VENEZUELA
KOLUMBIE
GUAYANA
SURINAM
FRANCOUZSKÁ GUAYANA
BRAZÍLIE
BOLÍVIE
ATLANTSKÝ OCEÁN
[Obrázky na straně 26 a 27]
Vlevo: Vydávání svědectví v den trhu
Nahoře: Rozhovor o dobré zprávě při řece Demerara
Nahoře vpravo: Skupina misionářů pádluje zpět do tábora