Věda a náboženství — Jak začal spor

SEDMDESÁTILETÝ astronom byl na smrtelném loži a s velkou námahou četl. V rukou měl korektury svého dokumentu, který byl připraven ke zveřejnění. Ať si to uvědomoval, nebo ne, jeho dílo mělo způsobit převrat v lidském chápání vesmíru. Mělo také uvnitř křesťanstva vyvolat vášnivou polemiku, jejíž důsledky jsou patrné dodnes.

Psal se rok 1543 a ten umírající muž byl polský katolík Mikuláš Koperník. Ve svém díle De Revolutionibus Orbium Coelestium (O obězích nebeských sfér) umístil Koperník do středu slunečního systému Slunce, a ne Zemi. Nadmíru komplikovanou geocentrickou soustavu tak rázem nahradil jinou, která se vyznačovala elegantní jednoduchostí.

Zpočátku nic nenasvědčovalo tomu, že se blíží konflikt. Jednak Koperník o svých myšlenkách mluvil obezřetně a jednak se v oné době zdálo, že katolická církev, která zastávala geocentrický názor, je otevřenější vědeckým spekulacím. Samotný papež Koperníka povzbuzoval, aby své dílo zveřejnil. Když se k tomu Koperník nakonec odhodlal, bojácný vydavatel k dílu napsal vlastní předmluvu, v níž byl heliocentrický model představen pouze jako ideální matematická teorie, ale nikoli nezbytně jako astronomická pravda.

Spor se rozhořel

Později se na scéně objevil italský astronom, matematik a fyzik Galileo Galilei (1564–1642), který byl rovněž katolík. S využitím čoček, které tehdy byly novým vynálezem, sestrojil Galileo dalekohled, a ten mu umožnil vidět nebe tak podrobně, jak ho dosud lidské oko nespatřilo. Pozorování ho přesvědčila o tom, že Koperník měl pravdu. Galileo také viděl na Slunci skvrny, dnes označované jako sluneční skvrny, které zpochybňovaly další oblíbený filozofický a náboženský názor — totiž že Slunce nepodléhá změnám a je bez kazu.

Galileo na rozdíl od Koperníka své myšlenky odvážně a zaníceně propagoval. Náboženské ovzduší přitom bylo mnohem nepřátelštější, neboť katolická církev se mezitím otevřeně postavila proti Koperníkově teorii. Když tedy Galileo tvrdil, že heliocentrický model je nejen správný, ale že je také v souladu s Písmem, církev větřila kacířství.a

Své stanovisko se Galileo vydal obhájit do Říma, ale nebylo to nic platné. V roce 1616 mu církev nařídila, aby se Koperníka přestal zastávat. Galileo tak byl načas umlčen. Potom v roce 1632 zveřejnil další dílo na Koperníkovu podporu. Tentýž rok ho inkvizice odsoudila k doživotnímu žaláři. S ohledem na Galileův věk však byl rozsudek vzápětí změněn na domácí vězení.

Mnozí lidé považují Galileův spor s církví za velké vítězství vědy nad náboženstvím a v širším smyslu i nad Biblí. Jak ale uvidíme v následujícím článku, tento zjednodušený závěr nebere v úvahu řadu skutečností.

[Poznámka pod čarou]

Věda a Bible — Skutečně si odporují?

ZÁKLAD konfliktu mezi Galileem a katolickou církví byl položen staletí před tím, než se Koperník i Galileo narodili. Geocentrický názor na vesmír zastávali starověcí Řekové a zpopularizoval ho filozof Aristoteles (384–322 př. n. l.) a později astronom a astrolog Ptolemaios (druhé století n. l.).a

Aristotelův model vesmíru byl ovlivněn myšlením řeckého matematika a filozofa Pythagora (šesté století př. n. l.). Aristoteles vycházel z Pythagorova názoru, že kružnice a koule jsou dokonalé tvary, a věřil, že nebeskou klenbu tvoří sféry navrstvené na sebe podobně jako vrstvy cibule. Jednotlivé sféry jsou z krystalu a uprostřed je Země. Hvězdy se pohybují po kružnicích, přičemž pohyb jim dodává okrajová sféra, kde přebývá božská síla. Aristoteles se také domníval, že Slunce a další nebeská tělesa jsou dokonalé, jsou bez jakékoli skvrny nebo vady a nepodléhají změnám.

Aristotelův velkolepý systém nebyl dílem vědy, ale filozofie. Aristoteles měl pocit, že připisovat pohyb Zemi by bylo v rozporu se zdravým rozumem. Také odmítal myšlenku prázdného prostoru, protože se domníval, že pohybující se Země by se vlivem tření zastavila, kdyby ji nepoháněla konstantní síla. Vezmeme-li v úvahu tehdejší vědomosti, zdál se Aristotelův model logický. Proto zůstal v zásadě nedotčen téměř 2 000 let. Ještě v 16. století tento populární názor vyjádřil francouzský filozof Jean Bodin, když napsal: „Žádného člověka se zdravým rozumem nebo obdařeného sebemenší znalostí fyziky by ani nenapadlo, že by se Země, těžká a nemotorná . . ., motala . . . kolem vlastního středu a kolem středu Slunce; neboť i to nejmenší otřesení Země by způsobilo pád měst, pevností, městeček a hor.“

Církev si Aristotela přisvojila

Další vývoj, který vyústil ve střet Galilea a církve, nastal ve 13. století a souvisel s vlivným katolickým činitelem Tomášem Akvinským (1225–1274). Ten měl Aristotela v hluboké úctě a mluvil o něm jako o největším z filozofů. Tomáš Akvinský se pět let usilovně snažil včlenit Aristotelovu filozofii do učení církve. Wade Rowland ve své knize Galileo’s Mistake (Galileův omyl) uvádí, že v době, kdy žil Galileo, „Akvinského teologie, která vzešla křížením s Aristotelem, již byla základním dogmatem římské církve“. Musíme si uvědomit i to, že v oné době neexistovala vědecká obec jako taková. Vzdělání bylo do značné míry v rukou církve. Autorita v náboženských otázkách a v otázkách vědeckých se často překrývala.

To vše vytvořilo půdu pro střet mezi Galileem a církví. Už před tím, než se Galileo začal zabývat astronomií, napsal pojednání o pohybu. V tomto díle napadl mnoho hypotéz věhlasného Aristotela. Avšak teprve jeho neústupné prosazování heliocentrického modelu a jeho tvrzení, že tato soustava je v souladu s Písmem, ho v roce 1633 přivedly před inkvizici.

Ve své obhajobě Galileo dosvědčil svou pevnou víru v to, že Bible je Boží inspirované slovo. Také argumentoval tím, že Písmo bylo napsáno pro obyčejné lidi a že biblické zmínky o zdánlivém pohybu Slunce nemají být vykládány doslova. Přel se však zbytečně. Odmítl výklad Písma založený na řecké filozofii, a za to byl odsouzen! Až v roce 1992 katolická církev oficiálně uznala, že se v souvislosti s odsouzením Galilea dopustila omylu.

Poučení pro nás

Jaké poučení můžeme z těchto událostí vyvodit? V prvé řadě, Galileo neměl žádné výhrady k Bibli. To, co považoval za chybné, bylo učení církve. Jeden náboženský komentátor poznamenal: „Poučení, které si máme vzít od Galilea, není zjevně to, že církev se příliš pevně držela biblických pravd, ale naopak to, že se jich nedržela dost pevně.“ Církev svou teologii otevřela vlivu řecké filozofie, a tím ustoupila tradici, místo aby se řídila biblickým učením.

To vše nám připomíná biblickou výstrahu: „Dávejte pozor: Možná, že existuje někdo, kdo vás bude odvádět jako svou kořist prostřednictvím filozofie a prázdného podvodu podle lidské tradice, podle základních věcí světa, a ne podle Krista.“ (Kolosanům 2:8)