Mezinárodní bezpečnost podle lidských plánů

„Až to všechno skončí, chceme uzdravovat. Chceme udělat, co bude v našich silách, abychom napomohli k zavedení toho, čemu já — možná optimisticky — říkám nový světový pořádek.“ Prezident Spojených států George Bush v lednu 1991, krátce po vypuknutí války s Irákem.

„Myšlenka nového světového pořádku, kterou razí prezident Bush, zdůrazňuje důležitost vlády zákona a vyjadřuje přesvědčení, že národy mají kolektivní odpovědnost za svobodu a uplatňování práva. S ukončením studené války nastává nová epocha.“ Velvyslanec Spojených států v Austrálii v srpnu 1991.

„Jak pozoruji dramatické události, jimiž dochází v celosvětovém měřítku k rozvoji demokracie, snad — snad jsme dnes tomuto novému světu blíže než kdy předtím.“ Prezident Spojených států George Bush v září 1991.

MNOHO vedoucích osobností světa, jako je prezident Bush, mluví o budoucnosti optimisticky. Je jejich optimismus oprávněný? Poskytují události, jež se odehrály od druhé světové války, základ pro takový optimismus? Myslíte si, že politikové mohou zajistit mezinárodní bezpečnost?

Významný lidský plán

„Během posledních dvou let druhé světové války,“ uvedl dokumentární televizní pořad Sbohem válko, „bylo každý měsíc zabito přes milión lidí.“ V té době cítily národy naléhavou potřebu vytvořit plán, který by zabránil opakování takové války. Zatímco válka stále trvala, vypracovali představitelé padesáti národů největší plán mezinárodní bezpečnosti, jaký kdy člověk vytvořil: Chartu Organizace spojených národů. Preambule k Chartě vyjadřovala odhodlání „uchránit budoucí pokolení metly války“. Budoucí členové Spojených národů měli „sjednotit [své] síly k zachování mezinárodního míru a bezpečnosti“.

O jedenačtyřicet dní později svrhlo letadlo atomovou bombu na Hirošimu v Japonsku. Vybuchla nad centrem města a zabila přes 70 000 lidí. Tento výbuch spolu s následujícím výbuchem v Nagasaki o tři dny později vedl k ukončení války s Japonskem. Protože Německo jako spojenec Japonska kapitulovalo již 7. května 1945, znamenalo to ukončení druhé světové války. Byl to však konec všech válek?

Ne. Od konce druhé světové války zažilo lidstvo více než 150 menších válek, jež si vyžádaly přes 19 miliónů životů. Velký plán Spojených národů zcela nepochybně nepřinesl mezinárodní bezpečnost. Kde byla chyba?

Studená válka

Ti, kteří plánovali úlohu Spojených národů, neočekávali, že mezi bývalými spojenci z druhé světové války dojde rychle k soupeření. Mnoho států se zapojilo do tohoto boje o moc, kterému se říkalo studená válka a který byl do jisté míry bojem mezi komunismem a kapitalismem. Místo aby tyto dva bloky národů spojily své síly k zastavení války, podporovaly nepřátelské strany v regionálních konfliktech a tak bojovaly jeden proti druhému v Asii, Africe a v Severní, Střední i Jižní Americe.

Na konci šedesátých let se začala ve studené válce projevovat obleva. Toto oteplení vyvrcholilo roku 1975, kdy 35 států podepsalo takzvanou Helsinskou dohodu. Mezi účastníky patřily Sovětský svaz a Spojené státy a s nimi jejich evropští spojenci. Všechny tyto státy se zavázaly, že budou usilovat o „mír a bezpečnost“ a že se budou „zdržovat. . . hrozby či použití síly proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti kteréhokoli státu, nebo použití této síly jakýmkoli jiným způsobem, který by odporoval záměrům Spojených národů“.

Tyto myšlenky však nepřinesly ovoce. Začátkem osmdesátých let se boj mezi světovými velmocemi znovu přiostřil. Došlo to až tak daleko, že v roce 1982 nově zvolený generální tajemník Spojených národů, dr. Javier Pérez de Cuéllar, přiznal, že jeho organizace selhala, a varoval před „novou mezinárodní anarchií“.

Dnes se však generální tajemník Spojených národů a jiní vůdci vyjadřují optimisticky. Novinové zprávy se zmiňují o „období po studené válce“. Jak došlo k této změně?

„Období po studené válce“

Důležitým momentem bylo jedno zasedání Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, kterého se účastnilo 35 států. V září 1986 podepsaly takzvaný Stockholmský dokument, kterým potvrzují svůj závazek plnit Helsinskou dohodu z roku 1975.a Stockholmský dokument obsahuje mnoho pravidel, jimiž se má řídit kontrola vojenských činností. „Výsledky tří posledních let jsou povzbudivé a dosažené výsledky začínají převyšovat písemné závazky Stockholmského dokumentu,“ uvedl ve své Ročence 1990 SIPRI (Stockholmský mezinárodní ústav pro výzkum míru).

Potom v roce 1987 dosáhly supervelmoci význačné dohody, podle níž se vyžadovalo zničení všech jejich střel odpalovaných ze země, které měly dolet v rozmezí 500–5 500 kilometrů. „Naplánováno je fyzické zničení střel a odpalovacích zařízení a obě strany náležitě dodržují ustanovení dohod,“ uvádí SIPRI.

Pro snížení nebezpečí nukleární války se dělají další opatření. Například v roce 1988 podepsaly supervelmoci smlouvu, jež se týkala „mezikontinentálních balistických střel a balistických střel odpalovaných z ponorek“. Dříve než dojde k odpálení takových zbraní, musí každá strana informovat druhou „nejméně 24 hodin předem o plánovaném datu, místě odpálení a oblasti dopadu“. Takové dohody, jak uvádí SIPRI, „prakticky vylučují možnost, že by se lokální konflikty rozrostly ve světovou nukleární válku“.

Mezitím se tempo úsilí o zlepšení mezinárodní bezpečnosti zrychlilo. Potom v květnu 1990 během vrcholné schůzky ve Washingtonu, D.C., navrhl sovětský prezident Michail Gorbačov, aby dva bloky evropských států podepsaly mírovou dohodu. V červenci se 16 západních států NATO (Severoatlantická aliance) sešlo v Londýně. Jejich odpověď na návrh Michaila Gorbačova byla, aby obě strany podepsaly „společné prohlášení, ve kterém slavnostně uvedeme, že již nejsme soupeři a potvrdíme svůj úmysl upustit od hrozby či použití síly“. Titulek z první strany jedněch afrických novin to popsal jako „obrovský krok ke světovému míru“.

Potom, v předvečer vrcholné schůzky světových mocností v Helsinkách, mluvčí vlády Spojených států řekl, že „možnost války [na Středním východě] vyvolává potřebu nového skupinového plánu na světový mír“. Míru byla zasazena rána, když Irák obsadil Kuvajt a zdálo se, že na Středním východě vypukne válečný požár. Pod záštitou Spojených národů však mezinárodní jednotky vedené Spojenými státy zatlačily okupační vojska zpět do jejich země. Mezinárodní jednota k dosažení cíle, jež se projevila v této válce, vyvolala v některých lidech naději, že nastala nová éra spolupráce.

Od té doby světové události ještě pokročily. Dramatickými změnami prošlo zejména to, co kdysi bylo Sovětským svazem. Změny zasáhly samotnou jeho podstatu. Pobaltským státům bylo umožněno, aby vyhlásily svou nezávislost, a jiné republiky Sovětského svazu je následovaly. V zemích, které se v době centralizované komunistické moci zdály být tak jednotné, vypukly násilné etnické spory. Koncem roku 1991 Sovětský svaz oficiálně přestal existovat.

Tyto zásadní změny na světové politické scéně poskytly příležitost Organizaci spojených národů. V souvislosti s tím uvedl The New York Times: „Uvolňování světového napětí a nový duch spolupráce mezi Spojenými státy a Sovětským svazem by mohl znamenat pro světovou organizaci novou, mocnější úlohu v mezinárodních záležitostech.“

Nastal již konečně čas, aby se tato organizace stará 47 let chopila své příležitosti? Vstupujeme skutečně do období, kterému Spojené státy říkají „nové století a nové tisíciletí míru, svobody a blahobytu“?

[Poznámka pod čarou]

Budou mít plány na mezinárodní bezpečnost úspěch?

„ZDÁ SE, že studená válka, která po více než čtyřicet let sužovala svět, s Boží pomocí skončila,“ uvádí časopis Světové rady církví One World. „Významné události ve střední a východní Evropě. . . se zdají být dobrou předzvěstí míru a bezpečnosti v Evropě a ostatním světě,“ dodává anglikánský autor programu teologického vzdělávání Světové rady církví John Pobee.

Představitelé Světové rady církví nejsou jediní, kdo spojují Boha s lidskými plány na mezinárodní bezpečnost. V dubnu 1991, krátce po válce v Perském zálivu, poslal papež Jan Pavel tehdejšímu generálnímu tajemníkovi Spojených národů Javierovi Pérez de Cuéllarovi poselství, ve kterém řekl: „Biskupové katolických církví na Středním východě a na Západě důvěřují práci Spojených národů. . . Doufají, že prostřednictvím Spojených národů a jejich zvláštních organizací se těm, které válka vehnala do situace, kdy potřebují naléhavou pomoc, zcela jistě podaří získat mezinárodní pochopení a solidaritu.“

Vatikán byl mimoto jedním ze 35 států, které formulovaly a podepsaly jak Helsinskou dohodu z roku 1975, tak Stockholmský dokument z roku 1986. Když Spojené národy prohlásily rok 1986 za „Mezinárodní rok míru“, odpověděl papež tím, že pozval zástupce hlavních světových náboženství, aby se zúčastnili obřadů při „Světovém dni modlitby za mír“. V říjnu 1986 se představitelé buddhismu, hinduismu, islámu, šintoismu, církví anglikánské, luteránské a řecké ortodoxní, náboženství židovského a jiných náboženství shromáždili v italském městě Assisi a střídavě se modlili za světový mír.

O několik let později připomenul výše uvedené setkání představitel anglikánské církve, arcibiskup canterburský, ve svém kázání, které přednesl v Římě. Řekl: „V Assisi jsme viděli, že římský biskup [papež] dokázal shromáždit křesťanské církve. Mohli jsme se společně modlit, mluvit spolu a společně jednat ve prospěch míru a blaha lidstva. . . Pod dojmem této modlitby za světový mír jsem cítil, že jsem v přítomnosti Boha, který řekl: ‚Pohleď, činím novou věc.‘ “

Jiná náboženství, i když nebyla zastoupena v Assisi, jsou také plna optimismu vzhledem k lidským plánům na mezinárodní bezpečnost. V úvodníku časopisu Die Kerkbode, oficiálního časopisu holandské reformované církve v Jihoafrické republice, stálo: „Jsme svědky přechodu k novému světovému pořádku. Přímo před našima očima se uskutečňuje to, co bylo před několika lety nemyslitelné. Na rozsáhlé světové scéně dochází ke smíření mezi Sovětským svazem a Západem, a to má široký regionální význam. V naší části světa s již tradičně si odporujícími stranami a nesmiřitelnými nepřáteli dochází k vzájemným rozhovorům a všude je slyšet naléhání na dosažení ‚míru‘. . . Z křesťanského hlediska by mělo být veškeré úsilí o mír mezi lidmi vítáno. Můžeme se o mír v naší době modlit.“

Mají lidské plány na dosažení mezinárodní bezpečnosti Boží požehnání?

Co říká Bible?

Pokud jde o spoléhání na lidské snahy, Bible otevřeně varuje: „Nevkládejte důvěru v urozené ani v syna pozemského člověka, kterému nepatří záchrana. Jeho duch vychází, on jde zpět do své zemské půdy; v ten den opravdu zanikají jeho myšlenky.“ (Žalm 146:3, 4) Nynější pokrok směrem k míru se může zdát povzbuzující. Musíme však být realističtí. Lidské síly jsou omezené. Události se často vymykají moci člověka. Zřídka mohou lidé rozpoznat spodní proudy, skryté síly, které maří jejich sebelépe vymyšlené plány.

Sedm set let před dobou Ježíšovou, za dnů proroka Izajáše, plánovali židovští vůdcové, že zajistí bezpečnost prostřednictvím mezinárodních smluv se sousedními zeměmi způsobem, který by se dal přirovnat k dnešnímu plánování. Tehdy náboženští vůdci také podporovali činnost politiků. Izajáš ale varoval: „Naplánujte úklad, a ten bude zmařen! Promluvte jakékoli slovo, a neobstojí.“ (Izajáš 8:10) Jejich plány katastrofálně selhaly. Mohlo by se totéž stát dnes?

Ano, mohlo, protože prostřednictvím téhož proroka Bůh oznámil, že má svůj vlastní způsob, kterým přivede bezpečnost na zemi. Nebude to skrze nějakou lidskou organizaci, ale skrze potomka izraelského krále Davida. (Izajáš 9:6, 7) Tento dědic krále Davida je Ježíš Kristus, který při výslechu před Pontským Pilátem připustil, že je Králem. Řekl však: „Mé království není částí tohoto světa.“ (Jan 18:36; Lukáš 1:32) Ježíšovo království mělo být ve skutečnosti nebeské. A toto království — a ne Spojené národy či nějaký pozemský politický stát — mělo přinést trvalou, spolehlivou bezpečnost na zemi. — Daniel 2:44.

Ježíš Kristus předpověděl, že jeho Království začne uplatňovat svou vládu z nebe v době, kdy budou „války a zprávy o válkách“, kdy bude ‚národ proti národu a království proti království‘. Splňování proroctví ukazuje, že k tomu došlo v roce 1914 a označuje následující roky jako „závěr systému věcí“. — Matouš 24:3, 6–8.

Co to znamená? Že čas, který zbývá tomuto přítomnému světovému pořádku, je omezený a brzy vyprší. Je to důvodem ke znepokojení či smutku? Není, vzpomeneme-li si na krutost, bezpráví, útisk, války a všechna utrpení, kterými se vyznačoval tento systém věcí. Určitě bude úlevou žít pod vládcem, o kterém Boží slovo Bible říká: „A usadí se na něm Jehovův duch, duch moudrosti a porozumění, duch rady a moci, duch poznání a bázně před Jehovou.“ — Izajáš 11:2.

Pravá bezpečnost na zemi

Je pravda, že na zemi nebude pravá bezpečnost, dokud se pod vládou Božího království nesplní v celosvětovém měřítku Izajášovo proroctví: „Tvořím nová nebesa a novou zemi; a dřívější věci nebudou připomínány ani nevstoupí do srdce.“ (Izajáš 65:17) Bez ohledu na to, kolik modliteb náboženští vůdci vznášejí ve prospěch tohoto světa, nemohou lidské plány na mezinárodní bezpečnost nahradit způsob, jímž přivodí mír a bezpečnost Bůh.

Celosvětová trvalá bezpečnost, kterou způsobí Boží království, bude něčím neobyčejným. Zde je alespoň jeden z popisů, které se nacházejí v Bibli: „Budou muset překovat své meče v radlice a svá kopí v zahradnické nůžky. Nepozdvihnou meč, národ proti národu, ani se již nebudou učit válce. A skutečně budou sedět každý pod svou révou a pod svým fíkovníkem a nikdo nezpůsobí, aby se chvěli; vždyť tak mluvila samotná ústa Jehovy vojsk.“ — Micheáš 4:3, 4.

Pouze bezpečnost, kterou zaručuje sám Bůh, může být trvalá a spolehlivá. Proč byste tedy nevložili svou důvěru raději v něho než v urozené osoby? Pak zjistíte, že jsou pravdivá žalmistova slova: „Šťastný je ten, který má ku pomoci Jákobova Boha, jehož naděje je v Jehovovi, jeho Bohu, Původci nebe a země, moře a všeho, co je v nich, Tom, kdo zachovává opravdovost na neurčitý čas.“ — Žalm 146:5, 6.

[Rámeček na straně 7]

Katolická církev a mezinárodní politika

„Ačkoli Kristus řekl, že jeho Království ‚není z tohoto světa‘, duchovní ve vysokém postavení a papežství jakožto instituce se intenzívně účastní mezinárodních a národních politických bojů již od doby Konstantinovy.“ The Catholic Church in World Politics (Katolická církev ve světové politice) od Erika Hansona, profesora jezuitské univerzity v Santa Clara v Kalifornii.