Sebrali smělost

NENÍ vždy snadné sebrat smělost a kázat. Apoštol Pavel řekl, že to jednou dělal „s velkým bojem“. (1. Tesaloničanům 2:2) Má vůbec cenu ‚bojovat‘ o to, abychom kázali? Nemáme sice žádnou záruku, že budeme mít nějaké velkolepé zážitky, ale když Boží ctitelé seberou smělost, často z toho mají radost. Uvažujme o některých příkladech.

Osmiletá dívenka Tara pozorně naslouchala, když učitelka třídě vyprávěla, že za druhé světové války židovští vězňové v koncentračních táborech museli jako znak totožnosti nosit žlutou Davidovu hvězdu. Tara přemýšlela, zda má promluvit. Vzpomíná: „Nechala jsem oči otevřené a přitom jsem se pomodlila.“ Tara se potom přihlásila a řekla, že svědkové Jehovovi byli v těchto táborech také a že museli nosit fialový trojúhelník. Učitelku to zaujalo a poděkovala jí. Svou poznámkou Tara otevřela cestu pro další rozhovory s učitelkou, která celé třídě později dokonce pustila videokazetu Svědkové Jehovovi zůstali pevní i při útocích nacistů.

V Guineji v západní Africe chtěla nepokřtěná zvěstovatelka Irène udělat pokrok ve službě. Misionářka, která s ní studovala Bibli, ji povzbuzovala, aby se snažila nabízet časopisy Strážná věž a Probuďte se! spolužákům ve škole. Irène váhala, protože její spolužáci nebyli pravdě nakloněni. Nicméně povzbuzení misionářky na Irène zapůsobilo a ona se rozhodla oslovit nejdříve studentku, která kladla patrně největší odpor. Irène byla překvapena, že dívka reagovala příznivě a časopisy ochotně přijala. Časopisy si vzali i další studenti. Ten měsíc Irène rozšířila víc časopisů než za předchozích pět měsíců dohromady.

Jeden starší na Trinidadu váhal oslovit ředitelku jisté školy, aby jí ukázal, jakou naučnou hodnotu má časopis Probuďte se! Přesto sebral smělost. Říká: „Když jsem vstoupil do budovy, pomodlil jsem se. Nemohl jsem uvěřit tomu, jak byla ředitelka neobyčejně příjemná.“ Přijala časopis Probuďte se! s námětem „Jakou naději mají dnešní mladí lidé?“, a dokonce souhlasila s tím, že ho použije při vyučování ve třídě. Od té doby přijala 40 časopisů pojednávajících o různých otázkách.

Když byl Vaughn mladý, bylo pro něj vždycky obtížné kázat. „Začal jsem být nervózní, potily se mi ruce a mluvil jsem rychle — nedokázal jsem zmírnit tempo.“ Přesto se z něj stal celodobý služebník. Ani tak pro něj nebylo vždycky snadné mluvit. Jednou, když měl za sebou skličující den strávený hledáním zaměstnání, chtěl vydat svědectví někomu v metru, „aby ten nepříjemný den přinesl alespoň něco dobrého“. Ve vagónu však seděl podnikatel, který vypadal sebejistě, a Vaughn z něj dostal strach. Nakonec však sebral smělost a oslovil staršího muže, který seděl vedle něj. Byl z toho dlouhý rozhovor. „Na to, jak jste mladý, máte velmi dobré otázky,“ řekl onen podnikatel a zeptal se: „Jste snad teolog?“ Vaughn odpověděl: „Ne, jsem svědek Jehovův.“ „Ach tak,“ usmál se ten muž. „Teď už je mi to jasné.“

Všichni tito svědkové Jehovovi — a nespočet dalších — jsou rádi, že sebrali smělost, aby kázali. A co vy?

[Obrázek na straně 25]

Tara

[Obrázek na straně 25]

Vaughn