Ježíšovy výroky přispívají ke štěstí

„[Ježíš] vystoupil na horu; a . . . přišli k němu jeho učedníci; a . . . začal je vyučovat.“ (MAT. 5:1, 2)

1, 2. (a) Za jakých okolností Ježíš pronesl Kázání na hoře? (b) Čím Ježíš svůj proslov začal?

BYL rok 31 n. l. a Ježíš nakrátko přerušil svou kazatelskou cestu po Galileji, aby se v Jeruzalémě účastnil svátku Pasach. (Jan 5:1) Po návratu do Galileje strávil celou noc tím, že se modlil o Boží vedení při výběru dvanácti apoštolů. Následující den uzdravoval nemocné, a proto za ním přicházelo mnoho lidí. S učedníky a s ostatními, kdo tam byli, se Ježíš posadil na úbočí hory a začal je vyučovat. (Mat. 4:23–5:2; Luk. 6:12–19)

² V úvodu svého proslovu, který je známý jako Kázání na hoře, Ježíš ukázal, že štěstí pramení z dobrého vztahu k Bohu. (Přečti Matouše 5:1–12.) Štěstí je ‚stav pohody sahající od spokojenosti až po intenzivní radost‘. Ježíš ve svých devíti výrocích o štěstí mluvil o tom, proč jsou křesťané šťastní. Tyto výroky jsou v dnešní době stejně užitečné, jako byly před 2 000 lety. Podívejme se blíže na jeden po druhém.

„Ti, kdo si uvědomují svou duchovní potřebu“

3. Co znamená uvědomovat si svou duchovní potřebu?

³ „Šťastní jsou ti, kdo si uvědomují svou duchovní potřebu, protože jim patří nebeské království.“ (Mat. 5:3) „Ti, kdo si uvědomují svou duchovní potřebu“ vědí, že duchovně strádají a že potřebují Boží milosrdenství.

4, 5. (a) Proč jsou šťastní ti, kdo si uvědomují své duchovní potřeby? (b) Jak můžeme své duchovní potřeby uspokojovat?

⁴ Ti, kdo si uvědomují své duchovní potřeby, jsou šťastní, „protože jim patří nebeské království“. První učedníci uvěřili, že Ježíš je Mesiáš, a díky tomu získali možnost vládnout s ním v Božím nebeském Království. (Luk. 22:28–30) Ať už my osobně doufáme v to, že budeme spoludědici s Kristem v nebi, nebo se těšíme na to, že pod vládou tohoto Království budeme věčně žít v pozemském ráji, můžeme být šťastní — za předpokladu, že si skutečně uvědomujeme své duchovní potřeby a závislost na Bohu.

⁵ Ne všichni lidé jsou si ale vědomi toho, že potřebují Boží vedení a milosrdenství. Mnozí totiž nemají víru a neoceňují posvátné věci. (2. Tes. 3:1, 2; Hebr. 12:16) Duchovní potřeby uspokojujeme například tím, že pečlivě studujeme Bibli, že horlivě kážeme a vyučujeme lidi o Bohu a že pravidelně chodíme na shromáždění. (Mat. 28:19, 20; Hebr. 10:23–25)

„Šťastní jsou ti, kdo truchlí“

6. Kdo jsou „ti, kdo truchlí“ a proč jsou „šťastní“?

⁶ „Šťastní jsou ti, kdo truchlí, protože budou utěšeni.“ (Mat. 5:4) „Ti, kdo truchlí“ jsou totožní s těmi, kdo „si uvědomují svou duchovní potřebu“. Netruchlí v tom smyslu, že by si stěžovali na svůj životní úděl. Jsou sklíčeni kvůli svému hříšnému stavu a kvůli podmínkám, které panují na zemi následkem lidské nedokonalosti. Proč jsou lidé, kteří takto truchlí, „šťastní“? Protože projevují víru v Boha a v Krista a protože z dobrého vztahu k Jehovovi čerpají útěchu. (Jan 3:36)

7. Jak bychom měli pohlížet na Satanův svět?

⁷ Jak je to s námi osobně? Truchlíme kvůli přemíře nespravedlnosti v Satanově světě? Co si doopravdy myslíme o tom, co nám tento svět nabízí? Apoštol Jan napsal: „Všechno ve světě — touha těla a touha očí a okázalé vystavování prostředků, které má někdo k životu — nepochází od Otce.“ (1. Jana 2:16) Co když si uvědomíme, že naše duchovní smýšlení je naleptáváno ‚duchem světa‘ — hnací silou, která ovládá lidskou společnost odcizenou Bohu? V takovém případě se úpěnlivě modleme, studujme Boží Slovo a vyhledejme pomoc starších. Tím, že posílíme svůj vztah k Bohu‚ ‚nalezneme útěchu‘, ať už je naším problémem cokoli. (1. Kor. 2:12; Žalm 119:52; Jak. 5:14, 15)

Šťastní jsou „lidé mírné povahy“

8, 9. Jak se projevuje mírnost a proč jsou mírní lidé šťastní?

⁸ „Šťastní jsou lidé mírné povahy, protože zdědí zemi.“ (Mat. 5:5) ‚Mírná povaha‘ neboli mírnost neznamená slabost nebo předstíranou jemnost. (1. Tim. 6:11) Křesťan projevuje mírnost tím, že koná Boží vůli a přijímá Boží vedení. Mírná povaha je také patrná z jeho jednání se spolukřesťany a s dalšími lidmi. Taková mírnost je v souladu s tím, co radil apoštol Pavel. (Přečti Římanům 12:17–19.)

⁹ Proč jsou lidé mírné povahy šťastní? Protože „zdědí zemi“, jak řekl Ježíš, který sám mírnou povahu měl. On je hlavním dědicem země. (Žalm 2:8; Mat. 11:29; Hebr. 2:8, 9) Mírní „spoludědicové s Kristem“ zdědí zemi s ním. (Řím. 8:16, 17) A v pozemské části Ježíšova Království se bude těšit z věčného života mnoho dalších mírných lidí. (Žalm 37:10, 11)

10. Jak může nedostatek mírnosti ovlivnit výsady ve sboru a vztahy s druhými?

¹⁰ Podobně jako Ježíš, mírnou povahu bychom měli mít i my. Co když je ale o nás známo, že jsme útoční? Pokud bychom měli agresivní nebo nepřátelský postoj, mohlo by se stát, že se nás lidé budou stranit. Bratři, kteří touží mít odpovědnosti ve sboru, by kvůli takovému rysu osobnosti nesplňovali biblické požadavky. (1. Tim. 3:1, 3) Pavel řekl Titovi, ať křesťanům na Krétě stále připomíná, aby „nebyli útoční, byli rozumní a projevovali veškerou mírnost ke všem lidem“. (Tit. 3:1, 2) Jsme-li mírní, je to pro druhé velkým požehnáním.

Hladovějí po „spravedlnosti“

11–13. (a) Co znamená hladovět a žíznit po spravedlnosti? (b) Jak ti, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, budou „nasyceni“?

¹¹ „Šťastní jsou ti, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, protože budou nasyceni.“ (Mat. 5:6) ‚Spravedlnost‘, o které Ježíš mluvil, projevujeme tím, že děláme, co je správné, to znamená, že se přizpůsobujeme Boží vůli a Božím přikázáním. Žalmista řekl, že ho „drtí touha“ po Božích spravedlivých soudcovských rozhodnutích. (Žalm 119:20) Vážíme si spravedlnosti natolik, že po ní hladovíme a žízníme?

¹² Ježíš řekl, že ti, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, budou šťastní, protože budou „nasyceni“ neboli zcela uspokojeni. K tomu dochází od Letnic roku 33 n. l., protože tehdy Jehovův svatý duch začal „[dávat] světu přesvědčivý důkaz o . . . spravedlnosti“. (Jan 16:8) Bůh svým svatým duchem inspiroval některé muže k sepsání Křesťanských řeckých písem, která jsou velmi prospěšná „k ukázňování ve spravedlnosti“. (2. Tim. 3:16) Díky Božímu duchu můžeme také „obléci novou osobnost, jež byla stvořena podle Boží vůle v pravé spravedlnosti“. (Ef. 4:24) Je pro nás skutečnou útěchou vědět, že ti, kdo na základě Ježíšovy výkupní oběti kajícně usilují o odpuštění svých hříchů, mohou před Bohem získat spravedlivé postavení. (Přečti Římanům 3:23, 24.)

¹³ Máme-li pozemskou naději, náš hlad a žízeň po spravedlnosti budou plně uspokojeny, až budeme žít věčně ve spravedlivých podmínkách. Do té doby buďme rozhodnuti jednat v souladu s Jehovovými měřítky. Ježíš řekl: „Neustále . . . hledejte nejprve království a Otcovu spravedlnost.“ (Mat. 6:33) Jestliže to budeme dělat, budeme mít ve službě pro Jehovu mnoho práce, což povede k našemu štěstí. (1. Kor. 15:58)

Proč jsou „milosrdní“ šťastní

14, 15. Jak můžeme projevovat milosrdenství a proč jsou „milosrdní“ šťastní?

¹⁴ „Šťastní jsou milosrdní, protože jim bude projeveno milosrdenství.“ (Mat. 5:7) „Milosrdní“ lidé jsou při jednání s druhými podněcováni soucitem a lítostí. Ježíš zázračně poskytl mnoha lidem úlevu od utrpení, protože mu jich bylo líto. (Mat. 14:14) V právním smyslu je milosrdenství projevováno tehdy, když někdo odpustí tomu, kdo vůči němu zhřešil, stejně jako Jehova milosrdně odpouští těm, kdo činí pokání. (2. Mojž. 34:6, 7; Žalm 103:10) Milosrdenství můžeme projevovat i tak, že laskavými slovy a skutky pomáháme těm, kdo jsou v nepříznivé situaci. Jedním z vynikajících způsobů, jak projevovat milosrdenství, je mluvit s druhými o biblické pravdě. Ježíš byl nad zástupem lidí pohnut lítostí, a proto je „začal . . . vyučovat mnoha věcem“. (Mar. 6:34)

¹⁵ S Ježíšovým výrokem, že „šťastní jsou milosrdní, protože jim bude projeveno milosrdenství“, můžeme určitě souhlasit. Pokud s druhými jednáme milosrdně, pravděpodobně tak budou jednat i oni s námi. A až nás Bůh bude soudit, milosrdenství, které jsme druhým projevovali, zvítězí nad nepříznivým soudem, který bychom jinak možná od Boha obdrželi. (Jak. 2:13) Odpuštění hříchů a věčný život získají pouze milosrdní. (Mat. 6:15)

Proč jsou „čistí v srdci“ šťastní

16. Co znamená být „čistí v srdci“ a v jakém smyslu takoví lidé „uvidí Boha“?

¹⁶ „Šťastní jsou čistí v srdci, protože uvidí Boha.“ (Mat. 5:8) Jsme-li „čistí v srdci“, čistota bude patrná z toho, co se nám líbí, po čem toužíme a jaké máme pohnutky. Budeme projevovat ‚lásku z čistého srdce‘. (1. Tim. 1:5) Když budeme vnitřně čistí, ‚uvidíme Boha‘. To nutně neznamená, že Boha uvidíme doslova, protože „žádný člověk [Boha] nemůže vidět, a přesto žít“. (2. Mojž. 33:20) Ježíš však Jehovovu osobnost dokonale odrážel, a tak mohl říci: „Kdo viděl mne, viděl také Otce.“ (Jan 14:7–9) Jako Jehovovi služebníci na zemi můžeme ‚vidět Boha‘ tak, že pozorujeme, jak jedná v náš prospěch. (Job 42:5) Pokud jde o pomazané křesťany, ti Boha vidí v plném smyslu, když jsou vzkříšeni k duchovnímu životu. (1. Jana 3:2)

17. Jaký vliv na nás bude mít to, že jsme čistí v srdci?

¹⁷ Člověk, který má čisté srdce, je morálně a duchovně ryzí, a tak se nezabývá věcmi, které jsou v Jehovových očích nečisté. (1. Par. 28:9; Iz. 52:11) Pokud jsme čistí v srdci, to, co říkáme a děláme, bude čisté, a na naší službě Jehovovi tedy nebude nic pokryteckého.

„Pokojní“ se stanou Božími syny

18, 19. Jak jednají ti, kdo jsou „pokojní“?

¹⁸ „Šťastní jsou pokojní, protože budou nazváni ‚Božími syny‘.“ (Mat. 5:9) „Pokojní“ lidé se poznají podle toho, co dělají a co nedělají. Pokud máme být takovými lidmi, ‚nebudeme nikomu oplácet urážku urážkou‘. Spíše budeme ‚vždy usilovat o to, co je dobré pro ostatní‘. (1. Tes. 5:15)

¹⁹ Řecké slovo, které je u Matouše 5:9 přeloženo jako „pokojní“, doslova znamená „ti, kdo působí pokoj“. Člověk, který působí pokoj, nebude dělat nic, co by ‚rozdělovalo ty, kdo se důvěrně znají‘. (Přísl. 16:28) Jakožto „pokojní“ iniciativně ‚usilujeme o pokoj se všemi lidmi‘. (Hebr. 12:14)

20. Kdo už nyní patří k ‚Božím synům‘ a kdo bude nakonec také patřit k Božím dětem?

²⁰ Pokojní lidé jsou šťastní, protože „budou nazváni ‚Božími syny‘“. Věrní pomazaní křesťané byli Jehovou adoptováni a jsou „Božími syny“. Už dnes mají důvěrný vztah k Jehovovi jako jeho děti, protože projevují víru v Krista a celým srdcem uctívají ‚Boha lásky a pokoje‘. (2. Kor. 13:11; Jan 1:12) A co Ježíšovy pokojné „jiné ovce“? Ježíš bude jejich ‚Věčným otcem‘ během své Tisícileté vlády, ale na konci tohoto období se on sám podřídí Jehovovi a tyto ovce se v plném smyslu stanou Božími dětmi. (Jan 10:16; Iz. 9:6; Řím. 8:21; 1. Kor. 15:27, 28)

21. Jak bude z našeho jednání patrné, že „žijeme duchem“?

²¹ Pokud budeme ‚žít duchem‘, pokoj bude vlastností, které si na nás druzí snadno všimnou. Budeme jednat v souladu s vybídkou „nevyvolávejme mezi sebou soutěživost“, jinými slovy „navzájem se neprovokujme“. (Gal. 5:22–26; Nová smlouva) Usilujeme o to, abychom byli „pokojní vůči všem lidem“. (Řím. 12:18)

Šťastní navzdory pronásledování

22–24. (a) Jaké důvody ke štěstí mají ti, kdo jsou pronásledováni kvůli spravedlnosti? (b) O čem budeme uvažovat v následujících dvou studijních článcích?

²² „Šťastní jsou ti, kdo jsou pronásledováni kvůli spravedlnosti, protože jim patří nebeské království.“ (Mat. 5:10) Ježíš pokračoval: „Šťastní jste, když vás lidé haní a pronásledují vás a lživě proti vám říkají kdejakou ničemnost kvůli mně. Radujte se a poskakujte radostí, protože vaše odměna v nebesích je veliká; tak totiž pronásledovali proroky před vámi.“ (Mat. 5:11, 12)

²³ Křesťané očekávají, že — podobně jako Boží proroci v minulosti — budou haněni, pronásledováni a bude se proti nim lživě mluvit, a to všechno „kvůli spravedlnosti“. Pokud však v takových zkouškách věrně vytrváváme, pociťujeme uspokojení, protože děláme, co Jehovu těší, a protože přinášíme čest jeho jménu. (1. Petra 2:19–21) Naši radost ze služby Jehovovi nemohou pokazit žádné těžkosti, které prožíváme nyní nebo které nás potkají v budoucnosti. Ani nemohou zmenšit radost pomazaných křesťanů z vyhlídky na to, že budou s Kristem vládnout v nebeském Království, nebo oslabit radost těch, kdo mají naději na věčný život na zemi jako poddaní této vlády. Takové požehnání poskytuje důkaz o Božím schválení, dobrotě a štědrosti.

²⁴ Z Kázání na hoře se toho můžeme naučit mnohem víc. O dalších výrocích Ježíše Krista budeme uvažovat v následujících dvou studijních článcích. Podívejme se, jak tyto výroky můžeme uplatnit.

Ovlivňují Ježíšovy výroky vaše postoje?

„Ten . . ., koho Bůh vyslal, mluví Boží výroky.“ (JAN 3:34)

1, 2. K čemu je možné přirovnat Ježíšovo Kázání na hoře a proč můžeme říci, že je založeno na ‚Božích výrocích‘?

JEDEN z největších broušených diamantů na světě se jmenuje Hvězda Afriky a váží 530 karátů. Je to nesmírně vzácný drahokam. Mnohem cennější jsou však duchovní drahokamy obsažené v Ježíšově Kázání na hoře. Není divu, Kristovy výroky totiž pocházejí od samotného Jehovy. V Bibli je o Ježíšovi napsáno: „Ten . . ., koho Bůh vyslal, mluví Boží výroky.“ (Jan 3:34–36)

² Ačkoli Kázání na hoře netrvalo možná ani půl hodiny, je v něm 21 citátů z osmi různých knih Hebrejských písem. Z toho je vidět, že je na ‚Božích výrocích‘ pevně založeno. Toto mistrovské kázání Božího milovaného Syna obsahuje mnoho drahocenných myšlenek. Podívejme se nyní, jak můžeme některé z nich uplatnit.

„Nejprve se usmiř se svým bratrem“

3. Jakou radu dal Ježíš svým učedníkům poté, co je varoval před následky zloby?

³ Jakožto křesťané jsme šťastní a pokojní — máme totiž Božího svatého ducha, jehož ovocem jsou radost a pokoj. (Gal. 5:22, 23) Ježíš nechtěl, aby jeho učedníci o štěstí a pokoj přišli, a tak je varoval před smrtonosnými následky přetrvávající zloby. (Přečti Matouše 5:21, 22.) Potom prohlásil: „Jestliže tedy přinášíš svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, zanech svůj dar tam před oltářem a odejdi; nejprve se usmiř se svým bratrem a pak, až se vrátíš, obětuj svůj dar.“ (Mat. 5:23, 24)

4, 5. Proč je důležité usmířit se s bratrem, který je citově zraněn?

⁴ Zvířecí oběti předkládané v jeruzalémském chrámu byly důležité, protože tehdy patřily k uctívání, které Jehovovi prokazoval jeho lid. Ježíš však poukázal na něco ještě důležitějšího, totiž že člověk by se nejprve měl usmířit s bratrem, který je citově zraněn, a až potom obětovat dar Bohu.

⁵ Co se z tohoto Ježíšova výroku můžeme naučit? To, jak jednáme s bratry, má nepochybně přímý vliv na náš vztah k Jehovovi. (1. Jana 4:20) Je to stejné jako ve starověku, kdy oběti člověka, který nejednal s bližními správně, byly pro Jehovu Boha bezcenné. (Přečti Micheáše 6:6–8.)

Nezbytná je pokora

6, 7. Proč je nezbytná pokora, když se snažíme obnovit pokojné vztahy s bratrem, kterého jsme urazili?

⁶ Usmířit se s bratrem, který se urazil, může být pro nás zkouškou pokory. Pokorní lidé se se spoluvěřícími nehádají ani s nimi nebojují, aby dosáhli domnělých práv. To by ve sboru vytvářelo nezdravou atmosféru podobnou té, jaká existovala mezi křesťany ve starověkém Korintu. Apoštol Pavel napsal tamním bratrům slova, nad kterými se měli zamyslet: „To . . . znamená pro vás skutečně úplnou porážku, že máte mezi sebou soudní spory. Proč si spíše nedáte ukřivdit? Proč se spíše nedáte ošidit?“ (1. Kor. 6:7)

⁷ Ježíš neřekl, že máme jít za bratrem proto, abychom ho přesvědčili, že my jsme v právu a on udělal chybu. Naším cílem by mělo být obnovení pokojných vztahů. K usmíření je třeba, abychom upřímně vyjádřili své pocity. Také musíme uznat, že byly zraněny city toho druhého. A pokud jsme mu ublížili, určitě bychom se měli pokorně omluvit.

‚Jestliže tě tvé pravé oko přivádí ke klopýtání‘

8. Shrňte Ježíšova slova zaznamenaná u Matouše 5:29, 30.

⁸ V Kázání na hoře dal Ježíš důraznou radu týkající se morálky. Věděl, že naše nedokonalé tělesné údy nás mohou silně ovlivňovat. Proto řekl: „Jestliže tě tedy tvé pravé oko přivádí ke klopýtání, vytrhni je a odhoď je od sebe. Je pro tebe totiž prospěšnější, abys přišel o jeden ze svých údů, než aby bylo celé tvé tělo vhozeno do gehenny. Také jestliže tě tvá pravá ruka přivádí ke klopýtání, odřízni ji a odhoď ji od sebe. Je pro tebe totiž prospěšnější, abys přišel o jeden ze svých údů, než aby se celé tvé tělo dostalo do gehenny.“ (Mat. 5:29, 30)

9. Jak může být „oko“ nebo „ruka“ příčinou „klopýtání“?

⁹ „Oko“ v tomto Ježíšově výroku představuje schopnost na něco se zaměřit a „ruka“ se vztahuje zkrátka na to, co děláme rukama. Jestliže si nedáváme pozor, tyto části těla mohou být příčinou toho, že ‚klopýtneme‘, a přestaneme ‚chodit s Bohem‘. (1. Mojž. 5:22; 6:9) Když jsme v pokušení Jehovu neposlechnout, musíme udělat rozhodné kroky a obrazně si vytrhnout oko nebo odříznout ruku.

10, 11. Co nám může pomoci vyvarovat se sexuální nemravnosti?

¹⁰ Jak můžeme mít své oči pod kontrolou, aby se nezaměřovaly na nemravné věci? „Uzavřel jsem smlouvu se svýma očima. Jak bych tedy mohl projevit pozornost panně?“ řekl bohabojný Job. (Job 31:1) Tento ženatý muž byl rozhodnutý Boží morální zákony neporušit. Takový postoj bychom měli mít i my, bez ohledu na to, zda jsme v manželství nebo svobodní. Máme-li se vyvarovat sexuální nemravnosti, musíme se nechat vést Božím svatým duchem, který působí, že ti, kdo Boha milují, projevují sebeovládání. (Gal. 5:22–25)

¹¹ K tomu, abychom se vyvarovali sexuální nemravnosti, nám pomůže, když si položíme otázku: Dovoluji svým očím, aby ve mně vyvolávaly chuť na nemravný materiál, který je snadno dostupný v knihách, v televizi nebo na internetu? Pamatujme také na slova učedníka Jakuba: „Každý je . . . zkoušen tím, že je přitahován a lákán svou vlastní touhou. Když se pak touha stane plodnou, porodí hřích; hřích zase, když je dovršen, zplodí smrt.“ (Jak. 1:14, 15) Pokud se někdo ze zasvěcených Božích služebníků „stále dívá“ na osobu opačného pohlaví a má při tom nemravné pohnutky, musí udělat drastické změny podobné vytrhnutí a odhození oka. (Přečti Matouše 5:27, 28.)

12. Která Pavlova rada nám pomůže bojovat proti nemravným touhám?

¹² Svýma rukama bychom se mohli dopustit něčeho, co by vedlo k hrubému porušení Jehovových morálních měřítek, a proto musíme být pevně rozhodnuti zůstat mravně čistí. Je tedy nutné, abychom se řídili Pavlovou radou: „Umrtvujte . . . své tělesné údy, které jsou na zemi, pokud jde o smilstvo, nečistotu, pohlavní choutky, škodlivou touhu a chtivost, jež je modlářstvím.“ (Kol. 3:5) Výraz „umrtvovat“ zdůrazňuje, že v boji proti nemravným tělesným touhám musíme dělat rázná opatření.

13, 14. Proč je životně důležité vyhýbat se nemravným myšlenkám a skutkům?

¹³ Je-li pro záchranu života nezbytné nechat si amputovat končetinu, člověk na to pravděpodobně přistoupí. Máme-li se vyhnout nemravným myšlenkám a skutkům, které nás mohou stát duchovní život, je pro nás obrazné ‚odhození‘ oka nebo ruky nanejvýš důležité. Zůstávat duševně, morálně a duchovně čistí je jediným způsobem, jak uniknout věčnému zničení, které je symbolizováno gehennou.

¹⁴ Kvůli zděděnému hříchu a nedokonalosti je pro zachovávání morální čistoty potřebné úsilí. „Tluču do svého těla a vedu je jako otroka,“ řekl Pavel, „abych potom, když jsem kázal jiným, sám nebyl nějak neschválen.“ (1. Kor. 9:27) Buďme rozhodnuti, že Ježíšovu radu týkající se morálky budeme uplatňovat, a nikdy tedy nejednejme způsobem, ve kterém by se zračil nedostatek ocenění pro Ježíšovu výkupní oběť. (Mat. 20:28; Hebr. 6:4–6)

„Mějte ve zvyku dávat“

15, 16. (a) Jak dal Ježíš příklad, pokud jde o dávání? (b) Jaké poučení vyplývá z Ježíšových slov zapsaných u Lukáše 6:38?

¹⁵ Ježíšovy výroky a jeho vynikající příklad podporují ducha dávání. Ježíš projevil nesmírnou štědrost tím, že ve prospěch nedokonalého lidstva přišel na zem. (Přečti 2. Korinťanům 8:9.) Ochotně se vzdal nebeské slávy, stal se člověkem a dal svůj život za hříšné lidstvo. Díky tomu někteří lidé zbohatnou v tom smyslu, že budou v nebi jako spoludědicové Království. (Řím. 8:16, 17) Povzbuzením ke štědrosti jsou určitě i Ježíšova slova:

¹⁶ „Mějte ve zvyku dávat, a lidé vám budou dávat. Nasypou vám do klína znamenitou míru, stlačenou, setřesenou a překypující. Jakou mírou totiž odměřujete vy, takovou mírou budou na oplátku měřit vám.“ (Luk. 6:38) Výraz „nasypat do klína“ se vztahuje na zvyk některých prodavačů naplnit kupujícímu záhyb širokého svrchního oděvu, který byl podvázán, takže se vytvořil jakýsi vak, ve kterém bylo možné zboží nést. Naše spontánní štědrost může vést k tomu, že na oplátku získáme znamenitou míru, možná právě v době, kdy to budeme potřebovat. (Kaz. 11:2)

17. Jak dal Jehova ten nejlepší příklad v dávání a jaký druh dávání nám přinese radost?

¹⁷ Každého, kdo radostně dává, Jehova miluje a odměňuje. Sám poskytl ten nejlepší příklad, když dal svého jediného zplozeného Syna, „aby žádný, kdo v něj projevuje víru, nebyl zahuben, ale měl věčný život“. (Jan 3:16) Pavel napsal: „Ten, kdo seje štědře, také štědře sklidí. Ať každý jedná, právě jak se rozhodl ve svém srdci, ne s nechutí nebo z donucení, neboť Bůh miluje radostného dárce.“ (2. Kor. 9:6, 7) Budeme-li dávat svůj čas, energii a hmotné prostředky na podporu pravého uctívání, určitě nám to přinese radost a bohatou odměnu. (Přečti Přísloví 19:17; Lukáše 16:9.)

„Nevytrubuj před sebou“

18. Jak by se mohlo stát, že ‚nebudeme mít odměnu‘ od našeho nebeského Otce?

¹⁸ „Dejte dobrý pozor, abyste neprováděli svou spravedlnost před lidmi, aby vás pozorovali; jinak nebudete mít odměnu u svého Otce, který je v nebesích.“ (Mat. 6:1) Výrazem „spravedlnost“ Ježíš myslel jednání, které je v souladu s Boží vůlí. Ježíš nechtěl říci, že zbožné skutky by se nikdy neměly dělat na veřejnosti, protože předtím svým učedníkům řekl: „Ať září vaše světlo před lidmi.“ (Mat. 5:14–16) Pokud ale budeme dělat věci proto, ‚aby nás lidé pozorovali‘ a obdivovali jako herce v divadle, ‚nebudeme mít odměnu‘ od našeho nebeského Otce. Jestliže by naše jednání vycházelo z takových pohnutek, nemohli bychom se těšit z blízkého vztahu k Bohu ani mít užitek z věčných požehnání vlády Království.

19, 20. (a) Co měl Ježíš na mysli, když v souvislosti s „dary z milosrdenství“ varoval před ‚vytrubováním‘? (b) Co znamená, že naše levice nemá vědět, co dělá pravice?

¹⁹ Pokud máme správný postoj, budeme se řídit Ježíšovou vybídkou: „Když tedy dáváš dary z milosrdenství, nevytrubuj před sebou, právě jak to dělají pokrytci v synagógách a na ulicích, aby je lidé oslavovali. Vpravdě vám říkám: Mají svou plnou odměnu.“ (Mat. 6:2) „Dary z milosrdenství“ byly příspěvky na podporu lidí v nouzi. (Přečti Izajáše 58:6, 7.) I Ježíš a jeho apoštolové měli společný fond, ze kterého dávali chudým lidem. (Jan 12:5–8; 13:29) Ježíšovo trefné vyjádření „nevytrubuj“ ukazuje, že když dáváme „dary z milosrdenství“, neměli bychom na to upozorňovat. Právě to totiž dělali židovští farizeové. Ježíš je označil za pokrytce, protože svou dobročinnost okázale dávali najevo „v synagógách a na ulicích“. ‚Měli svou plnou odměnu‘. Získali chválu od lidí a možná přední místo v synagóze vedle význačných rabínů. To ale bylo vše — od Jehovy nedostali nic. (Mat. 23:6) Jak tedy měli jednat Kristovi učedníci? Slova, která jim Ježíš řekl, platí i pro nás.

²⁰ „Ale ty, když dáváš dary z milosrdenství, ať neví tvá levice, co dělá tvá pravice, aby tvé dary z milosrdenství byly vskrytu; potom ti tvůj Otec, který se dívá vskrytu, oplatí.“ (Mat. 6:3, 4) Ruce obvykle spolupracují. Když tedy nedovolíme, aby levá ruka věděla, co dělá pravá, nebudeme se snažit, aby o našich dobročinných skutcích věděli druzí, a to dokonce ani ti, kdo jsou nám tak blízcí, jak blízce spolupracuje levá ruka s pravou.

21. Co zahrnuje odměna od toho, který se „dívá vskrytu“?

²¹ Jestliže svou štědrost nebudeme stavět na odiv, budou naše „dary z milosrdenství“ vskrytu. Náš nebeský Otec, „který se dívá vskrytu“, nás pak odmění. Přebývá „vskrytu“, to znamená, že je lidským očím neviditelný. (Jan 1:18) Odměna od toho, který se „dívá vskrytu“, zahrnuje důvěrný vztah s ním, odpuštění hříchů a vyhlídku na věčný život. (Přísl. 3:32; Jan 17:3; Ef. 1:7) To je mnohem víc než chvála od lidí!

Važme si těchto cenných výroků

22, 23. Proč bychom si měli Ježíšových výroků vážit?

²² V Kázání na hoře lze bezesporu najít řadu duchovních drahokamů, které mají mnoho krásných plošek. Toto kázání obsahuje drahocenná slova, která nám i v dnešním světě plném problémů mohou působit radost. Pokud si těchto Ježíšových výroků vážíme a dovolíme, aby ovlivňovaly naše postoje a život, budeme šťastní.

²³ Každý, kdo „slyší“ a „činí“ to, co Ježíš učil, získá požehnání. (Přečti Matouše 7:24, 25.) Buďme tedy rozhodnuti jednat v souladu s Ježíšovými radami. Dalšími jeho výroky z Kázání na hoře se zabývá poslední článek této série.

Mají Ježíšovy výroky vliv na vaše modlitby?

„Když . . . Ježíš ukončil tato slova, zástupy žasly nad jeho způsobem vyučování.“ (MAT. 7:28)

1, 2. Proč zástupy žasly nad Ježíšovým způsobem vyučování?

VÝROKY Božího jediného zplozeného Syna, Ježíše Krista, bychom měli přijmout za své a uplatňovat je. Ježíš bezesporu učil jako nikdo jiný. Není proto divu, že nad způsobem, jakým vyučoval ve svém Kázání na hoře, lidé žasli. (Přečti Matouše 7:28, 29.)

² Jehovův Syn neučil jako znalci Zákona, kteří své mnohomluvné proslovy zakládali na naukách nedokonalých lidí. Kristus vyučoval „jako osoba, která má autoritu“, protože to, co říkal, pocházelo od Boha. (Jan 12:50) Podívejme se na další Ježíšovy výroky z Kázání na hoře a na to, jak by měly ovlivňovat naše modlitby.

Nemodleme se jako pokrytci

3. Co je hlavní myšlenkou slov u Matouše 6:5?

³ Modlitba je důležitou součástí pravého uctívání, a proto bychom se k Jehovovi měli modlit pravidelně. To ale nestačí — na naše modlitby by měly mít vliv Ježíšovy výroky v Kázání na hoře. Ježíš řekl: „Když se modlíte, nebudete jako pokrytci; protože ti se rádi modlí, když stojí v synagógách a na rozích širokých cest, aby je lidé viděli. Vpravdě vám říkám: Mají svou plnou odměnu.“ (Mat. 6:5)

4–6. (a) Proč se farizeové rádi modlili, když ‚stáli v synagógách a na rozích širokých cest‘? (b) Co znamenají slova, že tito pokrytci „mají svou plnou odměnu“?

⁴ Ježíšovi učedníci se neměli modlit jako „pokrytci“, ke kterým patřili například samospravedliví farizeové, jejichž okázalá zbožnost byla pouhou přetvářkou. (Mat. 23:13–32) Tito pokrytci se rádi modlili, když ‚stáli v synagógách a na rozích širokých cest‘. Proč? Aby je „lidé viděli“. Židé v prvním století měli ve zvyku modlit se v době, kdy se v chrámu předkládaly zápalné oběti (kolem deváté hodiny ráno a třetí hodiny odpoledne). K těmto dvěma modlitbám se mnozí obyvatelé Jeruzaléma spolu se zástupem věřících scházeli na území chrámu. Oddaní Židé, kteří žili mimo toto město, při těchto modlitbách často ‚stáli v synagóze‘. (Srovnej Lukáše 18:11, 13.)

⁵ V danou hodinu však většina lidí nebyla poblíž chrámu nebo synagógy, a proto se modlili tam, kde se zrovna nacházeli. Někteří se snažili, aby je doba modlitby zastihla „na rozích širokých cest“. Chtěli, aby je na těchto rušných křižovatkách „lidé viděli“. Pobožní pokrytci ‚se pod nějakou záminkou dlouze modlili‘, takže je lidé kolem mohli obdivovat. (Luk. 20:47) Takový postoj bychom určitě mít neměli.

⁶ Ježíš prohlásil, že tito pokrytci „mají svou plnou odměnu“. Velmi toužili po uznání a chvále od druhých, ale to bylo vše, čeho se jim dostalo. Byla to jejich plná odměna, protože Jehova pokrytecké modlitby těchto lidí nevyslýchal. Naproti tomu modlitby Kristových pravých následovníků Bůh vyslýchá. Je to vidět z dalších Ježíšových výroků týkajících se modlitby.

7. Co je míněno radou, že by se člověk měl modlit v ‚soukromém pokoji‘?

⁷ „Ale ty, když se modlíš, jdi do svého soukromého pokoje, a když zavřeš dveře, modli se k svému Otci, který je vskrytu; potom ti tvůj Otec, který se dívá vskrytu, oplatí.“ (Mat. 6:6) Ježíšova vybídka, aby se člověk modlil, když je v soukromém pokoji a má zavřené dveře, neznamená, že by se někdo nemohl modlit před sborem. Touto radou Ježíš odsoudil veřejné modlitby, které obracejí pozornost na toho, kdo se modlí, a mají za cíl získat mu chválu od druhých. Pokud máme výsadu zastupovat v modlitbě Boží ctitele, měli bychom na to pamatovat. Jednejme také v souladu s další Ježíšovou vybídkou.

8. Čeho bychom se podle slov u Matouše 6:7 měli vyvarovat?

⁸ „Když se . . . modlíte, neříkejte znovu a znovu totéž, právě jak to dělají lidé z národů, neboť ti si představují, že budou vyslyšeni, protože používají mnoho slov.“ (Mat. 6:7) Ježíš zde v souvislosti s modlitbou uvedl další zlozvyk — mechanické opakování. Neměl na mysli, že bychom nikdy neměli opakovat vroucí úpěnlivé prosby a vyjádření díků. Když se Ježíš modlil v noci před svou smrtí v zahradě Getsemane, opakovaně použil „totéž slovo“. (Mar. 14:32–39)

9, 10. Jak je myšleno to, že své modlitby nemáme opakovat?

⁹ Nesprávné by bylo, kdybychom se modlili jako „lidé z národů“. Ti totiž „znovu a znovu“ odříkávají zpaměti naučené fráze, které obsahují mnoho zbytečných slov. Ctitelům Baala bylo k ničemu, že jméno tohoto falešného boha vzývali „od rána až do poledne a říkali: ‚Baale, odpověz nám!‘“ (1. Král. 18:26) Miliony lidí dnes ve svých modlitbách používají mnoho slov, která opakují stále dokola, a přitom marně doufají, že „budou vyslyšeni“. Ježíš nám však pomáhá uvědomit si, že když lidé „používají mnoho slov“ v dlouhých a opakovaných modlitbách, je to pro Jehovu bezcenné. Ježíš dále řekl:

¹⁰ „Nepřipodobňujte se jim tedy, neboť Bůh, váš Otec, ví, co potřebujete, dříve než jej vůbec poprosíte.“ (Mat. 6:8) Mnozí náboženští vůdci používali v modlitbách příliš mnoho slov, a v tom se podobali lidem z národů. Upřímné modlitby zahrnující chválu, díky a prosby jsou důležitou součástí pravého uctívání. (Fil. 4:6) Bylo by ale nesprávné myslet si, že to, co potřebujeme, musíme stále opakovat, jako by to bylo nutné Bohu připomínat. Když se modlíme, měli bychom si uvědomovat, že se obracíme k Tomu, kdo ‚ví, co potřebujeme, dříve než jej vůbec poprosíme‘.

11. Na co bychom měli pamatovat, když máme výsadu veřejně se modlit?

¹¹ V souvislosti s tím, co Ježíš řekl o nepřijatelných modlitbách, je důležité pamatovat na to, že na Boha nezapůsobí okázalá nebo nadbytečná slova. Také bychom si měli být vědomi toho, že veřejná modlitba není příležitostí, jak udělat dojem na posluchače, ani by neměla být tak dlouhá, že přítomní si budou říkat, kdy už konečně zazní Amen. A využívat veřejnou modlitbu k oznámením nebo k udílení rad by rovněž nebylo v souladu s tím, co Ježíš učil v Kázání na hoře.

Ježíš nás učí, jak se modlit

12. Proč je prosba „ať je posvěceno tvé jméno“ tak důležitá?

¹² V souvislosti s nádhernou výsadou modlitby Ježíš své učedníky nejen varoval před tím, co je nevhodné, ale také jim ukázal, jak se modlit správně. (Přečti Matouše 6:9–13.) Vzorová modlitba nebyla určena k tomu, aby se ji lidé naučili zpaměti a pak ji odříkávali pořád dokola. Spíše je určitým vzorem. Například v úvodních slovech Ježíš zmínil na prvním místě Boha, když řekl: „Náš Otče v nebesích, ať je posvěceno tvé jméno.“ (Mat. 6:9) Oslovovat Jehovu „náš Otče“ je vhodné, protože je naším Stvořitelem, jenž přebývá „v nebesích“, nekonečně daleko od země. (5. Mojž. 32:6; 2. Par. 6:21; Sk. 17:24, 28) Množné číslo „náš“ by nám mělo připomínat, že k Bohu mají blízký vztah i naši spoluvěřící. Slova „ať je posvěceno tvé jméno“ jsou prosbou o to, aby Jehova podnikl kroky k očištění svého jména od veškeré pohany, která na ně byla od vzpoury v Edenu nakupena. Jehova tuto modlitbu vyslyší a posvětí se tím, že ze země odstraní ničemnost. (Ezek. 36:23)

13. (a) Jak bude vyslyšena prosba „ať přijde tvé království“? (b) Co zahrnuje Boží vůle vzhledem k zemi?

¹³ „Ať přijde tvé království. Ať se stane tvá vůle, jako v nebi, tak i na zemi.“ (Mat. 6:10) V souvislosti s touto prosbou bychom měli pamatovat na to, že „království“ je nebeská mesiášská vláda v rukou Krista a vzkříšených ‚svatých‘. (Dan. 7:13, 14, 18; Iz. 9:6, 7) Když se modlíme, „ať přijde“, prosíme, aby Boží Království zasáhlo proti všem pozemským odpůrcům Božího panování. K tomu brzy dojde, čímž nastanou podmínky pro vytvoření celosvětového ráje, ve kterém bude spravedlnost, pokoj a blahobyt. (Žalm 72:1–15; Dan. 2:44; 2. Petra 3:13) Jehovova vůle se již děje v nebi. Když žádáme, aby se děla i zde na zemi, prosíme, aby Bůh vykonal svůj záměr vzhledem k naší planetě, což bude mimo jiné znamenat, že stejně jako ve starověku odstraní své odpůrce. (Přečti Žalm 83:1, 2, 13–18.)

14. Proč je vhodné prosit o „chléb na tento den“?

¹⁴ „Dej nám dnes náš chléb na tento den.“ (Mat. 6:11; Luk. 11:3) Touto prosbou Boha žádáme, aby nám dal jídlo, které potřebujeme „na tento den“. Projevujeme tím důvěru, že Jehova se dokáže každý den postarat o naše potřeby. Není to modlitba o nadbytek. Prosba o uspokojení každodenních potřeb nám připomíná Boží příkaz Izraelitům, aby si ‚den co den každý sebral své množství‘ manny. (2. Mojž. 16:4)

15. Co znamená prosba „odpusť nám naše dluhy, jako i my jsme odpustili svým dlužníkům“?

¹⁵ Další prosba vzorové modlitby obrací naši pozornost k něčemu, co musíme dělat my. Ježíš řekl: „Odpusť nám naše dluhy, jako i my jsme odpustili svým dlužníkům.“ (Mat. 6:12) Lukášovo evangelium ukazuje, že tyto „dluhy“ jsou „hříchy“. (Luk. 11:4) Odpuštění od Jehovy můžeme očekávat pouze v případě, že my sami „jsme odpustili“ těm, kdo zhřešili proti nám. (Přečti Matouše 6:14, 15.) Odpouštět bychom měli velkoryse. (Ef. 4:32; Kol. 3:13)

16. Jak máme rozumět prosbě týkající se pokušení a prosbě o osvobození od toho ničemného?

¹⁶ „Neuveď nás do pokušení, ale osvoboď nás od toho ničemného.“ (Mat. 6:13) Jak máme rozumět těmto dvěma vzájemně souvisejícím prosbám? Jedna věc je jistá: Jehova nás nesvádí k tomu, abychom zhřešili. (Přečti Jakuba 1:13.) ‚Pokušitelem‘ je Satan — ‚ten ničemný‘. (Mat. 4:3) Nicméně Bible někdy o Bohu říká, že nějakou věc dělá, ačkoli ji pouze připouští. (Rut 1:20, 21; Kaz. 11:5) Slovy „neuveď nás do pokušení“ tedy Jehovu prosíme, aby nedopustil, že podlehneme, když se dostaneme do pokušení ho neposlechnout. Prosbou „osvoboď nás od toho ničemného“ Jehovu žádáme, aby Satanovi nedovolil nás přemoci. A můžeme mít důvěru, že ‚Bůh nedovolí, abychom byli pokoušeni nad to, co můžeme snést‘. (Přečti 1. Korinťanům 10:13.)

‚Neustále proste, hledejte, klepejte‘

17, 18. Co znamenají slova ‚neustále proste, hledejte a klepejte‘?

¹⁷ Apoštol Pavel vybízel spoluvěřící: „Vytrvávejte v modlitbě.“ (Řím. 12:12) Stejnou myšlenku působivě vyjádřil Ježíš, když řekl: „Neustále proste, a bude vám dáno; neustále hledejte, a naleznete; neustále klepejte, a bude vám otevřeno. Každý totiž, kdo prosí, dostává a každý, kdo hledá, nalézá a každému, kdo klepe, bude otevřeno.“ (Mat. 7:7, 8) Je vhodné ‚neustále prosit‘ o cokoli, co je v souladu s Boží vůlí. V duchu Ježíšových slov apoštol Jan napsal: „A to je důvěra, kterou k [Bohu] máme: že nás slyší, ať prosíme o cokoli podle jeho vůle.“ (1. Jana 5:14)

¹⁸ Ježíšova rada ‚neustále proste a hledejte‘ znamená, že bychom se měli modlit upřímně a vytrvale. Také musíme ‚neustále klepat‘, abychom získali odměnu a požehnání, které Království přinese. Můžeme se ale spolehnout, že Bůh naše modlitby vyslyší? Jestliže jsme Jehovovi věrní, určitě ano! Kristus totiž řekl: „Každý . . ., kdo prosí, dostává a každý, kdo hledá, nalézá a každému, kdo klepe, bude otevřeno.“ Bůh je opravdu ‚Ten, který slyší modlitbu‘. Svědčí o tom mnoho zkušeností Jehovových služebníků. (Žalm 65:2)

19, 20. V čem je podle slov u Matouše 7:9–11 Jehova podobný milujícímu otci?

¹⁹ Ježíš přirovnal Boha k milujícímu otci, který svým dětem dává dobré věci. Představte si, že jste přítomni Kázání na hoře a slyšíte, jak Ježíš říká: „Kdo je . . . mezi vámi takový člověk, kterého jeho syn prosí o chléb — přece mu nepodá kámen? Nebo ho snad poprosí o rybu — přece mu nepodá hada? Jestliže tedy vy, ačkoli jste ničemní, umíte dávat dobré dary svým dětem, oč více váš Otec, který je v nebesích, dá dobré věci těm, kdo jej prosí!“ (Mat. 7:9–11)

²⁰ Ačkoli kvůli zděděnému hříchu je ve srovnání s Bohem lidský otec ‚ničemný‘, má ke svému dítěti přirozenou náklonnost. Neoklame ho, ale ze všech sil se snaží dávat mu „dobré dary“. Takový postoj má milující nebeský Otec k nám, a proto nám dává „dobré dary“, k nimž patří svatý duch. (Luk. 11:13) Tento duch nás může posilovat, abychom Jehovovi, od něhož je „každý dobrý dar a každé dokonalé obdarování“, sloužili přijatelným způsobem. (Jak. 1:17)

Mějme i nadále užitek z Ježíšových výroků

21, 22. Čím je Kázání na hoře výjimečné a jak tyto Ježíšovy výroky působí na vás?

²¹ Kázání na hoře je bezesporu nejvýznamnějším proslovem, jaký kdy byl na zemi pronesen. Je výjimečné tím, jak hluboký má duchovní obsah a jak je přitom jasné. Z této série článků je vidět, že když budeme rady z Kázání na hoře uplatňovat, přinese nám to velký užitek. Ježíšovy výroky mohou zlepšit náš život a dát nám naději na šťastnou budoucnost.

²² Z Kázání na hoře jsme v těchto článcích prozkoumali pouze několik duchovních drahokamů. Není divu, že ti, kdo tento proslov slyšeli, ‚žasli nad Ježíšovým způsobem vyučování‘. (Mat. 7:28) Nepochybně tak budeme reagovat i my, když se v mysli a v srdci budeme zabývat těmito a dalšími drahocennými výroky Velkého učitele, Ježíše Krista.