Jak bychom měli jednat s druhými?

„Právě jak chcete, aby lidé činili vám, stejně čiňte jim.“ (LUK. 6:31)

1, 2. (a) Co je Kázání na hoře? (b) Co budeme rozebírat v tomto a následujícím článku?

JEŽÍŠ Kristus byl skutečně Velký učitel. Když jeho náboženští odpůrci vyslali úředníky, aby ho zatkli, tito muži se vrátili s prázdnýma rukama a řekli: „Tak nikdy jiný člověk nemluvil.“ (Jan 7:32, 45, 46) Jedním z Ježíšových skvělých proslovů bylo Kázání na hoře. Je zaznamenáno v Matoušově evangeliu, v kapitolách 5 až 7. Podobné informace jsou obsaženy u Lukáše 6:20–49.a

² Asi nejznámější výrok z tohoto kázání je takzvané Zlaté pravidlo. Týká se našeho jednání s druhými. Ježíš řekl: „Právě jak chcete, aby lidé činili vám, stejně čiňte jim.“ (Luk. 6:31) Sám Ježíš činil pro druhé mnoho dobrého. Uzdravoval nemocné, a dokonce křísil mrtvé. Největší užitek z jeho činnosti však měli lidé, kteří od něj přijali dobrou zprávu o Království. (Přečti Lukáše 7:20–22.) Jako svědkové Jehovovi jsme velmi rádi, že se můžeme věnovat podobné kazatelské činnosti. (Mat. 24:14; 28:19, 20) V tomto a v následujícím článku se budeme zabývat Ježíšovými slovy, jež se vztahují k této práci, a také jinými myšlenkami z Kázání na hoře, které se týkají našeho jednání s druhými.

Buďme mírní

3. Jak bys definoval mírnost?

³ Ježíš řekl: „Šťastní jsou lidé mírné povahy, protože zdědí zemi.“ (Mat. 5:5) Mírnost, jak o ní mluví Písmo, nemá nic společného se slabostí. Je to vlastnost, kterou projevujeme, když reagujeme na Boží požadavky. Tento postoj se projevuje v našem chování k lidem. Například „nikomu [neodplácíme] zlé zlým“. (Řím. 12:17–19)

4. Proč jsou mírní lidé šťastní?

⁴ Lidé mírné povahy jsou šťastní, protože „zdědí zemi“. Ježíš byl „mírné povahy a ponížený v srdci“ a byl ‚ustanoven dědicem všeho‘. On je tedy hlavním dědicem země. (Mat. 11:29; Hebr. 1:2; Žalm 2:8) Bylo předpověděno, že Mesiáš, ‚syn člověka‘, bude mít v nebeském Království spoluvládce. (Dan. 7:13, 14, 21, 22, 27) Těchto 144 000 pomazaných, kteří se rovněž vyznačují mírností, jsou „spoludědicové s Kristem“ a jako takoví mají zdědit zemi společně s Ježíšem. (Řím. 8:16, 17; Zjev. 14:1) Jiní mírní lidé budou obdařeni věčným životem v pozemské říši tohoto Království. (Žalm 37:11)

5. Jakými lidmi se stáváme, když napodobujeme Kristovu mírnost?

⁵ Kdybychom snad byli drsní, druzí by se pravděpodobně v naší společnosti necítili dobře a raději by se nám vyhýbali. Jestliže však napodobujeme Kristovu mírnost, stáváme se pro ostatní členy sboru příjemnými a povzbudivými společníky. Mírnost patří k ovoci, které v nás vyvolává Boží činná síla, pokud ‚žijeme a chodíme duchem‘. (Přečti Galaťanům 5:22–25.) K lidem mírné povahy, které Jehova vede svým svatým duchem, chce jistě patřit každý z nás!

Milosrdní jsou opravdu šťastní

6. Které pozoruhodné vlastnosti mají „milosrdní“ lidé?

⁶ Ježíš ve svém Kázání na hoře také řekl: „Šťastní jsou milosrdní, protože jim bude projeveno milosrdenství.“ (Mat. 5:7) „Milosrdní“ lidé mají něžný soucit s těmi, kteří jsou v nepříznivé situaci, a laskavě jim projevují ohled. Je jim takových lidí líto. Ježíš lidi zázračně zbavoval utrpení, protože „mu jich [bylo] líto“ neboli „byl pohnut lítostí“. (Mat. 14:14; 20:34) K tomu, abychom byli milosrdní, by nás tedy měl podněcovat soucit a ohleduplnost. (Jak. 2:13)

7. Co Ježíš udělal, protože mu lidí bylo líto?

⁷ Když si Ježíš šel jednou trochu odpočinout a cestou uviděl zástup lidí, „byl pohnut lítostí nad nimi, protože byli jako ovce bez pastýře“. Proto je „začal . . . vyučovat mnoha věcem“. (Mar. 6:34) I my mluvíme s druhými o Království a vyprávíme jim o Božím velkém milosrdenství, a dělá nám to nesmírnou radost.

8. Proč jsou milosrdní lidé šťastní?

⁸ Milosrdní lidé jsou šťastní, protože jim je ‚projevováno milosrdenství‘. Když s druhými jednáme milosrdně, oni obvykle jednají podobně. (Luk. 6:38) Ježíš také řekl: „Jestliže . . . odpustíte lidem jejich přečiny, odpustí váš nebeský Otec i vám.“ (Mat. 6:14) Jen milosrdní lidé vědí, jaké štěstí pociťuje ten, komu byly odpuštěny hříchy a kdo má Boží schválení.

Proč jsou „pokojní“ lidé šťastní

9. Jak se budeme chovat, jsme-li pokojní?

⁹ Ježíš uvedl další důvod ke štěstí, když řekl: „Šťastní jsou pokojní, protože budou nazváni ‚Božími syny‘.“ (Mat. 5:9) Řecké slovo přeložené jako „pokojní“ doslova znamená „ti, kdo působí pokoj“. Jestliže jsme lidmi, kteří působí pokoj, nebudeme se podílet na pomlouvání ani na ničem jiném, co by mohlo ‚rozdělit ty, kdo se důvěrně znají‘. Takové jednání nebudeme ani omlouvat. (Přísl. 16:28) Slovem a skutkem budeme usilovat o pokoj s lidmi uvnitř i vně křesťanského sboru. (Hebr. 12:14) A zejména se vynasnažíme, abychom byli shledáni v pokojném vztahu s Jehovou Bohem. (Přečti 1. Petra 3:10–12.)

10. Proč jsou „pokojní“ lidé šťastní?

¹⁰ Ježíš řekl, že „pokojní“ lidé jsou šťastní, „protože budou nazváni ‚Božími syny‘“. Pomazaní křesťané na základě své víry v Ježíše jakožto Mesiáše dostávají „autoritu stát se Božími dětmi“. (Jan 1:12; 1. Petra 2:24) A co Ježíšovy pokojné „jiné ovce“? Během Milénia, kdy bude Ježíš vládnout se svými nebeskými spoludědici, budou mít Ježíše za svého ‚Věčného otce‘. (Jan 10:14, 16; Iz. 9:6; Zjev. 20:6) Na konci Tisíciletého panství se tito lidé, kteří působí pokoj, stanou v pravém slova smyslu Božími pozemskými dětmi. (1. Kor. 15:27, 28)

11. Jak budeme jednat s druhými, dáme-li se vést moudrostí shora?

¹¹ Pokud chceme mít důvěrný vztah k ‚Bohu pokoje‘, musíme napodobovat jeho vlastnosti, což mimo jiné znamená, že podobně jako on budeme pokojní. (Fil. 4:9) Dáme-li se vést ‚moudrostí shora‘, budeme jednat s druhými pokojně. (Jak. 3:17) Ano, budeme těmi, kdo působí pokoj, a budeme šťastní.

„Ať září vaše světlo“

12. (a) Co řekl Ježíš o duchovním světle? (b) Jak můžeme nechat naše světlo zářit?

¹² Ten nejlepší způsob jednání s druhými spočívá v tom, že jim pomáháme získat duchovní světlo od Boha. (Žalm 43:3) Ježíš řekl svým učedníkům, že jsou „světlo světa“. Řekl, že mají své světlo nechat zářit, aby druzí mohli vidět jejich „znamenitá díla“ neboli dobré činy. To povede k duchovnímu osvícení „před lidmi“, tedy k užitku lidstva. (Přečti Matouše 5:14–16.) Dnes necháváme naše světlo zářit tak, že konáme dobro svým bližním a účastníme se díla, při němž je dobrá zpráva kázána „v celém světě“ neboli „ve všech národech“. (Mat. 26:13; Mar. 13:10) To je opravdu mimořádná výsada.

13. Čeho si lidé na nás všímají?

¹³ Ježíš řekl: „Město nemůže být utajeno, jestliže leží na hoře.“ Město ležící na hoře je snadno vidět. Podobně vidí lidé znamenitá díla, která konáme jako hlasatelé Království, a všímají si i takových našich vlastností, jako je umírněnost a cudnost. (Tit. 2:1–14)

14. (a) Jak vypadaly lampy v prvním století? (b) Co to znamená, že neskrýváme naše duchovní světlo pod odměrný koš?

¹⁴ Ježíš mluvil o tom, že rozsvícená lampa se nestaví pod koš, ale na stojan, aby zářila na všechny v domě. V prvním století byla lampa obvykle hliněná nádoba s knotem, do něhož se díky vzlínavosti vsakovala kapalina, zpravidla olivový olej, a tak byl živen plamen. Lampa se často stavěla na dřevěný nebo kovový stojan a ‚zářila na všechny v domě‘. Rozsvícenou lampu lidé nestavěli pod „odměrný koš“, což byla velká nádoba, jež v přepočtu měla objem asi 9 litrů. Ježíš nechtěl, aby jeho učedníci skrývali své duchovní světlo obrazně řečeno pod odměrný koš. Musíme tedy nechat naše světlo svítit. Nikdy se nám nesmí stát, že bychom kvůli odporu či pronásledování zatajovali biblickou pravdu nebo si ji nechávali pro sebe.

15. Jak na některé lidi působí naše „znamenitá díla“?

¹⁵ Na zmínku o zářící lampě Ježíš navázal tím, že učedníkům řekl: „Podobně ať září vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše znamenitá díla a vzdali slávu vašemu Otci, který je v nebesích.“ Naše „znamenitá díla“ mohou některé lidi podnítit, aby „vzdali slávu“ Bohu tím, že se stanou jeho služebníky. To nás silně motivuje, abychom dále ‚zářili jako ti, kdo poskytují světlo ve světě‘. (Fil. 2:15)

16. Co je třeba dělat, jestliže máme být ‚světlem světa‘?

¹⁶ Jestliže máme být ‚světlem světa‘, musíme se účastnit díla, při němž se káže o Království a jsou činěni učedníci. Vyžaduje to však od nás ještě něco jiného. Apoštol Pavel napsal: „Choďte dále jako děti světla, neboť ovoce světla se skládá z každého druhu dobroty, spravedlnosti a pravdy.“ (Ef. 5:8, 9) Je třeba, abychom byli zářným příkladem zbožného chování. Musíme se řídit radou apoštola Petra: „Udržujte si znamenité chování mezi národy, aby v tom, v čem proti vám mluví jako proti zločincům, oslavovali Boha v den jeho prohlídky kvůli vašim znamenitým skutkům, jichž jsou očitými svědky.“ (1. Petra 2:12) Co však dělat, jestliže vznikne napětí mezi spoluvěřícími?

„Nejprve se usmiř se svým bratrem“

17–19. (a) Co byl „dar“, o němž je zmínka u Matouše 5:23, 24? (b) Jak důležité je usmířit se s bratrem a jak to Ježíš ukázal?

¹⁷ Ve svém Kázání na hoře Ježíš varoval učedníky, aby v sobě neživili zlobu ani nepociťovali opovržení vůči žádnému bratrovi. Měli se naopak snažit o to, aby se rychle usmířili s bratrem, který se cítil uražen. (Přečti Matouše 5:21–25.) Věnuj chvíli pozornost Ježíšově radě. Co jsi měl udělat, jestliže jsi přinášel svůj dar k oltáři a tam sis vzpomněl, že tvůj bratr má něco proti tobě? Měl jsi svůj dar zanechat před oltářem a jít se s tím bratrem usmířit. Potom ses mohl vrátit a obětovat svůj dar.

¹⁸ Tímto ‚darem‘ bývala oběť, kterou mohl člověk předložit v Jehovově chrámu. Oběti v podobě zvířat byly velmi důležité, protože v době platnosti mojžíšského Zákona byly pro Izraelity povinnou součástí uctívání. Když sis však vzpomněl, že tvůj bratr proti tobě něco má, bylo vyřešení této záležitosti ještě naléhavější než to, abys obětoval svůj dar. Ježíš řekl: „Zanech svůj dar tam před oltářem a odejdi; nejprve se usmiř se svým bratrem a pak, až se vrátíš, obětuj svůj dar.“ Usmířit se s bratrem bylo přednější než vykonat nějakou povinnost danou Zákonem.

¹⁹ Ježíš zde nemluvil o žádných konkrétních darech nebo přestupcích. Bez ohledu na to, o jakou oběť šlo, bylo třeba ji odložit na později, pokud si člověk vzpomněl, že jeho bratr má něco proti němu. Jestliže obětí bylo živé zvíře, mělo být zanecháno „před oltářem“ pro zápalné oběti, který byl na kněžském nádvoří chrámu. Až když byl problém vyřešen, viník se mohl vrátit a dar mohl být obětován.

20. Jestliže jsme na některého bratra rozzlobeni, proč bychom měli záležitosti vyřešit rychle?

²⁰ Z Božího stanoviska jsou naše vztahy k bratrům důležitou součástí pravého uctívání. Pokud někdo nejednal správně se svým bližním, byly zvířecí oběti, které přinášel, pro Jehovu bezvýznamné. (Mich. 6:6–8) Ježíš proto vybídl své učedníky, aby ‚záležitosti vyřešili rychle‘. (Mat. 5:25) V podobném duchu apoštol Pavel napsal: „Zlobte se, a přece nehřešte; ať slunce nezapadne nad vaší podrážděnou náladou, ani nedávejte místo Ďáblovi.“ (Ef. 4:26, 27) Jestliže se oprávněně rozzlobíme, měli bychom záležitosti vyřešit rychle, abychom nezůstali podráždění a nestali se Ďáblovou kořistí. (Luk. 17:3, 4)

S druhými vždy jednejme s úctou

21, 22. (a) Jak můžeme uplatňovat Ježíšovy rady, které jsme zde rozebírali? (b) Čím se budeme zabývat v následujícím článku?

²¹ Náš rozbor některých výroků, které Ježíš pronesl ve svém Kázání na hoře, by nám měl pomoci, abychom s druhými jednali laskavě a s úctou. Ježíšovy rady můžeme uplatňovat všichni, přestože jsme nedokonalí. Ježíš totiž od nás nečeká nic, co bychom nedokázali, a nečeká to ani náš nebeský Otec. Jestliže se modlíme a vynakládáme opravdové úsilí, pak s požehnáním Jehovy Boha můžeme být mírní, milosrdní a pokojní. Můžeme zrcadlit duchovní světlo, které září k Jehovově slávě. A bude-li to nutné, dokážeme se také usmířit se svým bratrem.

²² Chceme-li Jehovu uctívat přijatelným způsobem, musíme se svými bližními jednat správně. (Mar. 12:31) V následujícím článku se budeme zabývat dalšími výroky, které zazněly v Kázání na hoře a měly by nám pomoci činit dobro druhým. Co kdybychom se však ještě vrátili k předcházejícím myšlenkám z Ježíšova jedinečného kázání? Rozjímejme o nich a ptejme se sami sebe: ‚Daří se mi jednat s druhými dobře?‘

[Poznámka pod čarou]

Stále čiňme dobro

„Dále . . . čiňte dobro.“ (LUK. 6:35)

1, 2. Proč bývá často obtížné činit druhým dobro?

ČINIT druhým dobro bývá obtížné. Někomu možná projevíme lásku, ale on ji neopětuje. Snažíme se lidem sdělovat ‚slavnou dobrou zprávu šťastného Boha‘ a jeho Syna, protože nám záleží na jejich duchovním blahu, ale oni mnohdy reagují lhostejně nebo nevděčně. (1. Tim. 1:11) Někteří se projevují jako nenávistní „nepřátelé Kristova mučednického kůlu“. (Fil. 3:18) Jak bychom s nimi měli jakožto křesťané jednat?

² Ježíš Kristus řekl svým učedníkům: „Dále milujte své nepřátele a čiňte dobro.“ (Luk. 6:35) Prozkoumejme nyní tuto vybídku podrobněji. Užitečné pro nás budou i další Ježíšovy rady k tomu, jak lze druhým činit dobro.

„Milujte své nepřátele“

3. (a) Shrň svými slovy Ježíšův výrok zaznamenaný u Matouše 5:43–45. (b) Jaký názor ohledně Židů a Nežidů zastávali židovští náboženští vůdci v prvním století?

³ Ve svém slavném Kázání na hoře Ježíš svým posluchačům řekl, že mají milovat své nepřátele a modlit se za lidi, kteří je pronásledují. (Přečti Matouše 5:43–45.) Ježíš při této příležitosti oslovoval Židy, a ti znali Boží příkaz vyjádřený těmito slovy: „Nebudeš se mstít a nebudeš mít proti synům svého lidu zášť; a budeš milovat svého bližního jako sám sebe.“ (3. Mojž. 19:18) Tehdejší židovští náboženští vůdci zastávali názor, že výrazy ‚synové tvého lidu‘ a ‚tvůj bližní‘ se vztahují pouze na Židy. Mojžíšský Zákon vyžadoval, aby Izraelité zůstávali odděleni od jiných národů, ale postupně se ujal názor, že všichni Nežidé jsou nepřátelé a že musí být nenáviděni jako jednotlivci.

4. Jak se měli Ježíšovi následovníci chovat ke svým nepřátelům?

⁴ Ježíš naproti tomu prohlásil: „Neustále milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují.“ (Mat. 5:44) Jeho učedníci měli všem, kteří se k nim chovali nepřátelsky, projevovat lásku. Lukáš ve svém evangeliu zaznamenal Ježíšova slova takto: „Vám, kdo nasloucháte, říkám: Milujte dál své nepřátele, čiňte dobro těm, kdo vás nenávidí, žehnejte těm, kdo vás proklínají, modlete se za ty, kdo vás urážejí.“ (Luk. 6:27, 28) My dnes jednáme stejně jako posluchači, kteří si v prvním století vzali k srdci Ježíšova slova. ‚Činíme dobro těm, kdo nás nenávidí,‘ a to tím, že na jejich nepřátelství reagujeme laskavými skutky. ‚Těm, kdo nás proklínají,‘ žehnáme tak, že vůči nim používáme laskavá slova. A ‚za ty, kdo nás pronásledují‘, přičemž užívají fyzického násilí nebo jiných forem ‚urážlivého‘ zacházení, se modlíme. V takových modlitbách s láskou prosíme, aby v srdci pronásledovatelů nastala změna a aby začali jednat způsobem, který jim přinese Jehovovu přízeň.

5, 6. Proč bychom měli milovat své nepřátele?

⁵ Proč máme svým nepřátelům projevovat lásku? „Abyste se prokázali jako synové svého Otce, který je v nebesích,“ řekl Ježíš. (Mat. 5:45) Jestliže této zásady dbáme, stáváme se Božími ‚syny‘ v tom smyslu, že Jehovu napodobujeme. On „působí, aby jeho slunce vycházelo nad lidmi ničemnými i dobrými, a dává déšť na lidi spravedlivé i nespravedlivé“. Lukáš to vyjadřuje slovy, že Bůh „je laskavý k nevděčným a ničemným“. (Luk. 6:35)

⁶ Důležitost toho, aby jeho učedníci ‚dále milovali své nepřátele‘, Ježíš zdůraznil, když řekl: „Jestliže . . . milujete ty, kdo milují vás, jakou máte odměnu? Nedělají i výběrčí daní totéž? A jestliže zdravíte pouze své bratry, co mimořádného děláte? Nedělají i lidé z národů totéž?“ (Mat. 5:46, 47) Kdybychom svou lásku omezovali jen na ty, kteří nám to odplatí, nezasloužili bychom si od Boha žádnou „odměnu“, neboli přízeň. Vždyť i výběrčí daní, jimiž lidé obvykle pohrdali, se chovali laskavě k těm, kdo je měli rádi. (Luk. 5:30; 7:34)

7. Proč by to nebylo nic mimořádného, kdybychom zdravili jen své „bratry“?

⁷ V obvyklém židovském pozdravu bylo obsaženo slovo „pokoj“. (Soud. 19:20; Jan 20:19) Takový pozdrav byl vlastně přáním dobrého zdraví, pohody a úspěchu. Kdybychom snad zdravili jen lidi, které považujeme za své „bratry“, nebylo by to nic „mimořádného“. Ježíš řekl, že něco podobného dělají i „lidé z národů“.

8. K čemu Ježíš vybízel své posluchače, když jim řekl, aby ‚byli dokonalí‘?

⁸ Následkem zděděného hříchu nemohli být Kristovi učedníci dokonalí, tedy bez vady. (Řím. 5:12) Přesto Ježíš tuto část svého kázání uzavřel slovy: „Budete . . . dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ (Mat. 5:48) Své posluchače tak vybídl, aby napodobovali svého ‚nebeského Otce‘ Jehovu a zdokonalovali svou lásku — aby ji dovršili tím, že budou milovat své nepřátele. Totéž se očekává od nás.

Proč máme odpouštět?

9. Co je míněno slovy „odpusť nám naše dluhy“?

⁹ Dobro činíme i tehdy, když milosrdně odpouštíme těm, kdo proti nám hřeší. Vždyť Ježíšova vzorová modlitba obsahuje slova: „Odpusť nám naše dluhy, jako i my jsme odpustili svým dlužníkům.“ (Mat. 6:12) To se samozřejmě nevztahuje na odpouštění finančních dluhů. Lukášovo evangelium ukazuje, že „dluhy“, které měl Ježíš na mysli, jsou hříchy. Říká totiž: „Odpusť nám naše hříchy, neboť my také odpouštíme každému, kdo je nám dlužen; a nepřiváděj nás do pokušení.“ (Luk. 11:4)

10. Jak můžeme Boha napodobovat, pokud jde o odpouštění?

¹⁰ Je nutné, abychom napodobovali Boha, a ten velkoryse odpouští hříšníkům, kteří činí pokání. Apoštol Pavel napsal: „Staňte se jeden k druhému laskavými, něžně soucitnými, velkoryse jeden druhému odpouštějte, právě jako vám Bůh také velkoryse odpustil skrze Krista.“ (Ef. 4:32) Žalmista David zpíval: „Jehova je milosrdný a milostivý, pomalý k hněvu a hojný v milující laskavosti. . . . Neučinil nám dokonce podle našich hříchů; ani na nás neuvedl to, co si zasloužíme podle svých provinění. . . . Jak daleko je východ slunce od západu slunce, tak daleko od nás vzdálil naše přestupky. Jako otec projevuje milosrdenství svým synům, Jehova projevil milosrdenství těm, kdo se ho bojí. Vždyť sám dobře zná naše utváření, pamatuje, že jsme prach.“ (Žalm 103:8–14)

11. Komu Bůh uděluje odpuštění?

¹¹ Lidé mohou obdržet Boží odpuštění jen tehdy, jestliže už sami odpustili těm, kdo proti nim zhřešili. (Mar. 11:25) Ježíš tuto myšlenku ještě zdůraznil, když dodal: „Jestliže totiž odpustíte lidem jejich přečiny, odpustí váš nebeský Otec i vám; jestliže však lidem neodpustíte jejich přečiny, ani váš Otec neodpustí vaše přečiny.“ (Mat. 6:14, 15) Ano, Bůh uděluje odpuštění jen těm, kteří velkoryse odpouštějí druhým. A jeden způsob, jak stále činit dobro, spočívá v tom, že jednáme podle Pavlovy rady: „Stejně jako Jehova velkoryse odpustil vám, tak jednejte i vy.“ (Kol. 3:13)

„Přestaňte soudit“

12. Jakou radu dal Ježíš ohledně souzení druhých?

¹² V Kázání na hoře Ježíš poukázal ještě na jiný způsob, jak činit dobro. Svým posluchačům řekl, že mají přestat soudit druhé, a tuto myšlenku pak zdůraznil působivým znázorněním. (Přečti Matouše 7:1–5.) Prozkoumejme, co měl Ježíš na mysli, když řekl: „Přestaňte soudit.“

13. Jak mohli Ježíšovi posluchači ‚stále propouštět‘?

¹³ Matoušovo evangelium cituje Ježíšova slova takto: „Přestaňte soudit, abyste nebyli souzeni.“ (Mat. 7:1) Podle Lukáše Ježíš řekl: „Přestaňte soudit, a rozhodně nebudete souzeni; přestaňte odsuzovat, a rozhodně nebudete odsuzováni. Stále propouštějte, a budete propuštěni.“ (Luk. 6:37) Farizeové v prvním století soudili druhé přísně, a to na základě svých tradic, jež neodpovídaly Písmu. Pokud totéž dělali někteří z Ježíšových posluchačů, měli ‚přestat soudit‘. Měli naopak ‚stále propouštět‘, to znamená odpouštět druhým jejich nedostatky. Jak bylo uvedeno dříve, podobnou radu ohledně odpouštění dal apoštol Pavel.

14. Jak na druhé zapůsobí to, že Ježíšovi učedníci odpouštějí?

¹⁴ Když Ježíšovi učedníci odpouštějí, na druhé to zapůsobí tak, že sami budou rádi odpouštět. Ježíš řekl: „Jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni; a mírou, kterou odměřujete, budou odměřovat vám.“ (Mat. 7:2) Pokud jde o naše jednání s druhými, platí zásada, že co rozséváme, to sklidíme. (Gal. 6:7)

15. Jak Ježíš znázornil, že je nesprávné být příliš kritický?

¹⁵ Vzpomeň si, jak Ježíš znázornil, že je nesprávné být příliš kritický. Zeptal se: „Proč se tedy díváš na stéblo slámy v oku svého bratra, ale nebereš v úvahu trám ve svém vlastním oku? Nebo jak můžeš říci svému bratrovi: ‚Dovol mi, abych ti vytáhl stéblo slámy z oka‘, když, pohleď, v tvém vlastním oku je trám?“ (Mat. 7:3, 4) Ten, kdo je k někomu příliš kritický, si všimne drobného nedostatku „v oku“ svého bratra. Takový kritik naznačuje, že jeho bratr není schopen jasně vidět a správně věci posuzovat. Chyba je sice malá — jako smítko slámy —, ale kritik se nabídne, že slámu ‚vytáhne‘. Pokrytecky bratrovi navrhne, že mu pomůže vidět věci jasněji.

16. Proč lze říci, že farizeové měli v oku „trám“?

¹⁶ Velice kritičtí k druhým byli zejména židovští náboženští vůdci. Ukažme si to na příkladu: Když Ježíš uzdravil jistého slepého muže a tento člověk prohlásil, že Ježíš jistě přišel od Boha, farizeové mu ostře odpověděli: „Ty ses narodil naprosto v hříších, a ještě nás poučuješ?“ (Jan 9:30–34) Pokud jde o jasné duchovní vidění a schopnost správného úsudku, farizeové měli ve svém vlastním oku „trám“, byli úplně slepí. Proto Ježíš prohlásil: „Pokrytče! Vytáhni nejprve trám ze svého vlastního oka a pak jasně uvidíš, jak vytáhnout stéblo slámy z oka svého bratra.“ (Mat. 7:5; Luk. 6:42) Jsme-li rozhodnuti činit dobro a jednat s druhými laskavě, pak nebudeme přísnými kritiky, kteří stále hledají obrazné stéblo slámy v oku svého bratra. Uznáme naopak, že sami jsme nedokonalí a že bychom své spoluvěřící neměli odsuzovat ani kritizovat.

Jak bychom měli jednat s druhými

17. Jak bychom měli jednat s druhými, vezmeme-li v úvahu slova u Matouše 7:12?

¹⁷ V Kázání na hoře Ježíš poukázal na to, že Bůh vyslýchá modlitby svých služebníků a tak se k nim chová jako otec. (Přečti Matouše 7:7–12.) Stojí za povšimnutí, že Ježíš stanovil toto pravidlo chování: „Všechno tedy, co chcete, aby vám lidé činili, budete také podobně činit jim.“ (Mat. 7:12) Jedině pokud jednáme s lidmi tímto způsobem, prokazujeme se jako praví následovníci Ježíše Krista.

18. Jak byla myšlenka, že bychom měli jednat s druhými tak, jak bychom chtěli, aby oni jednali s námi, obsažena v ‚Zákoně‘?

¹⁸ Když Ježíš řekl, že bychom měli jednat s lidmi tak, jak bychom chtěli, aby oni jednali s námi, dodal: „To je vlastně význam Zákona a Proroků.“ Jednáme-li s druhými podle pravidla, které dal Ježíš, chováme se v souladu s duchem „Zákona“ — tedy spisů, z nichž se skládají biblické knihy První až Pátá Mojžíšova. Tyto knihy nám nejen zjevují Jehovův záměr vytvořit semeno, jež odstraní zlo, ale také obsahují Zákon, který v roce 1513 př. n. l. dal Bůh izraelskému národu prostřednictvím Mojžíše. (1. Mojž. 3:15) V Zákoně bylo mimo jiné jasně řečeno, že Izraelité mají jednat podle práva, nemají být straničtí a mají činit dobro ztrápeným lidem a těm, kdo jsou v jejich zemi cizími usedlíky. (3. Mojž. 19:9, 10, 15, 34)

19. Jak bylo to, že bychom měli činit dobro, ukázáno v ‚Prorocích‘?

¹⁹ Ježíš se také zmínil o ‚Prorocích‘. Měl tím na mysli prorocké knihy Hebrejských písem. Ty obsahují mesiášská proroctví, která se splnila právě na Kristu. Tyto spisy také ukazují, že Bůh žehná svým služebníkům, když dělají, co je v jeho očích správné, a když jednají s druhými dobře. Například v Izajášově proroctví dostali Izraelité radu: „Tak řekl Jehova: ‚Dodržujte právo a čiňte, co je spravedlivé. . . . Šťastný je smrtelný člověk, který to činí, a syn lidstva, který se toho chápe, . . . a zadržuje svou ruku, aby neprovedl žádný druh špatnosti.‘“ (Iz. 56:1, 2) Ano, Bůh očekává, že jeho služebníci budou stále činit dobro.

Vždy čiňme dobro druhým

20, 21. Jak reagovaly zástupy na Ježíšovo Kázání na hoře a proč bychom měli o tomto kázání rozjímat?

²⁰ Z těch mnoha důležitých myšlenek, které Ježíš pronesl ve svém jedinečném Kázání na hoře, jsme si jich rozebrali jen několik. Přesto můžeme snadno pochopit reakci lidí, kteří tehdy Ježíšovi naslouchali. Inspirovaná zpráva říká: „Když potom Ježíš ukončil tato slova, zástupy žasly nad jeho způsobem vyučování, neboť je vyučoval jako osoba, která má autoritu, a ne jako jejich znalci Zákona.“ (Mat. 7:28, 29)

²¹ Ježíš Kristus nade vší pochybnost prokázal, že je tím předpověděným ‚Podivuhodným rádcem‘. (Iz. 9:6) Kázání na hoře je jedinečnou ukázkou toho, že Ježíš věděl, jak na věci pohlíží jeho nebeský Otec. Kromě myšlenek, které jsme zde rozebírali, se z něj dozvídáme mnoho o tom, co vede k pravému štěstí, jak se vyvarovat nemravnosti, jak uplatňovat spravedlnost, co dělat, abychom v budoucnu mohli žít radostně a bez obav, a také mnoho jiných rad. Co kdyby sis znovu pečlivě a s modlitbou přečetl 5. až 7. kapitolu Matouše? Rozjímej o Ježíšových podivuhodných radách, které jsou zde zaznamenány. To, co Kristus řekl ve svém Kázání na hoře, uplatňuj ve svém životě. Pak budeš lépe umět dělat radost Jehovovi, správně jednat s druhými a stále činit dobro.