NEPOKOUŠEJTE SE „VYBURCOVAT VE MNĚ LÁSKU“

(Šalomounova píseň 1:1–3:5)

„Kéž mě líbá polibky svých úst, vždyť tvé projevy něžnosti jsou lepší než víno.“ (Šalomounova píseň 1:2) Dialog Šalomounovy písně začíná těmito slovy skromné venkovské dívky, která je přivedena do Šalomounova královského stanu. Jak se tam dostala?

„Synové mé vlastní matky se na mne rozhněvali,“ říká. „Ustanovili mě za hlídačku vinic.“ Její bratři se na ni hněvají, protože mladý pastýř, kterého miluje, ji jednoho krásného jarního dne pozval na procházku. Bratři jí v tom chtěli zabránit, a proto jí dali za úkol hlídat vinice před ‚lištičkami, které je plení‘. Při této práci se dívka dostává do blízkosti Šalomounova tábora. Když sestupuje „do ořechové zahrady“, někdo si povšimne její krásy a dívka je odvedena do tábora. (Šalomounova píseň 1:6; 2:10–15; 6:11)

Když dívka vyjadřuje svou touhu po milovaném pastýři, dvorní dámy jí říkají, aby ‚si vyšla po stopách stáda‘ a aby svého milého hledala. Ale Šalomoun jí to nedovoluje. Obdivuje její krásu a slibuje jí „zlaté kroužky, spolu se stříbrnými cvočky“. Dívku to však nezajímá. Mladý pastýř se vydává do Šalomounova tábora, nachází ji a volá: „Pohleď, jsi krásná, družko moje. Pohleď, jsi krásná.“ Dívka zapřísahá dvorní dámy, aby se ‚nepokoušely probudit či vyburcovat v ní lásku, dokud k tomu nebude nakloněna‘. (Šalomounova píseň 1:8–11, 15; 2:7; 3:5)

Odpovědi na biblické otázky:

1:2, 3 — Proč je vzpomínka na projevy něžnosti mladého pastýře jako víno a jeho jméno jako olej? Stejně jako víno rozveseluje lidské srdce a vylití oleje na hlavu přináší uklidnění, tak i vzpomínka na chlapcovu lásku a na jeho jméno dívku posílila a přinesla jí útěchu. (Žalm 23:5; 104:15) Podobně i praví křesťané, zejména pomazaní, nacházejí sílu a povzbuzení, když uvažují o lásce, kterou jim prokazuje Ježíš Kristus.

1:6; 2:10–15. Šulamitčini bratři své sestře nedovolili, aby se svým milým šla na osamělé místo v horách. Nezakázali jí to však proto, že by jednala nemravně nebo že by měla nesprávné pohnutky. Chtěli spíše předejít tomu, že by se dostala do situace, která by mohla vést k pokušení. Ti, kdo spolu mají známost, se z toho mohou poučit, aby se vyhýbali osamělým místům.

2:1–3, 8, 9. Šulamitka byla krásná, ale sama sebe považovala za „pouhý šafrán [běžně se vyskytující květinu] z pobřežní pláně“. Mladý pastýř ji však pro její krásu a věrnost Jehovovi považoval za ‚lilii mezi trnitým plevelem‘. A co lze říci o něm? Byl hezký, a v jejích očích se proto podobal „gazele“. Určitě měl také zájem o duchovní věci a byl oddán Jehovovi. „Jako jabloň [poskytující stín a ovoce] mezi lesními stromy,“ říká Šulamitka, „takový je můj milý mezi syny.“ Neměli bychom snad u budoucího manželského partnera hledat takové žádoucí vlastnosti, jako je víra a oddanost Bohu?

2:7; 3:5. K Šalomounovi neměla venkovská dívka žádný romantický vztah. Dvorní dámy také zavázala přísahou, aby se nesnažily vzbudit v ní lásku k nikomu jinému než k mladému pastýři. Není možné ani vhodné cítit romantickou lásku ke komukoli. Pro svobodné křesťany, kteří chtějí vstoupit do manželství, by měl jako případný manželský partner přicházet v úvahu jen ten, kdo věrně slouží Jehovovi. (1. Korinťanům 7:39)

„CO VIDÍTE NA ŠULAMITCE?“

(Šalomounova píseň 3:6–8:4)

Něco „přichází z pustiny jako sloupy dýmu“. (Šalomounova píseň 3:6) Jeruzalémské ženy se jdou podívat, a co vidí? Do města se vrací Šalomoun se svým služebnictvem. A král si s sebou přivádí Šulamitku.

Mladý pastýř dívku následuje a brzy nachází způsob, jak se s ní setkat. Ujišťuje ji o své lásce a ona vyjadřuje přání odejít z města. Říká: „Než zavane den a stíny uprchnou, půjdu k hoře myrhy a k pahorku vonné pryskyřice.“ Zve pastýře, aby vešel ‚do své zahrady a jedl její nejvybranější plody‘. Pastýř odpovídá: „Přišel jsem do své zahrady, má sestro, má nevěsto.“ Jeruzalémské ženy jim říkají: „Jezte, druhové! Pijte a opijte se projevy něžnosti!“ (Šalomounova píseň 4:6, 16; 5:1)

Šulamitka vypravuje dvorním dámám svůj sen a pak jim říká: „Stůňu láskou.“ Ptají se jí: „Jak to, že je tvůj milý více než kterýkoli jiný milý?“ Odpovídá: „Můj drahý je oslnivý a ruměný, nejnápadnější z deseti tisíc.“ (Šalomounova píseň 5:2–10) Šalomoun ji opěvuje, ale ona skromně odpovídá: „Co vidíte na Šulamitce?“ (Šalomounova píseň 6:4–13) Král to považuje za příležitost získat ji pro sebe, a proto ji zahrnuje dalšími poklonami. Dívka však neochvějně trvá na své lásce k mladému pastýři. Šalomoun ji nakonec nechává jít domů.

5:12 — Co je míněno slovy „jeho oči jsou jako holubice u vodních kanálů, které se koupou v mléce“? Dívka mluví o krásných očích svého milého. Je možné, že tmavou duhovku jeho očí obklopenou bělmem poeticky přirovnává k šedomodrým holubicím, které se koupou v mléce.

5:14, 15 — Proč jsou pastýřovy ruce a nohy popsány tímto způsobem? Dívka zřejmě ke zlatým válcům přirovnává pastýřovy prsty a jeho nehty srovnává s chryzolitem. Jeho nohy přirovnává k ‚mramorovým sloupům‘, protože jsou pevné a krásné.

Poučení pro nás:

4:1–7. Šulamitka sice nebyla dokonalá, ale tím, že odolala Šalomounovým svodům, prokázala, že z mravního hlediska nemá žádnou vadu. Její morální silou se její tělesná krása ještě zdůraznila. Totéž by mělo platit i o křesťankách.

4:12. Šulamitka byla jako krásná oplocená nebo obezděná zahrada, do níž bylo možné vstoupit jen brankou, která byla zamčená. Tato dívka totiž svou něžnou náklonnost projevovala jen svému budoucímu manželovi. Pro křesťanky a křesťany, kteří nejsou v manželství, to je opravdu znamenitý příklad.

„PLAMEN JAH“

(Šalomounova píseň 8:5–14)

„Kdo je ta žena vycházející z pustiny, která se opírá o svého milého?“ ptají se Šulamitčini bratři, když ji vidí vracet se domů. Nějaký čas předtím jeden z nich řekl: „Kdyby snad byla zdí, vystavíme na ní stříbrné cimbuří; ale kdyby snad byla dveřmi, zahradíme ji cedrovým prknem.“ Stálost Šulamitčiny lásky byla nyní vyzkoušena a ověřena, a proto dívka říká: „Jsem zeď, a mé prsy jsou jako věže. V tomto případě jsem se v jeho očích stala podobnou té, jež nalézá pokoj.“ (Šalomounova píseň 8:5, 9, 10)

Pravá láska je „plamen Jah“. Proč? Protože zdrojem takové lásky je Jehova. Je to on, kdo nám dal schopnost milovat. Je to plamen, jehož žár je neuhasitelný. Šalomounova píseň krásným způsobem ukazuje, že láska mezi mužem a ženou může být „silná [neselhávající] jako smrt“. (Šalomounova píseň 8:6)

Šalomounova nejskvělejší píseň nám také objasňuje, jaké pouto existuje mezi Ježíšem Kristem a členy jeho nebeské ‚nevěsty‘. (Zjevení 21:2, 9) Ježíšova láska k pomazaným křesťanům je daleko větší než láska mezi mužem a ženou. A členové třídy nevěsty jsou ve své oddanosti neochvějní. Ježíš dal z lásky svůj život také za „jiné ovce“. (Jan 10:16) A tak mohou Šulamitčin příklad neochvějné lásky a oddanosti napodobovat všichni praví ctitelé.