Kazatelská služba a organizace se stávají spornými otázkami

Zion’s Watch Tower hned od prvního vydání vybízela každého pravého křesťana, aby se dělil o pravdu s druhými, a později kladla na tuto činnost stále větší důraz. Potom byli čtenáři Strážné věže často povzbuzováni, aby si vážili své výsady a odpovědnosti ohlašovat dobrou zprávu druhým. Mnozí se na tom v omezené míře podíleli, ale v čele díla bylo poměrně málo těch, kdo chodili dům od domu, aby dali každému příležitost slyšet poselství o Království.

Avšak počínaje rokem 1919 vystoupila účast na kazatelské službě silněji do popředí. Bratr Rutherford ji toho roku mocně zdůraznil v jedné přednášce v Cedar Pointu (Ohio). V každém sboru, který požádal Společnost, aby mu pomohla zorganizovat službu, byl Společností jmenován ředitel služby, který se měl starat o dílo. Sám se měl ujímat vedení a pečovat o to, aby sbor měl potřebné zásoby literatury.

V roce 1922 vydala Strážná věž článek nazvaný „Služba je nezbytná“. Poukazoval na to, že lidé zoufale potřebují slyšet dobrou zprávu o Království, zaměřoval pozornost na Ježíšův prorocký příkaz v Matoušovi 24:14 a připomínal starším ve sboru: „Ať si nikdo nemyslí, že je-li starším třídy, celá jeho služba spočívá v ústním kázání slova. Jestliže se mu nabídne příležitost jít mezi lidi a dávat jim do ruky tištěné poselství, je to velká výsada a je to kázání evangelia, často účinnější než jakýkoli jiný způsob kázání.“ Článek pak položil otázku: „Má v této době ten, kdo je skutečně zasvěcen Pánu, právo zůstat nečinný?“

Někteří se drželi zpátky. Vznášeli nejrůznější námitky. Nezdálo se jim vhodné „prodávat knihy“, přestože se dílo nekonalo pro zisk a přestože právě prostřednictvím těchto publikací sami poznali pravdu o Božím Království. Když se od roku 1926 povzbuzovalo k nedělní svědecké službě s knihami dům od domu, někteří proti tomu protestovali, přestože neděle byla dnem, který si mnozí lidé ze zvyku vyhrazují pro bohoslužbu. Základním problémem bylo, že považovali kázání dům od domu za něco, co bylo pod jejich důstojnost. Bible však jasně říká, že Ježíš posílal své učedníky za lidmi do jejich domovů, aby kázali, a apoštol Pavel kázal „veřejně a dům od domu“. — Sk. 20:20; Mat. 10:5–14.

Kazatelská služba se zdůrazňovala stále více a ti, které nepodněcovalo srdce, aby napodobovali Ježíše a jeho apoštoly jako svědky, postupně odcházeli. V Dánsku se sbor ve Skive stejně jako některé jiné sbory zmenšil asi na polovinu. Přibližně ze stovky lidí spojených s dublinským sborem v Irsku zůstali jen čtyři. K podobným zkouškám a prosévání docházelo ve Spojených státech, Kanadě, Norsku a jiných zemích. Vedlo to k očištění sborů.

Ti, kdo opravdu chtěli být napodobiteli Božího Syna, reagovali na povzbuzení z Písem příznivě. Jejich ochota ovšem nutně neznamenala, že se jim bude snáze chodit dům od domu. Některým se začínalo těžko, avšak opatření pro skupinovou svědeckou službu a zvláštní služební sjezdy byly povzbuzením. Dvě sestry v dánském severním Jutsku dlouho vzpomínaly na svůj první den v kazatelské službě. Setkaly se se skupinou, vyslechly pokyny, vydaly se do svého obvodu, ale pak se rozplakaly. Dva bratři viděli, co se děje, a pozvali sestry, aby pracovaly s nimi. Brzy zase měly dobrou náladu. Jakmile zvěstovatelé sami okusili kazatelskou službu, většinu z nich naplnila radost a nadchli se pro další práci.

V roce 1932 pak Strážná věž přinesla dvoudílný článek nazvaný „Jehovova organisace“. (Číslo 12, 1932 a 1, 1933 — z 15. srpna a z 1. září 1932, angl.) Ukazoval, že volený úřad staršího ve sborech je nebiblický. Sbory byly vybídnuty, aby používaly v odpovědných postaveních pouze muže činné v kazatelské službě, muže, kteří žijí podle odpovědnosti naznačené jménem svědkové Jehovovi. Takoví muži měli tvořit služební výbor. Jeden z nich, navržený sborem, byl Společností jmenován jako ředitel služby. V irském Belfastu se tímto proséváním oddělili další z těch, kdo toužili spíš osobně vyniknout než pokorně sloužit.

Počátkem třicátých let v Německu většina z těch, kdo se snažili druhé odrazovat od kazatelské služby, již ve sborech nebyla. Někteří další se bázlivě stáhli, když bylo roku 1933 dílo v mnoha státech Německa zakázáno. Tisíce však tyto zkoušky víry vydržely a projevily ochotu kázat bez ohledu na to, jaké nebezpečí je s tím spojené.

Po celé zeměkouli se rozbíhalo ohlašování Království. Kazatelská služba se stala důležitou součástí života všech svědků Jehovových. Například sbor v norském Oslu si o sobotách a nedělích najímal autobusy, aby vozily zvěstovatele do blízkých měst. Scházeli se časně ráno, v devět nebo v deset hodin byli ve svém obvodu, tvrdě pracovali v kazatelské službě sedm až osm hodin a pak se opět jako skupina shromáždili a vraceli se autobusem domů. Jiní jezdili na venkov na kole s taškami knih a s krabicemi plnými dalších zásob literatury. Svědkové Jehovovi byli šťastní, horliví a sjednocení v konání Boží vůle.

V roce 1938, když se opět věnovala pozornost jmenování odpovědných mužů ve sborech,j bylo všeobecně uvítáno zrušení všech místních voleb služebníků. Sbory se s radostí připojovaly k rezoluci projevující ocenění pro teokratickou organizaci a žádající, aby „Společnost“ (kterou zvěstovatelé chápali jako pomazaný ostatek neboli věrného a rozvážného otroka) zorganizovala sbory pro službu a jmenovala všechny služebníky. Od té doby viditelný vedoucí sbor prováděl potřebná jmenování a organizoval sbory k sjednocené a produktivní činnosti. Jen několik málo skupin se tehdy nepřipojilo a odstoupilo od organizace.

Věnují se pouze šíření poselství o Království

Má-li mít organizace stále Jehovovo schválení, musí se věnovat výlučně dílu, které pro dnešní dny přikazuje Boží slovo. Tímto dílem je kázání dobré zprávy o Božím Království. (Mat. 24:14) Vyskytlo se však několik případů, kdy jednotlivci, kteří tvrdě pracovali společně s organizací, se také pokusili využít ji k podpoře programů, které by mohly jejich společníky odvádět k jiné činnosti. Když byli pokáráni, byla to pro ně zkouška, zejména když měli dojem, že jejich pohnutky byly ušlechtilé.

To se stalo ve Finsku během roku 1915. Někteří bratři založili družstevní společnost s názvem Ararat a používali finské vydání Strážné věže k vybízení čtenářů, aby se k tomuto podnikatelskému sdružení připojili. Ten, kdo tuto činnost ve Finsku zahájil, zareagoval pokorně, když ho bratr Russell upozornil, že se on a jeho společníci nechávají „odvést od důležitého díla evangelia“. Jinému bratrovi, který býval víc než deset let činný v Jehovově službě v Norsku, však pýcha zabránila přijmout tutéž radu.

Ve třicátých letech vyvstal poněkud podobný problém ve Spojených státech. Řada sborů vydávala měsíčně své vlastní listy s pokyny ke službě. Listy obsahovaly připomínky z Bulletinu Společnosti a také zkušenosti a místní rozvrh služebních uspořádání. Jeden z těchto měsíčníků, který vycházel v Baltimore (Maryland), nadšeně podporoval kazatelskou činnost, ale byl používán také k podpoře jistého obchodního podnikání. Bratr Rutherford zpočátku některé podnikání mlčky schvaloval. Když se však ukázalo, co by se z účasti na něm mohlo vyvinout, Strážná věž prohlásila, že je Společnost nepodporuje. To se stalo tvrdou osobní zkouškou pro Antona Koerbera, protože zamýšlel těmito prostředky pomoci bratrům. Časem však opět plně využil své schopnosti k podpoře kazatelského díla, které vykonávají svědkové Jehovovi.

Podobný problém vznikl v Austrálii roku 1938, a v době, kdy byla Společnost zakázána (od ledna 1941 do června 1943), se ještě zvětšil. Ve snaze zabezpečit potřeby, které se tehdy zdály důležité, zapojila se kancelář odbočky Společnosti přímo do různých obchodních činností. To byla velká chyba. Vlastnili pily, více než dvacet „farem Království“, projektovou společnost, pekárnu a jiné podniky. Dvě komerční tiskárny kryly pokračující výrobu publikací Společnosti během zákazu. Avšak některé způsoby jejich podnikání je přivedly k porušování křesťanské neutrality, přičemž se ta práce konala údajně pro získání prostředků a na podporu průkopníků během zákazu. Svědomí některých bratrů se však hluboce znepokojilo. Ačkoli většina zůstávala spojena s organizací, došlo ke všeobecné stagnaci v díle ohlašování Království. Co bránilo Jehovovu požehnání?

Když byl zákaz díla v červnu 1943 zrušen, bratři, kteří tehdy sloužili v kanceláři odbočky, si uvědomili, že je nutné zbavit se těchto podniků a zaměřit se místo toho na nejdůležitější věc — na kázání Království. Během tří let toho bylo dosaženo a velikost rodiny betel se zmenšila na normální stav. Bylo však ještě nutné vyčistit vzduch a obnovit úplnou důvěru v organizaci.

Nathan H. Knorr, prezident Společnosti, a jeho tajemník M. G. Henschel navštívili roku 1947 Austrálii výslovně proto, aby řešili tuto situaci. Ve zprávě o této záležitosti uvedla Strážná věž z 1. června 1947 (angl.) o obchodní činnosti, která se tam konala: „Nešlo o každodenní světskou práci bratří, kteří by si vydělávali na živobytí, ale o to, že kancelář odbočky Společnosti si opatřila různé druhy podniků a povolala zvěstovatele ze všech částí země, zejména průkopníky, aby pracovali v těchto podnicích, místo aby kázali evangelium.“ Vedlo to dokonce k nepřímému zapojení do válečného úsilí. Na sjezdech ve všech hlavních městech provincií bratr Knorr o této situaci k bratrům otevřeně promlouval. Na každém sjezdu byla přijata rezoluce, v níž australští bratři uznávali svůj omyl a prosili Jehovu o milosrdenství a odpuštění skrze Ježíše Krista. Byla tedy nutná bdělost a bylo třeba čelit zkouškám, aby se organizace stále věnovala výlučně šíření poselství o Božím Království.

Když se svědkové Jehovovi dívají zpět na své novodobé dějiny, vidí doklady toho, že Jehova opravdu přečišťuje svůj lid. (Mal. 3:1–3) Postupně byly odstraňovány nesprávné postoje, názory a zvyklosti, a každý, kdo se rozhodl držet se jich, odešel s nimi. Ti, kdo zůstávají, nejsou lidmi ochotnými dělat kompromisy v biblické pravdě, aby se přizpůsobili lidské filozofii. Nejsou následovníky lidí, ale jsou oddanými služebníky Jehovy Boha. Ochotně reagují na pokyny organizace, protože jasně vidí, že organizace nepochybně patří Jehovovi. Radují se z postupujícího světla pravdy. (Přísl. 4:18) Jako jednotlivci považují za velkou výsadu, že jsou aktivními svědky Jehovy, hlasateli Božího Království.

[Obrázky na straně 639]

Když se začala více zdůrazňovat kazatelská služba, mnozí odešli; jiní projevili větší horlivost

„Strážná věž“ z 1. dubna 1928

„Strážná věž“ z 15. června 1927

„Strážná věž“ z 15. srpna 1922

[Obrázky na straně 640]

Jak se dostávala do popředí teokratická organizace, ti, kdo usilovali o osobní vyniknutí, při prosévání odpadli