Naučila jsem se jazyku, který mě sblížil se synem

NAROZENÍ našeho syna Spencera v srpnu 1982 patřilo k nejšťastnějším chvílím našeho života. Bylo to nádherné dítě! Plánovali jsme s manželem, že si první dítě pořídíme pět let po svatbě. Od jeho narození uplynulo několik měsíců a byla radost dívat se, jak roste. Běžná měsíční lékařská prohlídka v ordinaci byla vždy v pořádku. Děkovala jsem Jehovovi za takové úžasné požehnání.

Když však bylo Spencerovi devět měsíců, začala jsem mít podezření, že něco není v pořádku. Nereagoval na hlasy nebo na určité zvuky. Chtěla jsem vyzkoušet jeho sluch, proto jsem si stoupla tak, aby mě nemohl vidět, a uhodila jsem na pánev nebo na něco jiného. Někdy se otočil, ale ne vždy. Při prohlídce v devíti měsících jeho věku jsem o svých obavách mluvila s lékařem, ale ten mě ujistil, že syn je v pořádku a že se nemám čeho bát. Plynuly však měsíce a Spencer stále nereagoval ani nevydával žádné zvuky.

Při roční prohlídce jsem znovu vyjádřila své obavy. Lékař opět nenašel nic závadného, ale poslal nás k audiologovi na testy. Vzala jsem tam Spencera, ale výsledky nebyly jednoznačné. Šla jsem tam podruhé a potřetí, ale vždy mi řekli, že výsledky jsou stále nejasné. Lékař si myslel, že jak Spencer poroste, bude možné v testech dosáhnout lepších výsledků. První tři roky jsou pro rozvoj jazyka u dítěte rozhodující. Byla jsem krajně zneklidněná. Dále jsem žádala audiologa o testy, které by mohly dát jednoznačné výsledky. Nakonec mi řekl o sluchovém testu mozkového kmene, který se provádí na massachusettské oční a ušní klinice.

Byla jsem zničená

Příští týden jsme tedy jeli do nemocnice v Bostonu. Modlila jsem se k Jehovovi, aby mi dal sílu unést výsledky, ať budou jakékoli. V duchu jsem byla přesvědčená, že Spencer je nedoslýchavý a že bude zapotřebí pouze nějaké sluchové pomůcky. Jak jsem se mýlila! Po testech mě asistentka zavolala do své kanceláře. Výsledky byly jednoznačné — Spencer má těžkou senzoneurální hluchotu. Když jsem se zeptala, co to přesně znamená, asistentka mi vysvětlila, že můj syn není schopen slyšet mluvené slovo a většinu ostatních zvuků. To jsem nečekala; byla jsem zničená.

Okamžitě jsem si řekla: „Jak k tomu mohlo dojít? Co to mohlo způsobit?“ Přemýšlela jsem o těhotenství a porodu. Všechno probíhalo normálně. Spencer neměl nikdy zánět ucha ani žádnou větší chřipku. Byla jsem zdrcena! Co teď budu dělat? Zavolala jsem své rodině a několika přátelům a řekla jim výsledky testů. Jedna duchovní sestra mě povzbudila, abych se na to dívala jako na výzvu; prostě budu muset Spencera učit všechno jiným způsobem. Byla jsem Jehovovi za tuto potřebnou posilu velmi vděčná.

Co by bylo pro Spencera nejlepší?

Nevěděla jsem vůbec nic o tom, jak vychovávat neslyšící dítě, nebo o tom, co to znamená být hluchý. Jak budu svého syna vychovávat a jak s ním budu v plné míře komunikovat? Myslí se mi honilo mnoho myšlenek a obav.

Příští týden jsme jeli na kliniku znovu a asistentka s námi rozebrala, jaké možnosti existují. Vysvětlila nám, že jedna metoda — orální — se zaměřuje na rozvoj řeči a odezírání ze rtů. Jinou metodou je znaková řeč, která je jazykem neslyšících lidí. Existuje také program poskytující instrukce ve znakové řeči, do něhož se později začleňuje odezírání ze rtů a artikulace. Asistentka také doporučila, aby Spencer používal sluchové pomůcky, které by zesílily zbytky jeho sluchu. Potom jsme šli k místnímu audiologovi, který dal Spencerovi naslouchátko. Při této návštěvě audiolog Spencerovi doporučil orální metodu.

Co by bylo pro Spencera nejlepší? Přemýšlela jsem, co je doopravdy důležité. Jehova chce, abychom se svými dětmi komunikovali; je to životně důležité, pokud chceme mít úspěšný rodinný život. Jedna možnost by byla věnovat se orální metodě a zaměřit se na rozvoj řeči a odezírání ze rtů. Pak by bylo možné, aby Spencer rozvinul svou schopnost mluvit tak, že by mu druzí lidé rozuměli. Ale zda se mu to podaří, by bylo jasné až po letech! Co jsme tedy měli dělat? Rozhodli jsme se, že budeme používat znakovou řeč.

Příští měsíc jsme Spencera přihlásili do takzvaného úplného komunikačního programu. Učila jsem se spolu s ním základy znakové řeči a Spencer se rovněž učil mluvenou angličtinu a odezírání ze rtů. Ukázali mi, jak mám svého syna učit. Během několika měsíců se ukázalo, že Spencerovi to jde velmi dobře. Přesto jsem ale měla chvilky, kdy jsem se cítila zdrcená. Byla jsem deprimovaná, když jsem slyšela ostatní děti říkat „mami“ nebo když se učily říkat „Jehova“. Potom jsem si ale řekla: ‚Proč mám tyto pocity? Můj syn je šťastný a zdravý.‘ Modlila jsem se k Jehovovi, aby mi pomohl vážit si toho, že mám takové pěkné dítě.

Když byly Spencerovi dva roky, zařídili jsme si návštěvu sjezdu svědků Jehovových, na kterém byl program překládán do americké znakové řeči. Mluvila jsem tam o svých skličujících pocitech s manželskou dvojicí, která již dlouhá léta pracovala s neslyšícími svědky. Řekli mi, že v Massachusetts se každý měsíc konají shromáždění svědků Jehovových, která probíhají v americké znakové řeči, a povzbudili mě, abych tato shromáždění navštěvovala.

Dala jsem na jejich radu a se Spencerem jsme se začali těchto shromáždění účastnit. Byla zde možnost setkávat se a mluvit s neslyšícími dospělými lidmi. V našem anglickém sboru měl Spencer ze shromáždění jen velmi málo. Držel se vždy při mně, protože jsem byla jediná, s kým mohl komunikovat. Jak rostl, jeho frustrace se během těchto shromáždění zvětšovala a jeho chování se zhoršovalo. Úplně jiné to však bylo, když jsme začali navštěvovat shromáždění ve znakové řeči. Mohl se s každým snadno domluvit, a nemusel mluvit přes svého tlumočníka, svou matku. Rozvíjel tolik potřebné vztahy s lidmi ve sboru. Oba jsme se ve znakové řeči zlepšili a já jsem poznala, jak se zlepšit na našem domácím biblickém studiu. Bylo to nádherné! Poprvé jsem na shromážděních mohla být pro svého syna MÁMA, a ne tlumočnice!

Zásadní zvrat

Když byly Spencerovi tři roky, přihlásila jsem ho se souhlasem manžela do programu pro neslyšící a nedoslýchavé děti v místní škole. Tato skupinová setkání měla vzdělávat i rodiče a já jsem toho využila, abych se naučila více. Na jednom setkání promluvilo ke skupině několik neslyšících dospělých a dospívajících. Řekli, že se svými rodiči nebo členy rodiny komunikují málo, nebo vůbec. Když jsem se zeptala proč, odpověděli mi, že jejich rodiče se znakovou řeč nenaučili, a tak nemohou se svými rodiči v plné míře mluvit o životě, o svých pocitech či zájmech. Zdálo se, že se necítí být částí rodiny.

Pro mě to znamenalo velký zvrat. Přemýšlela jsem o svém synovi. Nesnesla bych pomyšlení, že vyrostl a odešel z domova, aniž si ke svým rodičům vytvořil určitý vztah. A byla jsem ještě více než dříve rozhodnuta, že se budu ve znakové řeči dále zlepšovat. Časem jsem si uvědomila, že rozhodnutí používat znakovou řeč pro nás bylo opravdu to nejlepší. Spencer se v této řeči stále zlepšoval a mohli jsme diskutovat o jakémkoli tématu jako třeba „Kam chceš, abychom jeli na prázdniny?“ nebo „Čím bys chtěl být, až vyrosteš?“ Uvědomila jsem si, o co bych přišla, kdybych se v komunikaci snažila spoléhat na řeč.

V pěti letech byl Spencer zařazen do normální školy mezi slyšící děti, jejichž učitel uměl znakovou řeč. Chodil do této třídy tři dlouhé roky. Nenáviděl školu a nebylo snadné sledovat, jak se potýká s takovými velkými nesnázemi. Naštěstí jsem s ním mohla komunikovat, když jsme se mnoha různými způsoby snažili vypořádat se s jeho nezdary. Nakonec jsem přece jen došla k názoru, že tento způsob výuky na základní škole nepůsobí dobře na jeho sebeúctu ani na rozvoj jeho vzdělání.

V roce 1989 moje manželství skončilo. Byla jsem nyní sama se šestiletým synem, který se rychle zlepšoval v používání znakové řeči. Mohla jsem s ním sice mluvit, ale věděla jsem, že chci-li komunikaci mezi námi udržet a zlepšit, potřebuji se zlepšit v americké znakové řeči.

Stěhujeme se

Prozkoumala jsem mnoho programů výuky pro neslyšící děti. Probíhaly v několika státech, a našla jsem jednu školu v Massachusetts, kde se používala jak americká znaková řeč, tak angličtina, což se pokládalo za dvojjazyčný přístup. Navíc jsem se dověděla, že brzy bude v oblasti Bostonu sbor svědků Jehovových, který používá americkou znakovou řeč, a jedna přítelkyně mi doporučila, abych se tam přestěhovala. Bylo pro mě těžké smířit se s myšlenkou, že já, která jsem byla s dítětem sama, se odstěhuji daleko od domova, přátel a rodiny, z venkovského New Hampshire do velkoměstské oblasti. Také Spencerovi se život na venkově líbil. Byly tu však dvě věci, které jsem si musela rozvážit. Spencer potřeboval být ve škole, kde všichni, učitelé i žáci, bez problémů mluvili znakovou řečí. Domnívala jsem se, že by bylo lepší být i ve sboru s dalšími neslyšícími svědky.

Přestěhovali jsme se před čtyřmi roky, když bylo Spencerovi devět let. Krátce nato vznikl v Maldenu, ve státě Massachusetts, sbor s programy ve znakové řeči. Od té doby udělal Spencer ohromný pokrok. Velmi se zlepšilo i jeho chování a na shromáždění chodí rád. Jsem moc ráda, když vidím, jak mluví s druhými lidmi a vytváří si k nim vztah. Neslyšící bratři a sestry ve sboru jsou pro mého syna nádherným příkladem a pomáhají mu, aby si uvědomil, že i on může dosáhnout duchovních cílů. A on o ně usiluje. Má nyní proslovy na škole teokratické služby a slouží jako nepokřtěný zvěstovatel. Vyjádřil přání, aby byl pokřtěn.

Je pro mě velmi radostné, když ho ve službě vidím, jak ve znakové řeči mluví o své víře s jinými neslyšícími lidmi. Jeho sebeúcta ohromně vzrostla. Spencer mi řekl, co cítí ke sboru. Řekl: „Patříme tam. Bratři a sestry se mnou mohou komunikovat.“ Můj syn mě již dávno nežádá, abychom okamžitě po shromáždění odešli. Nyní jsem to já, kdo mu říká, že je čas ze sálu Království odejít!

Ve škole, kam Spencer nyní chodí, může snadno komunikovat s ostatními neslyšícími dětmi. Tyto rozhovory mu pomáhají, aby viděl rozdíl mezi tím, jak se na děti dívá svět, a jak se na ně dívá Jehova. Mluvíme spolu otevřeně a máme blízký vztah, který je v souladu s biblickými zásadami. Když odpoledne přijde domů, společně uděláme jeho domácí úkoly. Chodíme spolu na shromáždění a do služby dům od domu. Spencer však má možnost vidět, že ne všechny děti u něj ve škole mají ke svým rodičům takový blízký vztah. (Kolosanům 3:20, 21)

„Můžeme mluvit o všem“

Asi před rokem jsem si jednou všimla, že se na mě Spencer dívá, jako by mi chtěl něco říct. Zeptala jsem se ho, zda něco potřebuje. „Ne,“ odpověděl. Položila jsem mu několik otázek, zda je ve škole všechno v pořádku a tak podobně. Cítila jsem, že mi chce něco říct. Potom, při našem rodinném studiu Strážné věže, řekl: „Víš o tom, že rodiče některých žáků v naší škole neumí znakovou řeč?“ Překvapeně jsem se na něj podívala. „Vážně,“ řekl. „Někteří rodiče se svými dětmi nemohou mluvit.“ Vysvětlil mi, že někteří rodiče navštívili školu a že je viděl, jak ukazují a imitují, co chtějí říct, když se snažili se svými dětmi komunikovat. „Jsem tak rád, že jsi se naučila znakovou řeč. Můžeme spolu mluvit. Nemusíš jen ukazovat; můžeme mluvit o všem.“

Jak mě to zahřálo u srdce! Mnozí z nás neocenili úsilí svých rodičů, dokud jsme sami nebyli dospělí. Ale můj dvanáctiletý syn mi tady říká, jak je mi vděčný za to, že můžeme tak dobře komunikovat.

Jako matka jsem si mimo jiné dala za cíl, abych měla se svým synem dobrý vztah a abychom si byli blízcí. K tomu by pravděpodobně nedošlo, kdybych se nenaučila znakovou řeč. To, že jsem se Jehovovi zasvětila, mě podnítilo, abych brala svou rodičovskou odpovědnost vážně, a usnadnilo mi to důležitá rozhodnutí vzhledem ke komunikaci. Měli jsme z toho oba duchovní užitek. Jak důležitá jsou slova v 5. Mojžíšově 6:7, která rodičům nařizují, aby sdělovali Jehovovy příkazy svým dětem, ‚když budou sedět ve svém domě a když půjdou po silnici a když budou uléhat a když budou vstávat‘! Jsem opravdu vděčná za to, že se Spencerem mohu s volností komunikovat „o velkolepých Božích věcech“. (Skutky 2:11) (Vyprávěla Cindy Adamsová.)

[Praporek na straně 12]

‚Nesnesla bych pomyšlení, že vyrostl a odešel z domova, aniž si ke svým rodičům vytvořil určitý vztah‘