• Nový rozmach tam, kde vzkvétalo rané křesťanství
    Strážná věž – 2005 | 15. června

    • Neslyšící „slyší“ dobrou zprávu

      V Itálii je více než 90 000 neslyšících. V polovině sedmdesátých let svědkové Jehovovi začali věnovat pozornost tomu, aby je vyučovali biblické pravdě. Zpočátku někteří neslyšící svědkové učili znakový jazyk své spoluvěřící, kteří byli ochotni se do tohoto druhu kázání zapojit. Potom se o Bibli začalo zajímat stále více neslyšících. V současnosti chodí na křesťanská shromáždění přes 1 400 lidí, kteří používají znakový jazyk. Celkem 15 sborů a 52 skupin pořádá ve znakovém jazyce shromáždění.

      Kázání neslyšícím záviselo zpočátku jen na iniciativě jednotlivých svědků. V roce 1978 však italská odbočka svědků Jehovových začala pro neslyšící pořádat oblastní sjezdy. V květnu toho roku bylo oznámeno, že na blížícím se mezinárodním sjezdu v Miláně budou části programu probíhat ve znakovém jazyce. První krajský sjezd pro neslyšící se konal v milánském sjezdovém sále v únoru 1979.

      Od té doby věnuje odbočka velkou pozornost tomu, aby neslyšící měli dostatek duchovní výživy. Povzbuzuje proto stále větší počet evangelistů, aby se naučili znakový jazyk dobře ovládat. Od roku 1995 jsou někteří zvláštní průkopníci (celodobí evangelisté) vysíláni do skupin neslyšících, aby je školili v kazatelské službě a v organizování křesťanských shromáždění. Tři sjezdové sály jsou vybaveny moderním videosystémem, který přítomným umožňuje lépe sledovat program. Neslyšící lidé také dostávají duchovní potravu pomocí videonahrávek křesťanských publikací.

      Toho, že svědkové Jehovovi se dobře starají o duchovní potřeby neslyšících, si všímá i veřejnost. Časopis P@role & Segni, který vydává Italská unie neslyšících, citoval z dopisu od jistého katolického preláta: „Být neslyšící je nepříjemné, protože takový člověk vyžaduje neustálou pozornost. Například do kostela se sice dostane bez problémů sám, ale potřebuje tlumočníka, aby mohl sledovat vše, co se během bohoslužeb čte, o čem se káže nebo zpívá.“ Jak je v časopise dále uvedeno, prelát „usuzuje, že církev naneštěstí zatím není připravena se o postižené věřící postarat, a poukazuje na to, že mnoho neslyšících má lepší péči v sálech Království svědků Jehovových než ve farním kostele“.