Franz se pak přestěhoval do Mariboru ve Slovinsku a našel si tam práci v holičství, jehož majitelem byl Richard Tautz. Franz mu vydal svědectví a Richard pravdu přijal. Brzy se mezi lidmi rozkřiklo, že ti dva holiči věří tomu, co je v Bibli. Franz a Richard totiž přímo v holičství vydávali svědectví. A zákazníci pozorně naslouchali — když je bratři holili břitvou, neodvážili se ani pohnout nebo promluvit. K jejich zákazníkům patřil politik Ðuro Džamonja a majitel opravny psacích strojů Rudolf Kalle. Oba dělali rychlé pokroky a brzy byli pokřtěni. Ðuro se vzdal politické kariéry a pomohl založit Maják — Společnost badatelů Bible v jugoslávském království. Díky tomuto právnímu nástroji mohli bratři svobodně kázat a pořádat shromáždění.

„FOTODRAMA“ PODNĚCUJE ZÁJEM

V roce 1931 odbočka svědků Jehovových ve Švýcarsku poslala dva bratry, aby ve velkých městech po celé Jugoslávii promítali „Fotodrama Stvoření“. Sály byly zaplněné do posledního místa a všichni pozorně naslouchali Ðurovi, který obstarával mluvené slovo. „Fotodrama“ vzbudilo v celé zemi zájem o biblickou pravdu. V té době už bratři v Mariboru pořádali shromáždění ve slovinštině a němčině.

S těmito časopisy bratři a sestry cestovali vlakem do různých částí Jugoslávie a kázali tam. Zvěstovatelé ve Slovinsku si někdy pronajali nákladní auto i s řidičem, který nebyl svědek. Odvezl je tam, kde chtěli kázat, a celý den pak na ně čekal. V té době hlasatelé Království nedostávali téměř žádné školení, takže své poselství někdy předkládali netaktně. Jehova však jejich úsilí i přesto žehnal a pomáhal jim najít ty, „kdo byli správně nakloněni k věčnému životu“. (Sk. 13:48)

Franc Sagmeister vzpomíná: „O pravdě jsem poprvé slyšel v roce 1931 od své tety Terezije Gradičové a jejího manžela France. Ten patřil k prvním zvěstovatelům ve Slovinsku. Kdysi byl zapřisáhlým odpůrcem náboženství, ale pak začal s velkým zájmem číst Bibli. To na mě hodně zapůsobilo, a tak jsem se k němu ve studiu Písma připojil. V rodině jsem se setkal s odporem, ale přesto jsem se o své nové vědomosti chtěl dělit s druhými. Když se to dozvěděl kněz v naší farnosti, hned si mě k sobě zavolal. Řekl mi, že Bibli mít nesmím, protože jí nemůžu porozumět. Já jsem mu ale svoji Bibli odmítl dát. Později, po smrti mého tatínka, mě kněz zastavil na ulici a byl zlostí bez sebe. Vytýkal mi, že jsem za tatínka nezaplatil ani jedinou mši. Odpověděl jsem: ‚Kdyby to tatínkovi pomohlo, klidně bych za něj zaplatil sto, nebo i tisíc mší.‘

‚Pomůže mu to, pomůže mu to!‘ opakoval kněz.

Na to jsem mu řekl: ‚Jestli je v nebi, pak vaši mši nepotřebuje, a jestli je v pekle, pak by mu taky byla k ničemu.‘

‚Ale co když je v očistci?‘ namítl kněz.

Odpověděl jsem: ‚Pane faráři, dobře víte, že mám velký majetek. Hned teď s vámi půjdu k notáři a nechám všechno přepsat na vás, pokud mi z Bible dokážete, že člověk má nesmrtelnou duši, že existuje peklo a očistec a že Bůh je Trojice.‘

Kněz mě probodl pohledem, zapálil si cigaretu a odešel.“

PRVNÍ PRŮKOPNÍCI

Ve 30. letech se horliví muži a ženy přičinili o to, aby v Jugoslávii svítilo světlo pravdy ještě jasněji. Například ve slovinském Mariboru se Grete Staudingerová, Katarina Konečniková a později Karolina Stropniková zapojily do takzvané prázdninové průkopnické služby.