Sport a jeho místo v životě

O VZNEŠENÉM Stvořiteli se v Bibli hovoří jako o „šťastném Bohu“, a on si přeje, aby ti, které stvořil, byli šťastní. (1. Timoteovi 1:11). Proto by nás nemělo překvapovat, že Bůh stvořil lidi se schopností radovat se ze hry. Dílo The New Encyclopaedia Britannica o tom uvádí: „Dějiny Sportu a sportovních her jsou součástí dějin lidstva.“

Nejvýznamnější událostí v dějinách sportovních her byl zřejmě okamžik, kdy se objevil míč. „Pozorování zvířat, která si ráda hrají a dovádějí s různými věcmi,“ říká již citovaná encyklopedie, „svědčí o tom, že zřejmě vždy byly určité náhražky za míč, jimiž se vrhalo nebo za nimiž se běhalo.“

Je také zajímavé, jak dlouho se již používají některé nástroje na odpalování míčku. „Pálkové hry hráli určitě Peršané, Řekové a Indiáni,“ poznamenává encyklopedie Britannica. „Pólo, což je slovo tibetského původu, zcela jistě v určité formě velmi dobře znali Peršané v době Dareia I. (Vládl v letech 522–486 př. n. l.) Ke golfu se sice v jeho dnešní podobě hlásí Skotové, ale golf měl své obstojné předchůdce již ve starověkém Římě a v mnoha evropských zemích.“

Důraz na sport v dávnověku

Organizované sporty byly populární stovky let předtím, než bylo ukončeno psaní Hebrejských písem („Starého zákona“). Například ve starověkém Řecku se v Olympii konaly sportovní hry. Britannica o tom říká: „Existují záznamy o vítězích sportovních soutěží, které se v Olympii konaly od roku 776 př. n. l. do roku 217 n. l.,“ čili téměř za období tisíce let! Pro život Řeků byly olympijské hry tak důležité, že jimi měřili i čas, neboť každé čtyřleté období mezi jednotlivými sportovními hrami nazývali olympiáda. Podle této někdejší metody počítání času se tedy Ježíš narodil během 194. olympiády.

Hebrejská písma se o organizovaných sportovních hrách nezmiňují, nicméně jeden z proroků hovoří o ‚chlapcích a děvčatech, kteří si budou hrát na veřejných prostranstvích [Jeruzaléma]‘. (Zecharjáš 8:5) Více než sto let před Ježíšovým narozením byly v Izraeli zavedeny řecké atletické závody. V Jeruzalémě byla vybudována tělocvična, a dokonce i někteří kněží zanedbávali své odpovědnosti, aby se sportovních her mohli účastnit. - 2. Makabejská 4:12–15. 

César Augustus, který v Římě vládl v době, kdy se narodil Ježíš, miloval sport, a sportovní hry se v Římě staly populárními. Avšak římské občany přitahovaly zejména disciplíny, při nichž se bojovalo, jako box a zápas. Takový „sport“ se často zvrhnul v násilný krvavý souboj muže proti muži nebo v boj se zvířaty, často až na smrt.

Sport v „Novém zákoně“

Přesto takové zneužívání sportu neznamená, že je sám o sobě špatný. Nikde v Písmu nečteme, že by Ježíš nebo jeho následovníci odsuzovali sportovní hry. Apoštolové spíše často používali charakteristické rysy sportu ve znázorněních při svém vyučování.

Například apoštol Pavel měl určitě na mysli závod v běhu na olympijských hrách, když povzbuzoval křesťany: „Nevíte, že běžci v závodě běží všichni, ale pouze jeden obdrží cenu? Běžte tak, abyste jí dosáhli.“ A dodal: „Nadto každý, kdo se účastní zápolení, se ve všem cvičí v sebeovládání. Oni to ovšem dělají, aby dostali porušitelnou korunu, ale my neporušitelnou.“ — 1. Korinťanům 9:24, 25.

Při jiné příležitosti Pavel řekl, že by křesťan měl běžet s rozhodnutím, aby vyhrál cenu života. „Usiluji o cíl, o cenu Božího povolání vzhůru,“ napsal. (Filipanům 3:14) Když chtěl Pavel dále znázornit potřebu držet se pravidel mravného života, připomínal Timoteovi: „Nadto i když někdo zápolí ve hrách, není korunován, pokud nezápolil podle pravidel.“ (2. Timoteovi 2:5) A apoštol Petr napsal, že křesťanští pastýři, kteří plní své odpovědnosti, ‚obdrží nevadnoucí korunu slávy‘. - 1. Petra 5:4. 

Mladý Timoteus se musel jako pastýř bezpochyby starat i o mladé křesťany, kteří sportovali. Pavel mu proto napsal, že „tělesné cvičení [gymnastické] je totiž prospěšné k nemnohému“, čímž připouští, že gymnastická cvičení, kterým se Řekové usilovně věnovali, byla do jisté míry užitečná. „Ale,“ dodává rychle Pavel, „zbožná oddanost je prospěšná ke všemu, protože má slib života nynějšího a toho, který má přijít.“ - 1. Timoteovi 4:8; viz The Kingdom Interlinear Translation of the Greek Scriptures (Řecká písma - Meziřádkový překlad Království).

Dát sportu přiměřené místo

Písma tedy ukazují, že tělesné cvičení může mít v životě své místo. Avšak je zapotřebí být v tom vyrovnaný, rozumný. „Ať se vaše rozumnost stane známou všem lidem,“ napsal Pavel. (Filipanům 4:5) Tuto rovnováhu je ovšem obtížné nalézt.

Dávní Řekové kladli na sportovní hry příliš velký důraz a Římané měli sporty, které působily škodu jak účastníkům, tak i těm, kteří s potěšením sledovali jejich krvavá představení. Na druhé straně někteří lidé ve jménu náboženství sportovní hry potlačovali nebo je dokonce zakazovali. Dílo The New Encyclopaedia Britannica o tom uvádí: „Puritánské postoje v 17. století zmenšily množství sportovního pobavení v Evropě a Americe.“

Sport nedávno zažil oživení, kterému se v dějinách snad nic nevyrovná. „Kromě o počasí,“ říká publikace The World Book Encyclopedia, „mluví lidé o sportu více než o jakémkoli jiném námětu.“ Sportu se někdy dokonce říká „davové opium“.

Jaké problémy mohou například vzniknout z takového nadšení pro sport? Zakoušíte vy sami nebo vaše rodina nepříznivé účinky této záliby? Jak lze tedy sportu dát jeho správné místo?

Problémy současného sportu

LIDÉ obvykle obhajovali sport tvrzením, že utváří charakter. Prohlašovali, že sport vzbuzuje ocenění pro tvrdou práci, sportovní chování a radost ze hry. Ale mnohým lidem zní dnes takové argumenty prázdně a dokonce pokrytecky.

Zvláštním problémem je důraz, který se klade na vítězství. Časopis Seventeen to nazývá „stinnou stránkou sportu“. Proč? Protože, jak uvádí časopis, „touha po vítězství najednou převáží zájem o školu, zdraví, štěstí a mnoho dalších důležitých věcí v životě. Vítězství se stává vším.“

Zkušenost běžkyně Kathy Ormsbyové měla ukázat smutné důsledky přílišného důrazu na sportovní výsledky. Stalo se to 4. června 1986 při soutěži NCAA (National Collegiate Athletic Association), tedy jen několik týdnů poté, co se jí podařilo vytvořit národní rekord v běhu žen na 10 000 metrů. Při tomto závodu Kathy seběhla z tratě, běžela k blízkému mostu a skokem z něj se pokusila o sebevraždu. Přežila to, ale zůstala ochrnutá od pasu dolů.

Psycholog Scott Pengelly, který lečí sportovce, poznamenal, že Kathy není ojedinělým případem. Poté, co se Kathy pokusila o sebevraždu, S. Pengely uvedl: „Telefonovali mi lidé a říkali: ‚Mám stejné pocity jako Kathy.‘ “ Jiná běžkyně, Mary Wazeterová z Georgetownské univerzity, která ve své věkové skupině vytvořila národní rekord na polovičním maratónu, se také pokusila o sebevraždu skokem z mostu a zůstala ochrnutá.

Tlak zvítězit, splnit očekávání může být obrovský a důsledky neúspěchu ničivé. Donnie Moore, slavný nadhazovač v baseballovém týmu California Angels, mohl jediným nadhozem rozhodnout o tom, že jeho tým postoupí do soutěže ‚1986 World Series‘. Ale pálkař Bostonu po odpalu oběhl všechny mety až ‚domů‘ a jeho tým pak vyhrál zápas a tím také americkou ligu a postoupil do soutěže ‚World Series‘. Donnie, který se podle vyjádření jeho přátel stále trápil myšlenkami na svůj neúspěch, se zastřelil.

Extrémní soutěživost

S dnešními sporty je dále spojen problém extrémní soutěživosti. Není přehnané, když řekneme, že ze závodníků se vlastně stávají zrůdy. Když Harry Holmes boxoval v soutěžích těžké váhy, musel se vždy před vstupem do ringu změnit. „Dobrotu musím nechat za provazy ringu,“ vysvětlil, „a vzít s sebou všechno špatné, jako doktor Jekyll a pan Hyde.“ U sportovců se objevuje neutuchající posedlost, když se snaží zabránit jiným, stejně talentovaným sportovcům, aby je neporazili.

„Musíte v sobě mít ohnivou zuřivost,“ řekl jeden bývalý fotbalový trenér, „a nic tento oheň nerozdmýchá tak jako nenávist.“ I bývalý americký prezident Ronald Reagan kdysi řekl jednomu studentskému fotbalovému týmu: „Ke svému soupeři můžete pociťovat čistou zášť. Je to čistá zášť, neboť je symbolizována pouze dresem.“ Ale je opravu dobré vyvolávat v sobě zášť vůči soupeři?

Bob Cousy, dřívější přední basketbalista týmu Boston Celtics, jednou vyprávěl, jak dostal za úkol hlídat Dicka Barnetta, nebezpečného hráče týmu Los Angeles Lakers. „Seděl jsem ve svém pokoji od rána do večera,“ řekl Cousy. „Myslel jsem pořád jenom na Barnetta. Částečně jsem si rozebíral, jak bych měl proti němu hrát, a také jsem v sobě vůči němu živil nenávist. Ještě než jsem se dostal na hřiště, byl jsem tak rozlícený, že kdyby mě Barnett pozdravil, zřejmě bych mu dal jednu do zubů.“

Faktem je, že hráči se často snaží soupeře ze hry nějak vyřadit. Sportovní novinář Ira Berkow řekl, že když se fotbalistovi podaří nějak zranit soupeřova hráče a vyřadit ho ze hry, „spoluhráči ho obklopí a objímají za dobře odvedenou práci. Rozdá-li dost takových nebezpečných ran, dostane na konci sezóny odměnu buď v podobě zvýšeného platu, anebo řadovým hráčům je nabídnuta smlouva na další sezónu. Hráči se proto rádi pyšní svými přezdívkami jako Ničema Joe Greene, Jack (Rozparovač) Tatum,“ a tak dále. — The New York Times, 12. prosince 1989.

Fred Heron, hráč amerického fotbalu v týmu St. Louis, vyprávěl: „Trenéři nám řekli, že obránce [týmu Cleveland Browns] měl potíže s krční páteří. Vybízeli měl, že bych se měl pokusit vyřadit jej ze hry, bude-li k tomu příležitost. A tak jsem se během hry probojoval řadou hráčů, proběhl kolem útoku a v obraně stál on. Chytil jsem ho za hlavu a cloumal s ním, dokud neupustil míč. Moji spoluhráči mě za to chválili. Ale viděl jsem, že obránce leží na zemi a svíjí se bolestí. Pojednou jsem si pomyslel: ‚Copak se ze mne stalo nějaké zvíře? Vždyť je to jen hra, ale já se tu snažím někoho zmrzačit.‘ “. F. Heron ale poznamenal: „Diváci mě za to zahrnuli ovacemi.“

Mnozí poukazují na zranění, která pocházejí z extrémní soutěživosti, jako na hlavní problém dnešního sportu. Je smutné, že milióny těchto zranění postihují děti, které jsou záhy zatahovány do vysoce soutěživého sportu. Podle americké komise pro bezpečnost spotřebních výrobků jsou v nemocničních ambulancích kvůli zraněním při sportu každý rok ošetřeny čtyři milióny dětí, a odhaduje se, že dalších osm miliónů je ošetřeno rodinnými lékaři.

Mnoho dětí přichází ke zranění proto, že se přepínají, což byl dříve řídký jev. Děti dříve sportovaly pro zábavu a když si nějak ublížily, šly domů a nehrály znovu, dokud bolest neustala. Ale při vysoce soutěživých organizovaných sportech děti často hrají dál a poškozují si již zraněná nebo bolestivá místa na těle. Podle bývalého předního baseballového nadhazovače Robina Robertse jsou hlavní příčinou tohoto problému dospělí. „Dlouho předtím, než jsou na to děti připraveny, na ně dospělí vyvíjejí příliš velký tlak - duševní i fyzický.“

Peníze a podvádění

Další problém, který souvisí se sportem, je to, že prvořadým zájmem se dnes staly peníze. Sportovní dění nyní ovládá spíše chamtivost než sportovní duch a pravidla fair play. „Nevinnost se ze sportu, žel, během osmdesátých let úplně vytratila,“ povzdechl si v listu The Denver Post novinář Jay Mariotti. „Sport se v naší kultuře v devadesátých letech pyšně vypíná jako zrůdná síla, jako neuvěřitelně mamutí průmysl (ve skutečnosti je to 22. největší průmysl v Americe s ročním obratem 63,1 miliardy dolarů), o němž se někdy přiléhavěji mluví jako o humbuku.“

Minulý rok ve Spojených státech 162 předních ligových hráčů baseballu - více než každý pátý - vydělalo více než milión dolarů a nejvyšší plat přesáhl tři milióny dolarů. Nyní, o rok později, obdrží více než 120 hráčů přes dva milióny dolarů, včetně 32 hráčů, kteří dostanou více než tři milióny dolarů a přinejmenším jeden dostane přes pět miliónů dolarů; a to platí na celé období od roku 1992 do roku 1995! Honba za penězi a ohromnými platy se stala stejně běžnou i v jiných sportech.

I ve vysokoškolském sportu se často klade důraz na peníze. Trenéři vítězících týmů jsou štědře odměňováni, jejich plat včetně peněz za reklamy činí až milión dolarů ročně. Školy ve Spojených státech, jejichž fotbalová mužstva se probojují až do závěrečného turnaje, dostanou mnoho miliónů dolarů - minulý rok to bylo 55 miliónů. „Fotbalové a basketbalové týmy musí vydělávat peníze,“ vysvětluje rektor fakulty John Slaughter, „a aby získaly peníze, musí vyhrát.“ Výsledkem je bludný kruh, v němž touha zvítězit se stává posedlostí - s katastrofálními důsledky.

Aby profesionální hráči mohli hrát dále, musí vyhrávat, a tak pro to často udělají téměř cokoli. „To už není sport,“ říká dřívější přední hráč baseballu Rusty Staub. „Je to příšerný hmotařský obchod.“ Podvádění proniká všude. „Pokud nepodvádíte, pak se prostě nesnažíte vyhrát,“ vysvětluje hráč baseballu Chili Davis. „Dělej vše, co můžeš, ale nesmí tě při tom nikdo chytit,“ říká Howard Johnson, hráč týmu New York Mets.

Tak dochází k narušení morálního cítění, což je velkým problémem i ve vysokoškolském sportu. „Někteří trenéři a sportovní činitelé podvádějí,“ připouští Harold L. Enarson, bývalý rektor Ohio State University, „a rektoři a členové správních rad to přehlížejí.“ National Collegiate Athletic Association (Národní asociace vysokoškolském sportu) uložila v posledních letech 21 univerzitám ve Spojených státech pokutu za porušení pravidel a 28 dalších univerzit bylo ve vyšetřování.

Nevidíme se tedy, že mladým hráčům se deformuje systém hodnot, což je další vážný problém dnešního sportu. Používání anabolik, která mají zvýšit výkony, je častý jev. Ale pokud jde o vzdělání, tam taková snaha vidět není. Jedna významnější studie potvrzuje, že hráči na fakultách zaměřujících se na sport tráví během sezóny více času sportem než studiem a účastí na výuce. Jeden celostátní průzkum také odhalil, že na třetině amerických vysokých škol se zaměřením na mužský basketbal dokončí studium méně než jeden z pěti hráčů.

Jen několik málo vysokoškolských sportovců nakonec dosáhne v profesionálním sportu úspěchu a docílí dobrého platu, a i z těch se až příliš často stávají tragické postavy. Nejsou schopni rozumně zacházet se svými penězi a dívat se na život realisticky. Jedním takovým příkladem je Travis Williams, který letos v únoru zemřel ve věku 45 let bez domova a v chudobě. Když hrál v roce 1967 za tým Green Bay Packers, vytvořil v americkém profesionálním fotbalu zatím nepřekonaný rekord; po výkopu soupeře byl schopen zachytit míč a uběhnout s ním v průměru 37,6 metru. Jednou se vyjádřil, že na vysoké škole „nikdy nemusel chodit na přednášky. Stačilo chodit na tréninky a na zápasy.“

Problémy, které se týkají diváků

Dnes lidé tráví mnohem více času sledováním sportu než vlastním sportováním, a z toho plynou vážné problémy. Lidé, kteří chodí na sportovní utkání, se vystavují vlivu sprostého a násilného chování ostatních diváků. V atmosféře nabité emocemi, jaká panuje při sportovních událostech, jsou běžné šarvátky; stovky diváků byly zraněny a někteří byli zabiti.

Při sportovních událostech dnes však většina diváků není přítomna osobně; sledují je v televizi. Jeden televizní čtyřiadvacetihodinový sportovní kanál ve Spojených státech věnuje denně sportovnímu zpravodajství více času, než kolik věnuje kterákoli z hlavních televizních stanic zpravodajství o událostech dne. Ale sleduje-li někdo sport v soukromí svého domova, znamená to, že z toho neplynou žádné problémy?

To jistě ne. „Celá léta znal manžel každého profesionálního sportovce,“ vysvětluje jedna žena, „a manžel není ani zdaleka ojedinělým případem. Jen několik jeho přátel se na sport nedívá pravidelně. Největší zločin, který je s tím spojen,“ říká tato žena, „je vliv, který to má na děti.“ Dále dodává: „Manželovi zazlívám, že svůj volný čas využívá ke sledování sportu, a na mne a na děti nebere žádný ohled.“

Je taková stížnost ojedinělá? Naprosto ne. V domácnostech na celém světě jsou členové rodin, kteří sledováním sportu tráví příliš mnoho času a neberou při tom ohledy na další členy domácnosti. Jedna brazilská žena v domácnosti poukazuje na nebezpečné důsledky: „Láska a důvěra mezi manžely může být postupně narušena, a tak se manželství dostává do nebezpečí.“

Sportovní nadšenci mívají často nevyrovnané názory i v jiných směrech. Je běžné, že v hráčích vidí své idoly, což i někteří hráči chápou jako problém. „Když jsem přišel do svého rodného města, lidé stáli a dívali se na mě, jako by očekávali požehnání od papeže,“ poznamenal přední německý tenisový hráč Boris Becker. „Když jsem se podíl do očí svých fanoušků . . . připadalo mi, že se díván na nějaké nestvůry. Dívali se upřeně a v očích neměli žádný život.“

Sport může bezpochyby působit přitažlivě jako magnet. Je zdrojem vzrušení a silných projevů oddanosti. Lidé jsou uneseni nejen souhrou a výkony hráčů, ale vzrušuje je také výsledek zápasu, který nelze předvídat. Chtějí vědět, kdo zvítězí. Sport dále poskytuje miliónům lidí rozptýlení od toho, co mohou považovat za jednotvárný, nudný život.

Může ale sport přesto přinést lidem štěstí? Může přinášet opravdový užitek? A jak se lze vyhnout problémům, které se sportem souvisí?

[Rámeček na straně 9]

Sport jako náboženství

Kanaďan Tom Sinclair-Faulkner tvrdil, že lední „hokej je v Kanadě více než hra; pro mnohé slouží jako náboženství“. To je typický postoj, který projevují mnozí sportovní nadšenci bez ohledu na to, kde žijí.

Například ve Spojených státech byl sport označen jako „přijatelné světské náboženství“. Sportovní psycholog David Cox poznamenal, že „sport má mnoho společného se slovníkovou definicí náboženství“. Někteří „lidé se dívají na sportovce, jako by to byli bozi nebo svatí“, dodal pan Cox.

Sportovní nadšenci přinášejí sportu velké oběti, věnují mu čas a peníze, často na úkor svých rodin. Fanoušci tráví nespočetné hodiny sledováním sportovních událostí v televizi. Hrdě nosí barvy svého mužstva a na veřejnosti se chlubí sportovními emblémy. S vervou zpívají písně a skandují hesla, která o nich prozrazují, že jsou zbožnými ctiteli svého sportu.

Mnozí sportovci se dokonce před zápasem modlí o Boží požehnání a když dají branku, vkleče vznášejí děkovnou modlitbu. Při mistrovství světa ve fotbale v roce 1986 jeden argentinský hráč připsal zásluhu za svůj gól Boží ruce. A sportovní fanatikové byli podobně jako někteří stoupenci náboženství označeni jako „dogmatičtí fundamentalisté“. Tento fanatismus dovedl soupeřící fanoušky až ke krvavým bojům, které měly někdy i smrtelné následky.

„Světské náboženství“ sportu má podobně jako falešné náboženství své „svaté“, své tradice, relikvie a rituály pro dychtivé stoupence. Ale opravdový a trvalý smysl jejich životu neposkytuje.

[Obrázek na straně 7]

Hráči jsou ze hry často násilně vyřazeni

[Obrázek na straně 8]

Sledování sportu v televizi může narušovat rodinu

Udržet sport ve správných mezích

LIDÉ, kteří pěstují svůj oblíbený sport, pociťují radost, když vidí, jakých výkonů a jaké vytrvalosti jsou schopni. Bůh nás stvořil tak, abychom se mohli z tělesné činnosti těšit. Možná ještě více lidí se těší z toho, když mohou při sportu pozorovat jiné. A tak sport je jako mnoho jiných věcí dobrý - když se udržuje ve správných mezích.

Znázorněme si to: Když jdou lidé na pláž potěšit se ze slunce, co se stane, zůstanou-li tam příliš dlouho? Bolestivě se spálí, a tak si zkazí chvíle odpočinku, a dokonce to může znamenat vážné nebezpečí. Se sportem je to podobné. V malé míře je dobrý, ale příliš mnoho sportu může škodit.

Sport může být znamenitým uvolněním a zábavou, ale neměl by být cílem sám o sobě. Nepřináší totiž opravdové uspokojení nebo trvalé štěstí. Pro toho, kdo si to uvědomí, to bohužel může znamenat i osobní tragédii. „Všechny mé trofeje a medaile nic neznamenají,“ vysvětlila Mary Wazeterová, běžkyně, která skočila z mostu a zůstala ochrnutá.

„Naučila jsem se mnoho pravd o životě,“ uvedla. „Jednou z nich je to, že pravého uspokojení se nedocílí tak, jak to dělají mnozí lidé, když usilují o zdokonalování a o výkony. Neměla jsem uspokojení z toho, že jsem byla jednička ve škole a přebornice v běhu nebo že jsem měla atraktivní postavu.“

Sociolog John Whitworth celou záležitost zhodnotil poněkud bez obalu: „Na konci zápasu dostanete jenom soupis statistických údajů. To je dost povrchní hodnocení. Nicméně si myslím, že to přesně zapadá do naší společnosti.“ Kvůli nepatřičné důležitosti, která se dnešnímu sportu připisuje, vznikají nerealistické názory na to, co je skutečně důležité.

Henry Carr po svém vítězství v běhu na 200 metrů na olympiádě v roce 1964 vysvětloval: „Když jsem jel zpět do olympijské vesnice, poprvé jsem se na zlatou medaili pořádně podíval . . . Položil jsem si otázku: ‚Cože! To jsem celé ty roky tvrdě dřel jen kvůli tomu?‘ Měl jsem vztek, když jsem vlastně měl být šťastný. Byl jsem naprosto zklamán.“ Podobně se cítil Marlon Starling po svém vítězství ve velterové váze na mistrovství světa v boxu v roce 1987. „Mistrovský titul,“ poznamenal, „není nic ve srovnání s tím, když mi moje dítě řekne ‚Mám tě rád, tati.‘ “

Můžeme se z toho naučit něčemu důležitému: Náležitou přednost by měla mít tvůrčí práce, rodina a zvláště uctívání Boha. Bible má pravdu, když říká: „Tělesné cvičení [které sport umožňuje] je totiž prospěšné k nemnohému.“ (1. Timoteovi 4:8) To naznačuje, jakou úlohu má mít sport v našem životě. Měl by být až na druhém místě. Sport může poskytovat velké vzrušení, a proto potřebujeme být bdělí, abychom neopomíjeli důležitější věci.

Je tedy moudré, abyste byli citliví, pokud si členové rodiny stěžují, že věnujete sportu příliš mnoho času - tím, že o něm hovoříte, sledujete jej nebo jej provozujete. Jedna žena, jejíž manžel učinil úpravy ohledně toho, kolik času věnuj sportu, vděčně poznamenala: „Nyní tráví více času se mnou a s dětmi. Někdy se naše rodina dívá na nějaký zápas v televizi, ale většinu večerů věnujeme společným procházkám a hovoříme spolu o tom, co se stalo během dne. Je to velmi příjemné a pomáhá nám to, abychom byli šťastní.“

Vzhledem k možným problémům by bylo dobré čestně si zodpovědět otázku: Nevěnuji snad sportu více času a pozornosti, než bych měl? Ale uvažujeme-li o tom, jak sport udržet ve správných mezích, jsou tu ještě další hlediska.

Náš postoj k soutěživosti

Aby nám sport sloužil k užitku a ne ke škodě, je důležité mít správný náhled na soutěživost. „Trenéři, sportovní instruktoři, rodiče i samotné děti jsou tak zaujatí úsilím zvítězit, že úplně zapomínají na účel sportu [pro mladé lidi],“ povzdechl si lékař jednoho profesionálního hokejového týmu. Řekl, že účelem sportu by měl být „rozvoj souhry a kázně a posilování tělesné zdatnosti a co je nejdůležitější, zábava.“

Je však smutné, že na vítězství se klade takový důraz, že zábava se ze hry pro mnohé již vytratila. Sportovní psycholog Bruce Ogilvie poznamenal: „Dělal jsem jednou rozhovor s nováčky v deseti hlavních baseballových táborech a 87 procent z nich řeklo, že by byli raději, kdyby nikdy nezačali hrát malou baseballovou ligu, protože jim to vzalo radost z toho, co předtím byla zábavná hra.“ Dalším problémem je to, že extrémní soutěživost také přispívá k vysokému počtu zranění.

Bible k těmto problémům poskytuje vodítko, když uvádí: „Neprosazujme sami sebe tím, že bychom jeden druhého popuzovali k soutěživosti a jeden druhému záviděli.“ (Galaťanům 5:26) Podle řecko-anglických lexikonů řecké slovo, které je zde přeložené jako „popuzovat se k soutěživosti“, znamená „vyvolat“, „vyzvat k boji nebo zápasu“. Proto překlad An American Translation uvádí tuto myšlenku takto: „Ve své pomíjivosti se navzájem nevyzývejme.“ A poznámka pod čarou v Překladu nového světa nabízí další možnost překladu: „Nenuťme se k vzájemnému střetnutí.“

Ano, popuzovat se k soutěživosti není moudré. Nevznikají z toho dobré vztahy. Jste-li donuceni ke střetnutí a pak poraženi, potom může být pokořující, když se vítěz chlubí tímto výsledkem. Silně soutěživý postoj je bez lásky. (Matouš 22:39) Avšak je-li soutěživost udržována na přátelské, dobromyslné úrovni, může přispět k zajímavosti a potěšení ze hry.

Někdo snad hledá cesty, jak sportovat tak, aby se prvek soutěživosti snížil na co nejnižší míru. „Pevně věřím, že ve věku do třinácti nebo čtrnácti let by se měl pěstovat sport jen pro sport,“ řekl jeden anglický fotbalový trenér. Doporučil nezapisovat si výsledky nebo pořadí družstev - „žádné žebříčky, žádná finále“. Ano, důraz na vítězství by se měl vhodným způsobem zmenšit nebo úplně vyloučit.

Postoj ke sportovcům

Chceme-li sport udržovat ve správných mezích, týká se to i našeho postoje k talentovaným známým sportovcům. Je pochopitelné, že můžeme obdivovat jejich sportovní schopnosti a ohromující výsledky. Ale měli bychom si z nich dělat své idoly? Mladí si často dávají na zeď ve svém pokoji plakáty takových sportovců. Ukazují úspěchy těchto lidí, že si zaslouží takovou čest? Možná je to právě naopak.

Jeden hráč v soutěži národní fotbalové ligy se nejdříve na mnoho svých spoluhráčů díval s obdivem. Ale kvůli jejich chování a postojům, řekl, „se mé sympatie a úcta, kterou jsem k nim pociťoval, úplně vytratily“. Vysvětlil to: „Říkali například: ‚Minulý týden jsem se vyspal s pěti dívkami, a do toho nepočítám svou ženu.‘ Podíval jsem se na něj a řekl jsem si: ‚Tak tohle byl můj idol.‘ “

Ano, je nesprávné dělat si idol z kteréhokoli člověk, a zvláště to platí o těch, kteří vynikají v činnostech, o nichž Bible říká, že přinášejí malý nebo omezený užitek. Boží služebníci jsou nabádáni, aby ‚prchali před modlářstvím‘. - 1. Korinťanům 10:14.

Jak je sport užitečný

Jak jsme již uvedli, tělesný trénink, jaký se například provozuje ve sportu, je podle Bible ‚prospěšný k nemnohému‘. (1. Timoteovi 4:8) V jakém ohledu je to tak? A jak můžeme mít ze sportu užitek?

Řecký lékař Galén, který žil ve druhém století a působil jako osobní lékař římského císaře Marka Aurelia, zdůrazňoval důležitost cvičení pro zdraví všeobecně. A doporučoval k tomu míčové hry, neboť při nich lze tělo procvičit přirozeným způsobem. Míčové hry jsou obvykle zábavné, a tak budou lidé spíše hrát tyto hry, které je těší, než aby se zabývali jinými formami cvičení.

Mnozí zjišťují, že pohyb při sportu jim dává pocit zdraví a pohody. Po vzpružujícím cvičení nebo hře se cítí, jako by omládli, a jsou osvěženi. To by však nemělo být žádným překvapením, neboť jak to říká doktorka Dorothy Harrisová, „cvičení je nejlepší přírodní sedativum“.

Tělesné cvičení jako kondiční gymnastika, běh a sportovní hry se dnes všeobecně bere jako důležité pro dobré zdraví. „Lidé, kteří se těší tělesnému zdraví, své úkoly obvykle vykonávají bez únavy a stále jim ještě zbývají síly pro další zájmy,“ poznamenává encyklopedie The World Book Encyclopedia. „Také lépe odolávají vlivům stárnutí než ti, kteří tělesně zdraví nejsou.“

Užitek sportu je však omezený bez ohledu na to, že může někomu pomáhat, aby se cítil tělesně zdravý. Stárnutí a smrt nelze odvrátit lidským úsilím. Bible sice uvádí, že „tělesné cvičení je prospěšné k nemnohému“, ale hned dodává: „Zbožná oddanost je prospěšná ke všemu, protože má slib života nynějšího a toho, který má přijít.“ - 1. Timoteovi 4:8.

Život nám může dát jen Jehova Bůh, náš Stvořitel. Proto není nic důležitějšího než „zbožná oddanost“, tedy zbožná úcta, uctívání a služba Bohu. A tak ti, kteří chtějí žít v souladu se zbožnou oddaností, se budou na konání Boží vůle dívat jako na prvořadou věc. Budou se namáhat ve službě Bohu a využívat své mládí, jako to dělal Ježíš Kristus. Budou dalším vyprávět dobré věci o Bohu a jeho Království.

Ano, kladou-li lidé na první místo Boží zájmy, mohou získat Boží přízeň a obdržet věčný život v jeho spravedlivém novém světě. Tam jim šťastný Bůh Jehova dá opravdové a trvalé štěstí a uspokojení.