Celosvětový problém

„Sebevražda je závažným zdravotnickým problémem.“ — David Satcher, hlavní lékař zdravotnických zařízení ve Spojených státech, v roce 1999

POPRVÉ v historii se stalo, že hlavní lékař zdravotnických zařízení ve Spojených státech označil sebevraždu jako veřejný problém. V této zemi spáchá sebevraždu větší počet lidí, než kolik je jich zabito někým jiným. Není tedy divu, že americký senát prohlásil prevenci sebevražd za národní prioritu.

A přitom v roce 1997 bylo ve Spojených státech 11,4 sebevražd na 100 000 obyvatel, a toto číslo je podle údajů, které v roce 2000 publikovala Světová zdravotnická organizace, nižší než celosvětový průměr, který je 16 sebevražd na 100 000 obyvatel. V posledních 45 letech stoupl počet sebevražd na celém světě o 60 procent. Na světě si za jediný rok nyní vezme život asi milion lidí. To představuje jedno úmrtí přibližně každých 40 sekund!

Statistiky však celou situaci ukázat nemohou. V mnoha případech rodinní příslušníci popírají, že se jedná o sebevraždu. Navíc se odhaduje, že na každou dokonanou sebevraždu připadá 10 až 25 sebevražedných pokusů. V jednom průzkumu 27 procent studentů středních škol ve Spojených státech připustilo, že v předchozím roce vážně uvažovali o sebevraždě a 8 procent studentů ve sledované skupině řeklo, že se o sebevraždu pokusili. Další studie ukázaly, že čas od času má sebevražedné myšlenky 5 až 15 procent dospělých.

Rozdíly v závislosti na kultuře

Názory lidí na sebevraždu se velmi různí. Někteří lidé se na ni dívají jako na zločin, jiní jako na zbabělý únik a další jako na čestný způsob odčinění nějaké hrubé chyby. Někteří lidé sebevraždu dokonce pokládají za vznešený způsob, jak podpořit nějakou věc. Proč jsou jejich názory tak rozdílné? Důležitou roli v tom hraje kultura. Informační bulletin The Harvard Mental Health Letter totiž naznačuje, že kultura může dokonce „ovlivnit pravděpodobnost sebevraždy“.

Vezměme si jednu zemi ve střední Evropě — Maďarsko. Doktor Zoltán Rihmer označuje zdejší vysoké procento sebevražd za jakousi maďarskou „smutnou ‚tradici‘“. Béla Buda, který je ředitelem Maďarského státního institutu zdraví, uvedl, že Maďaři spáchají sebevraždu velmi snadno a prakticky z jakéhokoli důvodu. „Má rakovinu — vždyť ví, jak to ukončit,“ to je podle Budy běžná reakce.

V Indii byl dříve náboženský zvyk, který je znám jako satí. Tento zvyk, na základě kterého se vdova vrhla na pohřební hranici svého manžela, je sice již dlouho zakázán, ale úplně ještě nevymizel. Když údajně jedna žena tímto způsobem spáchala sebevraždu, mnoho místních lidí se o této tragédii vyjadřovalo pochvalně. Podle časopisu India Today v té oblasti Indie „během 25 let skončilo v plamenech manželovy hranice asi 25 žen“.

Je zarážející, že v Japonsku si sebevraždy vyžádají skoro třikrát více životů než dopravní nehody. „Japonská tradiční kultura, která sebevraždu nikdy neodsuzovala, se proslavila vysoce ritualizovanou a institucionalizovanou formou rozpárání břicha (seppuku nebo harakiri),“ říká dílo Japan—An Illustrated Encyclopedia.

Inazo Nitobe, který se později stal náměstkem generálního tajemníka Společnosti národů, ve své knize Bushido—The Soul of Japan (Bušidó — Duše Japonska) vysvětlil, proč je japonská kultura okouzlena smrtí. Napsal: „Středověký vynález [seppuku] byl postup, jak válečníci mohli smýt své zločiny, omluvit se za chyby, uniknout potupě, vyvážit problémy způsobené přátelům nebo prokázat svou upřímnost.“ I když je tato rituální forma sebevraždy zpravidla již věcí minulosti, někteří Japonci se k ní uchylují vzhledem k tomu, že má velký společenský dopad.

Naproti tomu křesťanstvo dlouho pohlíželo na sebevraždu jako na zločin. V šestém a sedmém století římskokatolická církev sebevrahy exkomunikovala a odepírala jim pohřební obřad. Na některých místech vedlo náboženské zanícení ke vzniku zvláštních zvyků vzhledem k sebevrahům — například jejich mrtvá těla byla oběšena, a dokonce jim byl do srdce vražen kůl.

Za pokus o sebevraždu mohli lidé paradoxně dostat trest smrti. V 19. století se jeden Angličan pokusil zabít tak, že si podřízl hrdlo, a byl za to oběšen. Úřední moc tudíž dokonala to, co se jemu nepodařilo. Trest za pokus o sebevraždu se během let měnil, ale teprve v roce 1961 britský parlament rozhodl, že sebevražda a sebevražedný pokus již nejsou zločinem. V Irsku byla sebevražda považována za zločin až do roku 1993.

Dnes někteří spisovatelé sebevraždu doporučují jako možnost volby. Kniha o asistované sebevraždě u nevyléčitelně nemocného člověka, která vyšla v roce 1991, navrhuje různé způsoby, jak ukončit život. Jednu z těchto doporučených metod však později používalo stále více lidí, kteří smrtelně nemocní nebyli.

Je sebevražda skutečně řešením problémů člověka? Nebo existují pádné důvody, proč žít dál? Než o těchto otázkách budeme uvažovat, prozkoumejme, co k sebevraždě vede.

[Praporek na straně 4]

Na celém světě si za jediný rok vezme život asi milion lidí. To představuje jedno úmrtí přibližně každých 40 sekund.

Proč si lidé sáhnou na život

„Každý člověk má k sebevraždě jiné důvody — jsou hluboce osobní, nepoznatelné a nesnesitelné.“ — Kay Redfieldová Jamisonová, psychiatr

„JE UTRPENÍM žít.“ To jsou slova Rjúnosuka Akutagawy, populárního japonského novelisty žijícího na začátku 20. století. Pronesl je krátce před tím, než spáchal sebevraždu. Tento svůj výrok však uvedl slovy: „Samozřejmě, že nechci zemřít, ale...“

Mnozí z těch, kdo si vezmou život, nechtějí podobně jako Akutagawa ani tak zemřít, ale chtějí spíše „ukončit to, co prožívají,“ uvedl jeden profesor psychologie. Tato formulace se běžně vyskytuje i v dopisech, které po sobě sebevrahové zanechají. Ve výrocích jako ‚už to nemohu dále snášet‘ nebo ‚proč žít dál?‘ je patrná hluboká touha uniknout drsné životní realitě. Jak to ale popsal jeden odborník — spáchat sebevraždu je „jako léčit rýmu atomovou bombou“.

Důvody, proč lidé páchají sebevraždu, jsou sice různé, ale existují určité události v životě, které jsou obvykle spouštěcím faktorem.

Spouštěcí faktory

Je známo, že mladí lidé někdy podlehnou zoufalství a spáchají sebevraždu z důvodů, které se ostatním mohou jevit jako banální. Jestliže se cítí ublíženi a nemohou v tom nic udělat, pokládají svou smrt možná za prostředek, jak se pomstít těm, kdo jim ublížili. Hiroši Inamura, specialista na jednání s lidmi, kteří chtějí spáchat sebevraždu, napsal: „Děti mají jakési vnitřní nutkání potrestat svou smrtí toho, kdo je trápil.“

Nedávný průzkum v Británii ukázal, že mezi dětmi, které jsou krutě šikanovány, je sedmkrát vyšší pravděpodobnost pokusu o sebevraždu. Citová bolest, kterou tyto děti prožívají, je skutečná. Jeden třináctiletý chlapec, který se oběsil, zanechal dopis, v němž uvedl jména pěti spolužáků, jež ho týrali, a dokonce na něm vydírali peníze. „Prosím, zachraňte ostatní děti,“ napsal tento chlapec.

Jiní mladí lidé se pokoušejí vzít si život, když se dostanou do konfliktu se zákonem, když mají problémy ve škole, špatné vysvědčení, stres ze zkoušek, obavy z budoucnosti nebo když skončí jejich známost. Dospívající s vynikajícím prospěchem, kteří mají sklon k perfekcionismu, se o sebevraždu mohou pokusit při nějakém neúspěchu nebo selhání — ať už skutečném či domnělém.

K běžným spouštěcím faktorům, které vedou k sebevraždám dospělých, patří finanční nebo pracovní problémy. Po mnoha letech hospodářského poklesu v Japonsku nedávno počet sebevražd překročil 30 000 případů ročně. Podle novin Mainichi Daily News téměř tři čtvrtiny mužů ve středním věku, kteří se zabili, to udělali kvůli „problémům pramenícím z dluhů, obchodních nezdarů, chudoby a nezaměstnanosti“. K sebevraždě mohou vést také rodinné problémy. Jedny finské noviny uvedly: „Nedávno rozvedení muži ve středním věku“ představují jednu z vysoce rizikových skupin. Jistá studie v Maďarsku ukázala, že většina dívek, které spáchaly sebevraždu, pocházela z rozvrácených rodin.

Závažným spouštěcím faktorem je odchod do důchodu a tělesná nemoc, a to zvláště mezi staršími lidmi. Pacient si ale často zvolí sebevraždu jako východisko i tehdy, když nemoc není smrtelná, protože utrpení je pro něj nesnesitelné.

Ne každý však reaguje na tyto spouštěcí faktory tím, že spáchá sebevraždu. Naopak, většina lidí si v takové stresující situaci na život nesáhne. Proč tedy někteří lidé pokládají sebevraždu za řešení, kdežto jiní nikoli?

Skryté činitele

„Rozhodnutí zemřít většinou vyplývá ze subjektivního vnímání událostí,“ říká Kay Redfieldová Jamisonová, která je profesorkou psychiatrie na Lékařské fakultě Univerzity Johnse Hopkinse. A dodává: „Člověk se zdravou myslí většinou nepovažuje žádnou událost za natolik ničivou, aby byla důvodem k sebevraždě.“ Eve K. Moścická z amerického Národního ústavu pro duševní zdraví uvádí, že k sebevražednému jednání vede spolupůsobení mnoha činitelů — a některé z nich jsou skryté. K těmto skrytým činitelům patří psychické poruchy, drogová závislost, genetická výbava a chemické pochody v mozku. Podívejme se na některé z těchto činitelů.

Především jsou to duševní poruchy, jako například deprese, bipolární porucha a schizofrenie, a také problémy se závislostí, tedy zneužívání drog i alkoholu. Výzkum provedený jak v Evropě, tak ve Spojených státech ukazuje, že s takovými poruchami má spojitost více než 90 procent dokonaných sebevražd. Švédští výzkumní pracovníci totiž zjistili, že mezi muži, kteří neměli žádnou z těchto diagnóz, byl poměr sebevražd 8,3 na 100 000 obyvatel, kdežto mezi muži s depresí tento poměr stoupl na 650 ze 100 000. Podle odborníků jsou faktory vedoucí k sebevraždě podobné i ve východních zemích. Avšak ani kombinace deprese a spouštěcího faktoru nemusí nutně vést k sebevraždě.

Profesorka Jamisonová, která se kdysi sama pokusila o sebevraždu, říká: „Zdá se, že lidé dokážou depresi snášet, dokud je naděje, že se to zlepší.“ Zjistila však, že když se narůstající zoufalství stává neúnosným, schopnost duševního systému zabránit sebevražedným podnětům postupně slábne. Tuto situaci přirovnává k tomu, jak se trvalým tlakem stále ztenčují brzdové destičky.

Je životně důležité tento trend rozpoznat, protože depresi je možné léčit. Pocity bezmocnosti lze zvrátit. Když jsou skryté činitele podchyceny, lidé mohou na úzkostné stavy a stres, které bývají příčinou sebevraždy, reagovat jinak.

Někteří lidé se domnívají, že skrytým činitelem u mnoha sebevražd může být genetická výbava. Je pravda, že se geny podílejí na tom, jaký má člověk temperament, a studie prokazují, že v některých rodových liniích je více sebevražd. Nicméně „genetická predispozice k sebevraždě rozhodně neznamená, že k ní musí dojít,“ říká K. Jamisonová.

Jiným skrytým činitelem mohou být chemické pochody v mozku. Miliardy neuronů v mozku spolu komunikují elektrochemickou cestou. Na rozvětvených zakončeních nervových vláken jsou malé mezírky, kterým se říká synapse, a prostřednictvím neurotransmiterů jsou přes ně chemickou cestou přenášeny informace. Hladina serotoninu, jednoho z neurotransmiterů, může souviset s biologickým sklonem člověka k sebevraždě. Kniha Inside the Brain (Uvnitř mozku) vysvětluje: „Nízká hladina serotoninu ... může způsobit, že prameny životní radosti vyschnou, zájem člověka o jeho existenci povadne a nebezpečí deprese a sebevraždy vzroste.“

Faktem nicméně zůstává, že nikdo není předurčen k tomu, aby spáchal sebevraždu. Miliony lidí se potýkají s úzkostí a stresem. To, co má za následek, že se někteří lidé zabijí, je způsob, jakým jejich mysl a srdce na tlaky reagují. Je třeba podchytit nejen bezprostřední příčiny, ale i skryté činitele.

Co tedy lze udělat pro to, aby si člověk vytvořil pozitivnější pohled na svou situaci a znovu tak získal chuť žít?

[Rámeček na straně 6]

Pohlaví a sebevražda

Podle jedné studie provedené ve Spojených státech je pravděpodobnost sebevražedného pokusu u žen dvakrát až třikrát větší než u mužů, kdežto pravděpodobnost toho, že uspějí, je u mužů čtyřikrát větší než u žen. Pravděpodobnost, že ženy budou trpět depresí, je u nich přinejmenším dvojnásobně větší než u mužů, a to je možná příčina většího počtu sebevražedných pokusů. Depresivní onemocnění žen je však méně intenzivní, a tudíž je možné, že použijí méně radikální prostředky. Muži naproti tomu mají sklon používat účinnější a radikálnější prostředky, aby měli jistotu, že se jim to podaří.

V Číně jsou ale úspěšnější ženy než muži. Jedna studie ukázala, že z celkového počtu sebevražd, které spáchají ženy po celém světě, dochází k 56 procentům z nich v Číně, a to zvláště ve venkovských oblastech. Jedním z důvodů, proč impulsivní sebevražedné pokusy žen často vedou k dokonané sebevraždě, je údajně snadná dostupnost smrtelně jedovatých pesticidů.

[Rámeček a obrázek na straně 7]

Sebevražda a osamělost

Jedním z faktorů, který vede k depresi a sebevraždě, je osamělost. Jouko Lönnqvist, který řídil studii o sebevraždách ve Finsku, řekl: „Mnozí [z těch, kdo spáchali sebevraždu] byli v běžném životě osamělí. Měli spoustu volného času, ale jen málo společenských kontaktů.“ Kenširo Ohara, psychiatr na Lékařské fakultě Univerzity v Hamamacu v Japonsku, se vyjádřil, že příčinou nedávného růstu počtu sebevražd mužů ve středním věku, k nimž došlo v této zemi, byla „izolace“.

[Obrázek na straně 5]

K běžným spouštěcím faktorům, které vedou dospělé lidi k sebevraždě, jsou finanční nebo pracovní problémy