Sebevraždy — Skrytá epidemie

JOHN A MARYa, kterým je k šedesátce, žijí v malém domě na venkově ve Spojených státech. John pomalu umírá na rozedmu plic a selhávající srdce. Mary si život bez něj zkrátka neumí představit, a když vidí, jak John postupně slábne a někdy sotva popadá dech, působí jí to nevýslovné utrpení. Mary má sama zdravotní problémy a již řadu let trpí depresí. Nedávno byl John velmi znepokojen, protože Mary mluvila o sebevraždě. Její myšlení je v důsledku deprese a všech těch léků, jež bere, čím dál zmatenější. Mary říká, že se nedokáže vyrovnat s myšlenkou, že bude sama.

V domě je plno léků — tabletky na srdce a léky proti depresi a na uklidnění. Jednou brzy ráno přijde Mary do kuchyně a začne polykat tabletky. Přestane teprve až ji najde John a tablety jí vezme. John volá pohotovost a Mary mezitím upadá do kómatu. John se modlí, aby nebylo příliš pozdě.

Co ukazují statistiky

V posledních letech se hodně píše o rostoucím počtu sebevražd mladých lidí a je to na místě, protože není větší tragédie než zbytečná smrt mladého člověka, který je plný života a nadějí. Novinové titulky se však nezmiňují o jedné skutečnosti, že totiž procento sebevražd roste úměrně s věkem. Z rámečku na této straně je patrné, že to platí bez ohledu na to, zda je celkový počet sebevražd v dané zemi vysoký nebo nízký. Tyto statistické údaje také ukazují celosvětovou povahu této skryté epidemie.

V roce 1996 Americká Střediska pro sledování nemocí uvedla, že u Američanů ve věku 65 let a více prudce vzrostl počet sebevražd, a to o třicet šest procent oproti roku 1980. Tento vzestup je do určité míry způsoben tím, že více lidí se dožívá pokročilejšího věku, ale to není jediný důvod. V roce 1966 se tehdejší počet sebevražd u lidí nad 65 let poprvé za čtyřicet let zvýšil o devět procent. Uvádí se, že jedině následkem pádů a dopravních nehod zemřelo více letitých Američanů než následkem sebevražd. Avšak i tato zneklidňující čísla mohou být příliš nízká. „Předpokládá se, že ve statistikách vycházejících z prokázané příčiny smrti nejsou sebevraždy zdaleka uvedeny v plném rozsahu,“ píše se v knize A Handbook for the Study of Suicide (Příručka ke studiu sebevražd). Kniha dodává, že podle odhadu některých lidí je skutečné číslo dvakrát vyšší, než uvádějí statistiky.

A výsledek? Ve Spojených státech podobně jako v mnoha dalších zemích dochází ke skryté globální epidemii sebevražd starších obyvatel. Doktor Herbert Hendin, který je odborníkem na tuto problematiku, uvádí: „Přestože procento sebevražd ve Spojených státech roste úměrně a výrazně s věkem, sebevraždám starších lidí se na veřejnosti věnuje jen malá pozornost.“ Proč to tak je? Podle doktora Hendina je problém částečně v tom, že procento sebevražd u starších lidí bylo vždy vysoké, a proto „nedošlo k náhlému zděšení jako při výrazném vzestupu sebevražd mladých lidí“.

Děsivá účinnost

Tyto statistiky jsou sice šokující, ale jsou to jen neosobní čísla. Nic neříkají o tom, jakou osamělost s sebou přináší život bez milovaného partnera a jak skličující je ztráta soběstačnosti, ani nemluví o zoufalství z vleklé nemoci, o pocitu prázdnoty při chronické depresi a o beznaději pramenící ze smrtelné nemoci. Smutnou pravdou je to, že u mladých lidí jsou pokusy o sebevraždu jakousi ukvapenou reakcí na momentální problémy, ale v případě starších lidí se problémy, s nimiž se potýkají, obvykle zdají být trvalé a neřešitelné. V důsledku toho často sebevraždu připravují s daleko větší rozhodností než mladí lidé a provádějí ji s děsivou účinností.

„Nejenže je významně více sebevražd u starších lidí, ale i u sebevražd jako takových jsou mezi staršími a mladými lidmi významné rozdíly,“ uvádí dr. Hendin ve své knize Suicide in America (Sebevraždy v Americe). „Zejména je to v tom, že u starších lidí se poměr pokusů o sebevraždu výrazně posouvá k sebevraždám dokonaným. V celkové populaci se tento poměr odhaduje na deset ku jedné. U mladých lidí (15 až 24 let) se odhaduje na sto ku jedné a u lidí nad 55 let se odhaduje na jedna ku jedné.“

To jsou skutečně otřesné statistiky. Stárnout, ztrácet tělesnou sílu a trpět bolestí a nemocemi je opravdu skličující. Není divu, že tolik lidí páchá sebevraždu. Existuje však mocný důvod k tomu, abychom si života vážili, a to dokonce i za velmi obtížných okolností. Podívejme se, co se stalo s Mary, o níž byla zmínka v úvodu.

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček na straně 3]

Poměr sebevražd na 100 000 lidí v závislosti na věku a pohlaví

Muži/Ženy Věk od 15 do 24 let

8,0 / 2,5 Argentina

10,1 / 4,4 Japonsko

19,2 / 3,8 Maďarsko

7,6 / 2,0 Mexiko

53,7 / 9,8 Rusko

4,0 / 0,8 Řecko

23,4 / 3,7 Spojené státy

Muži/Ženy Věk od 75 let výše

55.4 / 8.3 Argentina

51.8 /37.0 Japonsko

168.9 /60.0 Maďarsko

18.8 / 1.0 Mexiko

93.9 /34.8 Rusko

17.4 / 1.6 Řecko

50.7 / 5.6 Spojené státy

Byla nám dána touha žít

MARY trpěla těžkou depresí a dalšími zdravotními problémy. Nebyla však bez rodinného zázemí ani nebyla závislá na alkoholu či drogách. Na jejím příkladu je dobře vidět to, že k vážnému pokusu o sebevraždu může dojít i tehdy, když nejsou přítomny všechny rizikové faktory.

Nějakou dobu se zdálo, že Mary se stane dalším číslem ve statistice potvrzujícím účinnost, s jakou starší lidé ukončují svůj život. Řadu dnů ležela v kómatu na jednotce intenzivní péče v místní nemocnici a její život visel na vlásku. Zděšený manžel byl skoro stále u ní. Lékaři rodinu upozorňovali, že Mary to asi nepřežije, a pokud ano, potom pravděpodobně bude mít trvalé poškození mozku.

Za Mary denně chodila její sousedka Sally, která je svědkem Jehovovým. „Nabádala jsem členy rodiny, aby se nevzdávali naděje,“ říká Sally. „Moje maminka, která má cukrovku, byla před pár lety několik týdnů v kómatu. Lékaři naší rodině řekli, že to rozhodně nepřežije, ale přežila to. Vzala jsem Mary za ruku a mluvila jsem k ní, stejně jako jsem to dělala s mou maminkou, a měla jsem pocit, že Mary nepatrně reaguje.“ Třetí den byla reakce silnější a zdálo se, že ačkoli Mary nedokáže mluvit, poznává lidi.

‚Mohl jsem tomu zabránit?‘

„John měl hrozný pocit viny,“ říká Sally. „Byl přesvědčen, že za všechno může on.“ To je běžná reakce na to, když někdo blízký spáchá sebevraždu nebo se o ni pokusí. „Připomněla jsem mu, že Mary se léčila na těžkou depresi. Byla nemocná a pocitům sklíčenosti nemohla zabránit, stejně jako on nemůže zabránit projevům tělesné choroby.“

Lidé, jejichž blízký spáchal sebevraždu, jsou často sužováni otázkou: ‚Mohl jsem tomu nějak zabránit?‘ Sebevražednému pokusu je možné předejít tím, že člověk je vnímavý k varovným signálům a rizikovým faktorům. Ale i když se to nepodaří, uvědomte si, že odpovědnost za sebevražedné jednání jiného člověka nenesete vy. (Galaťanům 6:5) Zvláště je třeba si to uvědomovat v případě, kdy ten, kdo se pokusil o sebevraždu, chce u ostatních členů rodiny záměrně vzbuzovat pocit viny. Doktor Hendin, kterého jsme již citovali, uvádí: „Měli bychom mít na paměti, že úspěšné pokusy o sebevraždu často provádějí ti, kdo chtějí zapůsobit na city jiných lidí nebo jimi manipulovat, a to i v případě, že nebudou moci osobně vidět, zda jejich úsilí bylo či nebylo úspěšné.“

Doktor Hendin dále upozorňuje: „Starší lidé, kteří se pokusili o sebevraždu, často mají dospělé děti, ale také sourozence nebo manželské partnery, na které chtějí zapůsobit, které chtějí ovládat nebo je donutit, aby pro ně byli větší záštitou. Nároky pacienta jsou v mnoha případech nesplnitelné, ale on je často nekompromisně vyžaduje a po sebevražedných pokusech, které nejsou míněny doopravdy, často následují pokusy, které vážně míněny jsou.“

Za těchto okolností mohou mít členové rodiny pocit, že jsou skutečně pod extrémním tlakem, který je nad jejich síly. Nikdy však nezapomeňte, že Jehova Bůh křísí mrtvé a k nim mohou patřit i naši blízcí, kteří si kvůli depresi, duševní chorobě nebo ze zoufalství vzali život. (Viz „Co říká Bible: Sebevražda — Je možné vzkříšení?“ v Probuďte se! z 8. září 1990, strana 22 a 23, angl.)

Ačkoli sebevraždu nelze nijak ospravedlnit, je útěchou vědět, že vyhlídky našich blízkých do budoucnosti závisejí na Bohu a ten plně chápe, že lidská slabost a křehkost mohou k takovému zoufalému kroku vést. Bible o Jehovovi říká: „Jako jsou nebesa vyšší než země, jeho milující laskavost je nadřazená těm, kdo se ho bojí. Jak daleko je východ slunce od západu slunce, tak daleko od nás vzdálil naše přestupky. Jako otec projevuje milosrdenství svým synům, Jehova projevil milosrdenství těm, kdo se ho bojí. Vždyť sám dobře zná naše utváření, pamatuje, že jsme prach.“ (Žalm 103:11–14)

Šťastný konec

Mary se dva dny potácela mezi životem a smrtí, ale přežila to. Duševní zdraví se jí postupně obnovilo a John si ji vzal domů, kde byly všechny léky bezpečně pod zámkem. Za Mary nyní pravidelně docházejí sociální pracovníci z oblasti psychiatrie. Mary říká, že neblahé nutkání, které ji téměř stálo život, si vůbec neumí vysvětlit, a ani si je dokonce nedokáže vybavit.

S Johnem a Mary nyní jejich sousedka Sally vede každý týden biblické studium. Tito manželé poznali biblický slib, že Bůh již velmi brzy vyřeší problémy, které se zdají být neřešitelné, a to zvláště problémy starších lidí. „Biblické studium samo o sobě pochopitelně není všelékem,“ vysvětluje Sally. „Sami se musíte z Písma přesvědčit, že tyto sliby jsou skutečné, a to, co se učíte, potom musíte uplatňovat. Myslím si však, že John a Mary získávají skutečnou naději do budoucnosti.“

Pokud máte pocit, že vaše budoucnost je bezútěšná a chtěli byste mít skutečnou naději, vyhledejte svědky Jehovovy. Dejte jim možnost, aby vám — stejně jako Johnovi a Mary — dokázali, že Bůh může vyřešit jakékoli problémy a že to v blízké budoucnosti skutečně udělá. Ať věci momentálně vypadají sebehůř, existuje řešení. Uvažujte s námi laskavě o jisté naději do budoucnosti, která mnoha lidem vrátila touhu žít.

Jistá naděje

TÉMĚŘ před dvěma tisíci lety byl nespravedlivě odsouzen na smrt Ježíš, jenž je často označován za největšího člověka, jaký kdy žil. Na mučednickém kůlu visel vedle Ježíše zločinec, který mu posměšně řekl: „Což nejsi Kristus? Zachraň sebe a nás.“

Na kůlu umíral ještě další zločinec a ten tohoto muže pokáral: „Vůbec se nebojíš Boha, když máš stejný rozsudek? A my vskutku podle práva, neboť plně přijímáme, co si zasloužíme za to, co jsme dělali; ale tento muž neudělal nic nepřístojného.“ Potom se obrátil na Ježíše a požádal ho: „Vzpomeň si na mne, až se dostaneš do svého království.“

Ježíš mu odpověděl: „Vpravdě ti dnes říkám: Budeš se mnou v ráji.“ (Lukáš 23:39–43)

Ježíš mu předložil nádhernou naději. Apoštol Pavel si všiml, jaký vliv měla tato naděje na Ježíše, když napsal: „Pro radost, jež mu byla předložena, snesl mučednický kůl, pohrdl hanbou.“ (Hebrejcům 12:2)

K ‚radosti‘, která byla Ježíšovi předložena, patřilo to, že opět bude žít se svým Otcem v nebesích a nakonec bude sloužit jako vládce Božího Království. Mohl se také radovat z toho, že do nebes se dostanou jeho vyzkoušení a důvěryhodní následovníci, kteří s ním budou vládnout jako králové nad zemí. (Jan 14:2, 3; Filipanům 2:7–11; Zjevení 20:5, 6) Co tím Ježíš myslel, když kajícnému zločinci slíbil, že bude v ráji?

Jakou naději má zločinec?

Tento muž nesplňoval požadavky pro to, aby mohl vládnout s Ježíšem v nebesích. Nepatří k těm, kterým Ježíš řekl: „Jste . . . těmi, kdo se mnou setrvali v mých zkouškách; a činím s vámi smlouvu, právě jako můj Otec učinil smlouvu se mnou, o království.“ (Lukáš 22:28, 29) Ale Ježíš přece zločinci slíbil, že s ním bude v ráji. Jak se tento slib splní?

Jehova Bůh postavil prvního muže a první ženu, Adama a Evu, do ráje, zahrady rozkoše, která se nazývala Eden. (1. Mojžíšova 2:8, 15) Eden byl na zemi a Božím záměrem bylo, aby se celá země stala rájem. Adam a Eva však neposlechli Boha a byli ze svého krásného domova vyhnáni. (1. Mojžíšova 3:23, 24) Ježíš ale ukázal, že ráj bude obnoven a bude zahrnovat celou zemi.

Když apoštol Petr položil Ježíšovi otázku, jakou odměnu dostane on a ostatní apoštolové za to, že ho následovali, Ježíš mu slíbil: „Při znovustvoření, až se Syn člověka posadí na svůj slavný trůn, vy, kdo jste mě následovali, se také posadíte na dvanáct trůnů.“ (Matouš 19:27, 28) Je zajímavé, že Lukášova zpráva o tomto rozhovoru namísto Ježíšova výrazu „při znovustvoření“ uvádí vyjádření „v budoucím systému věcí“. (Lukáš 18:28–30)

Až tedy Ježíš Kristus usedne v nebesích na svůj slavný trůn spolu s těmi, kdo s ním budou vládnout, zřídí spravedlivý nový systém věcí. (2. Timoteovi 2:11, 12; Zjevení 5:10; 14:1, 3) Prostřednictvím Kristovy nebeské vlády se splní Boží původní záměr, aby celá země byla rájem.

Během této vlády Království Ježíš splní svůj slib daný zločinci, který zemřel vedle něho. Ježíš ho vzkřísí a tento muž se stane jeho pozemským poddaným. Zločinec potom dostane příležitost přizpůsobit se Božím požadavkům a žít věčně pod vládou Království. Je jisté, že se z této biblické naděje na věčný život na zemi můžeme těšit i my.

Život může mít smysl

Představte si, jaký smysl může tato velkolepá naděje dát našemu životu. Může chránit naši mysl před katastrofálními následky negativního smýšlení. Apoštol Pavel tuto naději přirovnal k životně důležité součásti duchovní výzbroje a řekl, že „naději na záchranu“ si musíme nasadit „jako přilbu“. (1. Tesaloničanům 5:8; Žalm 37:29; Zjevení 21:3, 4)

Tato naděje nám dodává chuť do života. V nastávajícím ráji bude osamělost nahrazena slzami radosti, až díky ‚Bohu, který budí mrtvé,‘ naši drazí blízcí znovu ožijí. (2. Korinťanům 1:9) Potom beznaděj pramenící z tělesné slabosti, bolesti a nepohyblivosti bude zapomenuta, protože ‚chromý bude šplhat jako jelen‘. Lidské „tělo [se] stane svěžejším než v mládí“ a člověk „se vrátí do dnů své mladistvé síly“. (Izajáš 35:6; Job 33:25)

V té době, kdy „žádný usedlík neřekne: ‚Jsem nemocný‘ “, bude zoufalství z vleklé nemoci pouze matnou vzpomínkou. (Izajáš 33:24). Pocit prázdnoty při chronické depresi se změní v „radování na neurčitý čas“. (Izajáš 35:10) Beznaděj pramenící ze smrtelné nemoci zmizí spolu se smrtí, která je odvěkým nepřítelem lidstva. (1. Korinťanům 15:26)