STOIKOVÉ

Filozofové, s nimiž se Pavel setkal, když kázal na tržišti v Aténách. Ačkoli se názory stoiků v průběhu času poněkud změnily, v zásadě se domnívali, že základními principy vesmíru jsou hmota a síla (která je někdy nazývána prozřetelností, nutností nebo Bohem). Stoikové pokládali všechny věci za hmotné, dokonce i zkaženost a ctnost. Nevěřili, že Bůh je osoba, a proto si mysleli, že všechny věci jsou částí neosobního božstva a že lidská duše pochází z tohoto zdroje. Domnívali se, že duše přežívá smrt těla, a proto někteří stoikové věřili, že duše nakonec bude zničena s vesmírem; jiní věřili, že duše nakonec splyne s božstvem. Stoikové tvrdili, že k tomu, aby člověk dosáhl nejvyššího cíle — štěstí —, by měl používat svůj rozum, aby pochopil zákony, jimiž je řízen vesmír, a podřídil se jim. Žít ctnostným životem pro ně znamenalo ‚jednat podle přírody‘. Skutečně moudrý člověk, podle jejich mínění, byl lhostejný k bolesti či rozkoši, byl nezávislý na bohatství či chudobě a podobně. Věřili, že lidské záležitosti řídí osud, a pokud se problémy zdály neúnosné, pokládali sebevraždu za přijatelné řešení.

Zénón z Kitia na Kypru nějakou dobu patřil ke kynikům, potom však asi v roce 300 př. n. l. založil samostatnou filozofickou školu. Jeho žáci dostali pojmenování stoikové podle stoa poikilé, malbami vyzdobené přednáškové chodby v Aténách, kde Zénón vyučoval. Stoická filozofie, kterou dále rozpracoval zvláště Kleantés a Chrýsippos, byla velmi rozšířena mezi Řeky a Římany a k jejím stoupencům patřili Seneca, Epiktétos a římský císař Marcus Aurelius. Tato filozofie vzkvétala přibližně do roku 300 n. l.

Stejně jako epikurejci i stoikové nevěřili ve vzkříšení, jež učili křesťané. Když tedy Pavel oznamoval dobrou zprávu o Ježíši a o vzkříšení, nazvali Pavla ‚mluvkou‘ a řekli, že se zdá být „zvěstovatel cizozemských božstev“. Když byl později Pavel odveden na Areopag, citoval slova stoika Arata z Kilikie (z jeho díla Fainomena) a Kleanta (z jeho díla Hymnus na Dia): „Vždyť od něho [Boha] máme život, pohybujeme se a existujeme, dokonce jak řekli někteří z vašich básníků: ‚Vždyť my jsme také jeho potomstvo.‘“ (Sk 17:17–19, 22, 28)