Pohnutky k sebevraždě

O pohnutkách k sebevraždě existuje mnoho teorií. „Sebevražda je reakcí určité osoby na problémy, které vnímá jako zdrcující. Může to být například společenská izolace, smrt někoho blízkého (zvláště manželského partnera), rozpad rodiny v dětství, závažné tělesné nemoci, stárnutí, nezaměstnanost, finanční problémy a zneužívání drog.“ (The American Medical Association Encyclopedia of Medicine)

Podle sociologa Emila Durkheima existují čtyři základní typy sebevražd:

1. Egoistická sebevražda — „Předpokládá se, že pramení z neschopnosti určitého jedince zařadit se do společnosti. Lidé páchající egoistickou sebevraždu jsou značně osamělí a nemají vztah k žádnému společenství lidí ani na něm nejsou závislí.“ Mají sklon být samotáři.

2. Altruistická sebevražda — „Jednotlivec je natolik nedílnou částí určité skupiny lidí, že je ochoten udělat cokoli.“ Příkladem jsou japonští piloti kamikadze ve druhé světové válce a náboženští extrémisté, kteří jsou ochotni při zabíjení svých údajných nepřátel zabít i sami sebe. Dalšími příklady by byli ti, kdo se obětovali, aby svou smrtí upozornili na určitou věc.

3. Anomická sebevražda — „Člověk páchající anomickou sebevraždu není schopen rozumným způsobem se vyrovnat s krizí, a problém řeší sebevraždou. [K tomu] dochází tehdy, jestliže se jeho obvyklý vztah ke společnosti náhle a šokujícím způsobem změní.“

4. Fatalistická sebevražda — „Předpokládá se, že je způsobena nadměrnými omezeními společnosti, které zásadně omezují svobodu jednotlivce.“ Tito lidé „mají pocit, že pro ně neexistuje žádná přijatelná budoucnost“. (Adolescent Suicide: Assessment and Intervention, Sebevraždy dospívajících: Jak je rozpoznat a jak jim zabránit, od Alana L. Bermana a Davida A. Jobese)

JEDNA sedmnáctiletá dívka z Kanady sepsala důvody, proč chce zemřít. Kromě jiného uvedla: ‚Cítím smutek a strach z budoucnosti; mám pocit méněcennosti vzhledem ke spolupracovníkům; jaderná válka; ozónová vrstva; jsem skutečně ošklivá, a proto si nikdy nenajdu manžela a skončím tak, že budu úplně sama; myslím si, že vlastně ani není pro co žít, a tak proč vyčkávat, abych to zjistila; přestanu být pro všechny břemenem; pak mi už nikdo neublíží.‘

Nejsou to některé z důvodů, proč si mladí lidé berou život? V Kanadě „je nyní sebevražda kromě dopravních nehod nejčastější příčinou smrti u mladých“. (The Globe and Mail)

Profesor Riaz Hassan z Flindersovy jihoaustralské univerzity ve svém článku „Zmařené životy — trendy u sebevražd mladých lidí“ uvádí: „Existuje několik sociologických důvodů, které se k této otázce vztahují a které — jak se zdá — významně ovlivnily vzestup počtu sebevražd u dospívajících. Je to vysoká nezaměstnanost mladých lidí; změny uvnitř australské rodiny; rostoucí užívání a zneužívání drog; rostoucí násilí u mladých lidí; špatné duševní zdraví a zvětšující se rozpor mezi ‚teoretickou svobodou‘ a nezávislostí, kterou poznali.“ Článek dále uvádí, že z výsledků několika průzkumů vyplývá převládající pesimistický postoj vzhledem k budoucnosti, a ukazuje, že „velká část mladých lidí pohlíží jak na svou budoucnost, tak na budoucnost světa s obavami a úzkostí. Představují si svět zničený jadernou válkou a znečištěním, svět s narušeným životním prostředím, odlidštěnou společnost, kde se technika vymkla kontrole a kde bují nezaměstnanost.“

Podle Gallupova průzkumu mezi mladými lidmi ve věku od šestnácti do dvaceti čtyř let patří k dalším příčinám sebevražd zvětšující se propast mezi bohatými a chudými, rostoucí počet neúplných rodin, vzrůstající popularita střelných zbraní, zneužívání dětí a všeobecný „nedostatek víry v budoucnost“.

Časopis Newsweek uvádí, že ve Spojených státech „rozhodujícím faktorem [v případě sebevražd dospívajících] je dostupnost střelných zbraní. Ze studie, jež srovnávala dospívající, kteří bez zjevných psychických poruch spáchali sebevraždu, s dospívajícími, kteří sebevraždu nespáchali, vyplynul pouze jediný rozdíl — nabitá zbraň v domácnosti. A pak, že zbraně jako takové nezabíjejí lidi!“ A nabité zbraně jsou v milionech domácností!

Vnímavého mladého člověka může strach a nezájem společnosti rychle dohnat na pokraj sebevraždy. Všimněte si — procento násilných zločinů spáchaných proti mladým lidem ve věku od dvanácti do devatenácti let je v porovnání s celkovou populací více než dvojnásobné. Podle časopisu Maclean’s studie prokázaly, že „největší pravděpodobnost přepadení je u mladých žen od čtrnácti do dvaceti čtyř let“. „Ženy jsou nejčastěji napadeny a zabity lidmi, kteří tvrdí, že je milují.“ A výsledek? Tyto a další faktory „nahlodávají u těchto dívek důvěru a pocit bezpečí“. Podle jedné studie téměř třetina dotázaných žen, které byly znásilněny, uvažovala o sebevraždě.

Zpráva z Nového Zélandu nabízí jiný pohled na sebevraždy mladých lidí, když uvádí: „Jsou to převládající hmotařské, světské hodnoty, kdy se úspěch jednotlivce měří podle bohatství, dobrého vzhledu a moci, což má za následek, že mnozí mladí lidé se cítí bezcenní a vyvržení ze společnosti.“ V časopise The Futurist se kromě toho píše: „[Mladí] mají výrazný sklon k okamžitému uspokojování svých tužeb, chtějí mít všechno a chtějí to mít rychle. Jejich oblíbenými televizními pořady jsou sentimentální seriály. Chtěli by, aby kolem nich byli samí dobře vyhlížející lidé, kteří jsou oblečeni podle poslední módy, mají hodně peněz a prestiž a nemusí moc pracovat.“ Zdá se, že neobvyklé množství takových nerealistických, nesplnitelných očekávání vyvolává určitou míru zoufalství a může vést k sebevraždě.

Vlastnost, která zachraňuje život?

Shakespeare napsal: „Láska uklidňuje stejně jako sluneční paprsky po dešti.“ Bible říká: „Láska nikdy neselhává.“ (1. Korinťanům 13:8) A v této vlastnosti spočívá klíč k problému mladých lidí se sebevražednými sklony — je to jejich touha po lásce a komunikaci. The American Medical Association Encyclopedia of Medicine uvádí: „Lidé se sklonem k sebevraždě se obvykle cítí zoufale osamělí, a tak někdy stačí možnost promluvit si s někým, kdo má soucit a pochopení, a k zoufalému kroku nedojde.“

Mladí lidé často mají mimořádnou potřebu lásky a pocitu sounáležitosti. Uspokojit tuto potřebu je pro ně v dnešním destruktivním světě bez lásky den ze dne těžší — je to svět, v němž mají velmi malou možnost něco ovlivnit. K sebevraždám mladých lidí může přispět to, že se jejich rodiny rozpadnou a rodiče je pak odmítají. A toto odmítání má mnoho podob.

Uvažujte o případu rodičů, kteří bývají doma se svými dětmi jen zřídka. Mamka a taťka jsou možná zcela zaneprázdněni svým zaměstnáním nebo se věnují určité formě rekreace, na níž se nemohou podílet děti. Svým potomkům tím celkem jasně dávají najevo svůj nezájem. Významný novinář Hugh Mackay říká, že „rodiče jsou čím dál víc zaměřeni na sebe. Aby si zachovali svůj životní styl, dávají na první místo sebe. . . . Surově řečeno, děti vyšly z módy. . . . Život je tvrdý, a proto jsou lidé ponořeni do sebe.“

V některých národech navíc muži nepokládají za chlapské, aby je někdo viděl v roli pečovatele. Novinářka Kate Leggeová to výstižně říká: „Muži, kteří rádi dělají něco veřejně prospěšného, si obvykle raději zvolí zachraňování lidského života nebo boj s požárem než úlohu pečovatele. . . Energickému hrdinství beze slov při boji s vnějšími silami dávají přednost před činností, jejíž součástí je intenzivní vztah k lidem.“ A mezi takové činnosti dnes samozřejmě patří především rodičovská péče. Nekvalitní rodičovská péče znamená odmítání dítěte. Váš syn nebo dcera si v důsledku toho vytvoří negativní pohled na sebe a neumějí se zapojit do společnosti. Časopis The Education Digest uvádí: „Bez pozitivního pohledu na sebe děti nemají žádný základ pro to, aby se rozhodovaly ve svém nejlepším zájmu.“

Výsledkem může být beznaděj

Výzkumní pracovníci jsou přesvědčeni, že jednou z hlavních příčin sebevražd je především beznaděj. Gail Mason, který píše o sebevraždách mladých lidí v Austrálii, uvedl: „Má se za to, že se sebevražednými myšlenkami daleko víc souvisí beznaděj než deprese. Někdy je beznaděj definována jako jeden z příznaků deprese. . . . Obvykle má u mladého člověka podobu celkového pocitu zoufalství a malomyslnosti vzhledem k budoucnosti, zvláště budoucnosti v hospodářském ohledu; v menší míře jde o pocit beznaděje vzhledem k celosvětové situaci.“