Jedna studie Americké psychologické asociace „spočítala, že typické americké dítě sleduje televizi dvacet sedm hodin týdně a od tří do dvanácti let svého věku shlédne osm tisíc vražd a sto tisíc násilných skutků,“ uvedl časopis U.S.News & World Report. Mohou rodiče oprávněně tvrdit, že to na jejich děti nemá skoro žádný vliv? Nebo to představuje „zřejmé a bezprostřední nebezpečí“? Je to oblast, kde by již měla být svoboda projevu omezena?

Jedna studie, kterou provedli univerzitní psychologové, ukázala, že když byly kreslené filmy „s agresivními představiteli“ pravidelně promítány jedné skupině čtyřletých dětí a jiné skupině se promítaly poklidné filmy, pak u dětí, které sledovaly akční hrdiny, byla mnohem větší pravděpodobnost, že po shlédnutí filmu někoho uhodí nebo budou házet věcmi. A ani v dospělosti vliv televizního násilí neslábne. V jiné univerzitní studii bylo v letech 1960 až 1995 pozorováno šest set padesát dětí. Při sledování jejich televizních návyků a jejich chování se zjistilo, že u lidí, kteří se jako děti dívali na nejnásilničtější televizní pořady, se v dospělosti objevovalo velmi agresivní chování včetně hrubého zacházení s manželským partnerem a řízení vozidla v opilosti.

Někteří lidé možná namítají, že děti televizní a filmové násilí neberou vážně a že všechny ty hororové filmy na ně nemají vliv. „Je-li to tak,“ komentovaly to jedny britské noviny, „proč musely některé školní orgány na americkém středozápadě říkat tisícům dětí, že v místní kanalizaci žádné želvy Ninja nejsou? Protože malí fanoušci lezli do kanálů a hledali tam želvy.“

Domov by měl být pro děti přístavem, a ne místem, kde mohou být snadno využívány a týrány nebo kde mohou být i u klidných lidí vyvolávány výkyvy nálady projevující se násilím. „Snad máte jistotu, že vaše dítě násilně jednat nikdy nebude, ačkoli má trvalý přísun televizních hrůz,“ řekl na adresu rodičů jeden americký univerzitní profesor. „Nemůžete si však být jisti tím, že vaše dítě nebude zmrzačeno nebo zabito nějakým jiným dítětem, které vyrůstá za podobných podmínek.“ Profesor potom vybízel: „Součástí veřejného zdravotnického programu by mělo být omezení vlivu televizního násilí na děti, stejně jako jsou součástí tohoto programu bezpečnostní pásy, cyklistické helmy, očkování a dobrá výživa.“

Pokud byste nějakému cizímu člověku nedovolili, aby přišel k vám domů a aby s vaším dítětem mluvil hrubě a oplzle o sexu a násilí, pak nepřipusťte, aby se takovými návštěvníky staly rozhlas a televize. Měli byste vědět, kdy změnit vysílací stanici nebo přijímač vypnout. Měli byste vědět, na co se vaše dítě dívá v televizi a na monitoru počítače, i když je samo ve svém pokoji. Pokud vaše dítě umí zacházet s počítačem a má přístup na síť, možná by vás šokovalo, kdybyste se dověděli, co konzumuje v noční době. Pokud s tím, na co se vaše dítě dívá, nesouhlasíte, řekněte mu jednoduše, že to nesmí dělat a vysvětlete mu proč. Na takové omezení nezemře.