V Rovníkové Guineji je klima příznivé k růstu

NA CESTUJÍCÍHO, jehož letadlo přistává na mezinárodním letišti v Rovníkové Guineji, jako první věc zapůsobí skutečnost, že tu všechno bujně roste. Ve srovnání s majestátními stromy, které obklopují přistávací dráhu, se zdají letištní budovy malinkaté. Bujná vegetace pokrývá pobřeží i vrcholky hor a prospívají jí hojné deště a celoroční teplota přes pětadvacet stupňů Celsia.

V Rovníkové Guineji probíhá také jiný růst, ‚růst, který dává Bůh‘. (Kolosanům 2:19) Mnoho zdejších obyvatel se s dychtivostí snaží porozumět Písmu podobně jako etiopský úředník, který hledal pomoc u Filipa. (Skutky 8:26–39) Není neobvyklé, že na ulici přistoupí někdo ke svědkům Jehovovým a požádá o biblické studium. Přibližně 325 svědků v Rovníkové Guineji vede přes tisíc biblických studií.

Zasévání semen v minulosti

Rovníková Guinea, nejmenší africká země, leží na jih od Nigérie a Kamerunu. (Viz mapu.) Dobrou zprávu sem poprvé přinesli nigerijští svědkové, kteří sem přišli, aby se ucházeli o práci na kakaových plantážích. Bylo sice založeno několik anglicky mluvících sborů, ale později musely být rozpuštěny, protože se tito bratři museli vrátit do Nigérie. Brzo po roce 1968, kdy země získala nezávislost, sem však byly přiděleny tři manželské dvojice misionářů Watch Tower Society. Kvůli politickým těžkostem zde nemohly zůstat dlouho, ale jejich svědectví přineslo znamenité výsledky.

Santiago, jeden z těchto misionářů, poznal Buenaventuru, vysokého, svalnatého muže, známého v okolí jako superman. Byl zbožný, vážil si Bible, ale měl násilnou povahu. K tomu, aby někoho zbil, stačilo, když se ho takový člověk jen slovem dotkl. Když se rozčílil v baru, všichni přítomní se ztratili a někteří utekli dokonce oknem, aby unikli jeho ranám. Naslouchal Santiagovi, ale vlastně měl v úmyslu ho zbít, kdyby nemohl z Písma přesvědčivě dokázat to, co říkal. ‚Se supermanem si přece nebude nikdo pohrávat,‘ říkal si. To, co se dověděl, ho zaujalo, a zvláště naděje na věčný život v ráji na zemi. Přijal tedy nabídku na biblické studium.

Studium pokračovalo a Buenaventura zatoužil po věčném životě v ráji ještě více. Dozvěděl se, že aby mohl takovou odměnu získat, bude muset svůj život přizpůsobit Božím měřítkům. Uvědomil si, že praví křesťané nesmějí ‚oplácet zlé zlým‘, a tak začal usilovně pracovat na tom, aby ovládl svou povahu. (Římanům 12:17)

Opravdová zkouška přišla jednou, když nechtě převrhl skleničku jednoho zákazníka v baru. Ten muž se rozčílil a uhodil ho. Všichni ostatní se v tu chvíli z baru rozprchli, protože čekali, že propukne rvačka. Ale Buenaventura slušně zaplatil rozbitou sklenici a nové pití pro toho člověka a omluvil se za svou nešikovnost. Když sousedé viděli, že díky studiu Bible učinil takové změny, několik z nich se rozhodlo, že s ním budou studovat. V době, kdy se Buenaventura dal pokřtít, vedl už pět biblických studií. Posledních pět let slouží jako sborový starší; lidé mu sice stále říkají superman, ale už jen z legrace.

‚Uvědomují si svou duchovní potřebu‘

V sedmdesátých letech těch několik místních svědků pokračovalo v kázání a dále se scházeli, jak jen mohli. Později přišlo na pomoc několik španělských misionářských dvojic. Andrés Botella, který slouží v Rovníkové Guineji už dvanáct let, vzpomíná, že brzo po jeho příjezdu na něj udělalo dojem, jak si lidé opravdu ‚uvědomovali svou duchovní potřebu‘. (Matouš 5:3) „Bylo skutečně potěšením studovat Bibli s tak vnímavými lidmi,“ říká.

Mary, jedna španělská sestra, studovala Bibli s mladou ženou jménem María, která se zmínila o tom, že její rodiče, Francisco a Fausta, se také zajímají o studium. Mary vedla patnáct studií a rodiče Maríi bydleli daleko, a proto uběhlo několik týdnů, než je Mary mohla navštívit.

Když se tam Mary a její manžel Serafín konečně dostali, měli už rodiče knihu Můžeš žít navždy v pozemském rájia a Bibli a těšili se, až studium začne. A tak začali ihned. Serafín si všiml, že Maríini rodiče látku už velmi dobře znají. Tak tomu bylo i při druhé návštěvě, když studovali druhou kapitolu. „Bylo to jako studium se dvěma pokřtěnými svědky,“ vzpomíná Serafín. Protože byli tak dobře obeznámeni, Serafín na třetí návštěvě navrhl, že jim položí několik otázek, aby zjistil, kolik toho už vlastně vědí. Přišel na to, že Francisco a Fausta celou knihu prostudovali sami!

Jak je tyto nové věci, které poznali, ovlivnily? V souladu s tím, co se naučili, přestali už dříve navštěvovat spiritistické seance a přerušili svazky s katolickou církví. Francisco už nekouřil a oba nejedli maso, které nebylo řádně vykrvácené. Očividně uplatňovali všechno, co se naučili, a proto byli vybídnuti, aby se o své poznání začali dělit s druhými lidmi. Ihned začali kázat svým sousedům. Za pouhé tři měsíce splňovali požadavky pro křest. Francisco je nyní služebním pomocníkem, oba dávají znamenitý příklad a jsou horliví v kázání, a díky tomu jsou již tři jejich dcery svědky, dva synové chodí na shromáždění a šest dalších příbuzných studuje.

Zanedlouho po svém křtu Francisco poznal Pabla, oddaného katolíka, který ve své církvi dělal kostelníka. V době knězovy nepřítomnosti přednášel Pablo kázání. Když někdo z církve onemocněl, navštívil ho; když někdo v kostele chyběl, Pablo k němu zaskočil, aby ho povzbudil; a když někdo zemřel, dělal co mohl, aby utěšil rodinu. Je pochopitelné, že všichni farníci měli Pabla rádi.

Pablo si Bible velmi vážil, a proto bez váhání přijal Franciskovu nabídku studia Bible. Pablo brzo viděl, jak je biblické poselství logické, a po několika studiích se rozhodl, že některé biblické texty použije při vykonávání „pastýřských návštěv“ u nemocných členů své církve. Krátce nato Pablo při jednom svém nedělním kázání vysvětlil, proč je důležité používat Boží jméno Jehova a proč bychom při uctívání neměli používat obrazy.

Pravdu přijal snadno, a proto si myslel, že druzí členové jeho církve budou reagovat podobně. Ale po třech nebo čtyřech těchto biblických kázáních si Pablo všiml, že lidé byli nespokojení s informacemi, které říkal. Rozhodl se tedy z církve odejít a pravidelně se scházet se svědky Jehovovými. Za několik měsíců splňoval požadavky pro křest a nyní je horlivým kazatelem dobré zprávy. Nemůže být sice v celodobé službě, ale přesto v současnosti vede deset biblických studií.

Přispívají k růstu tím, že se shromažďují

Svědkové v Rovníkové Guineji berou vážně biblický příkaz, aby neopouštěli své shromažďování. (Hebrejcům 10:25) Od roku 1994, kdy bylo dílo vládou znovu oficiálně uznáno, se bratři horlivě snaží získat vhodné sály Království. Většina sborů si postavila svůj vlastní sál Království, nebo to právě dělají.

Ve městě Mongomo, kde nedělní účast na shromáždění často dvaapůlkrát převyšuje počet zvěstovatelů Království, se sbor usilovně snažil postavit velký sál ke shromažďování. Jiná náboženství v Mongomu si na stavbu kostela obvykle najímají dělníky, a tak činnost místních svědků nezůstala bez povšimnutí. Jednou se tam zastavil pastor církve Iglesia Nueva Apostólica (Novoapoštolská církev) a ptal se jednoho staršího, kolik platí těmto pilným dělníkům. Pastor řekl, že i když zaměstnává některé dělníky z řad své církve, pokračují práce pomalu. Rád by si tedy najal dělníky, kteří stavěli sál Království. Když mu řekli, že všichni svědkové pracují bez platu, odešel ohromen.

Navštěvovat shromáždění může představovat značnou oběť od těch, kdo žijí daleko od sálu Království. To byl problém Juana, mladého muže, který byl pokřtěn v roce 1994. O pravdě se dověděl v Gabonu, kde prostudoval první polovinu knihy Žít navždy. Pak se vrátil do Rovníkové Guineje, do své rodné vesnice, která leží asi sto kilometrů od Mongoma. Bylo pro něj náročné, aby ve studiu pokračoval. Nenechal se však odradit. Každý měsíc vykonal na kole osmihodinovou cestu do Mongoma, kde s ním studoval Santiago, jeden tamní starší. Juan zůstával v Mongomu několik dnů a během svého pobytu studoval třikrát či čtyřikrát. Takto mohl své studium dokončit a splňovat požadavky pro křest.

Jak se Juan udržuje duchovně silný, když má tak málo společenství se spolukřesťany? Především tím, že je horlivým kazatelem dobré zprávy. Už kázal všem lidem ve své vesnici a v době, kdy se dal pokřtít, vedl třináct biblických studií. Šest z jeho zájemců ho doprovázelo na zvláštní sjezdový den v Mongomu, aby byli svědky jeho křtu. Nyní vede se zájemci z okolí pravidelně studium Strážnévěže, na které chodí obvykle asi dvacet lidí.

Trpělivé zalévání semen

Ne každý duchovní růst je rychlý. Někdy je třeba být velmi trpělivý, aby semena nakonec přinesla ovoce. To byl případ Pacy, která slyšela dobrou zprávu už v roce 1984, když jí Edita, jedna průkopnice, vydala na trhu svědectví. Když Edita následující týden navštívila Pacu doma, přijala Paca nabídku na biblické studium. Ačkoli nedělala nějaké zvláštní pokroky, Edita vytrvala, protože viděla, že Paca má dobré vlastnosti. „Zdálo se, že je podobná ovci,“ vysvětluje Edita, „a modlila jsem se k Jehovovi, aby otevřel její srdce.“

Paca pokračovala ve svém nepravidelném studiu čtyři a půl roku, ale přesto dělala jen velmi malé pokroky. A tak když dokončily knihu Žít navždy, Edita si s Pacou otevřeně popovídala o tom, že je třeba brát pravdu vážně. Edita se tolik snažila dosáhnout Pacina srdce, že se dokonce rozplakala.

„Tato rada od srdce se mě opravdu dotkla,“ vzpomíná Paca. „Od té doby jsem začala dělat ve svém životě změny. Přihlásila jsem se do školy teokratické služby a tentýž rok jsem se stala nepokřtěným zvěstovatelem. Ten den, kdy jsem se konečně dala pokřtít, byl nejšťastnějším dnem mého života!“ Pacino současné nadšení ostře kontrastuje s její bývalou lhostejností. Nyní vede třináct biblických studií a samozřejmě, že s lidmi, kteří nedělají rychlé pokroky, jedná trpělivě.

Pomáhají lidem zlepšit jejich život

Svědkové Jehovovi v Rovníkové Guineji žijí podle biblických měřítek, a tím si vybudovali pověst poctivých a slušných lidí. Jeden muž, na něhož patrně zapůsobilo jejich chování, přišel k jednomu staršímu sboru v Bata a zeptal se: „Máte knihu Rozmluvy?b Už se mi protiví být světským člověkem. Chtěl bych se stát svědkem Jehovovým.“

Antonio, služební pomocník ve sboru v Malabu, je typickým příkladem toho, jak se ze světského člověka stal svědek. Než začal studoval Bibli, vedl zhýralý život. Většinu peněz, které si vydělal jako opravář hodinek, propil. Žil také nemravně. Co mu pomohlo změnit způsob života? Hluboce na něj zapůsobilo to, co je důrazně řečeno v 1. Korinťanům 6:9, 10: „Nedejte se zavést na scestí. Ani smilníci . . . ani opilci . . . nezdědí Boží království.“ Uvědomil si, že k získání Boží přízně musí změnit svůj způsob života. Začal si proto vybírat společnost. (Přísloví 13:20) Když pro něj přišli jeho bývalí přátelé, aby ho pozvali k pití, nepřijal jejich pozvání a místo toho jim vydal svědectví. Zanedlouho na něj přestali naléhat.

Stálo to za takové úsilí? „Jsem velmi rád, že jsem změnil svůj způsob života,“ říká Antonio. „Jsem teď mnohem zdravější, i když mi je už přes šedesát, ale mí bývalí přátelé už zemřeli nebo mají chatrné zdraví. Nyní mám opravdové přátele, a ne jenom společníky, co jen chtějí někoho, kdo by jim platil pití. A nejdůležitější je, že mám dobrý vztah k Bohu. Sloužím nyní jako pravidelný průkopník a vedu biblické studium s mužem, který má také problém s pitím. Můžu mu tedy na základě vlastní zkušenosti pomáhat.“

Stávají se Božími otroky

Přibližně před dvěma sty lety byli lidé z pobřeží Rovníkové Guineje naháněni do lodí, které je odvážely do Ameriky jako otroky. Dnes se mnoho lidí stává otroky dobrovolně — jsou otroky Boha. Tato forma otroctví jim přinesla skutečnou svobodu, protože je osvobodila od babylónských nauk a spiritistických zvyků. Díky tomu se také naučili, jak vést uspokojivý a produktivní život. Zažili to, co slíbil Ježíš: „Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí.“ (Jan 8:32)

Jsou zde vynikající vyhlídky na další růst, protože v roce 1995 přišlo na Památnou slavnost 1 937 lidí, což je téměř šestinásobek počtu zvěstovatelů v této zemi. Svědkové Jehovovi v Rovníkové Guineji nadále horlivě sázejí a zalévají semena pravdy a přitom si jsou jisti, že ‚Bůh bude stále působit vzrůst‘. (1. Korinťanům 3:6) Není nejmenších pochyb o tom, že v Rovníkové Guineji je klima příznivé k duchovnímu růstu!

[Poznámky pod čarou]