Poté, co se stal izraelským králem, postaral se o to, aby k službám ve svatostánku patřila i nádherná hudba. Později bylo 4 000 Levitů — tedy více než desetina těch, kteří se účastnili služeb v chrámu — určeno k tomu, aby „vzdávali chválu“. O 288 z nich je napsáno, že byli „znalci“ a byli „cvičenými v písni Jehovovi“. (1. Par. 23:3, 5; 25:7)

⁴ Mnohé z písní, které Levité hráli a zpívali, složil sám David. Být u toho, když se zpívaly Davidovy žalmy, muselo být pro všechny přítomné Izraelity nezapomenutelným zážitkem. Když pak byla do Jeruzaléma přinesena truhla smlouvy, „David . . . řekl velitelům Levitů, aby rozmístili své bratry zpěváky s nástroji písně, strunnými nástroji a harfami a činely, aby nahlas hráli a způsobili, že bude stoupat zvuk radování“. (1. Par. 15:16)

5, 6. (a) Proč se hudbě za doby krále Davida věnovala tak velká pozornost? (b) Z čeho poznáváme, že ve starověkém Izraeli hudba měla při uctívání důležité místo?

⁵ Proč se hudbě za doby krále Davida věnovala tak velká pozornost? Bylo to jen kvůli tomu, že sám král byl dobrým hudebníkem? Ne, mělo to jiný důvod. Ten byl odhalen o staletí později, když spravedlivý král Ezekjáš obnovil chrámové služby. Ve 2. Paralipomenon 29:25 čteme: „[Ezekjáš] rozmístil Levity u Jehovova domu s činely, se strunnými nástroji a s harfami, podle přikázání Davida a králova vizionáře Gada a proroka Natana, neboť to přikázání bylo z Jehovovy ruky prostřednictvím jeho proroků.“

⁶ Byl to tedy Jehova, kdo prostřednictvím proroků nařídil svým ctitelům, aby ho chválili písní. Zpěváci z kněžského kmene byli dokonce osvobozeni od služeb, které se od Levitů vyžadovaly, aby měli dostatek času na skládání písní a pravděpodobně i na jejich nacvičování. (1. Par. 9:33)

9. Popiš, co bys asi viděl a slyšel, kdybys byl při zasvěcení chrámu v Šalomounově době.

⁹ Hudba měla důležitou roli v pravém uctívání také za vlády krále Šalomouna. Například zasvěcení chrámu se účastnil impozantní sbor hudebníků. Jen těch, kdo troubili na trubky, bylo 120. (Přečti 2. Paralipomenon 5:12.) Bible říká, že „trubači [kteří všichni patřili ke kněžím] a zpěváci jako jeden způsobili, že bylo slyšet jeden zvuk v chvále a děkování Jehovovi, . . . ‚neboť je dobrý, vždyť jeho milující laskavost je na neurčitý čas‘“. Jakmile se rozezněly tóny této radostné hudby, „dům [se] naplnil oblakem“, který byl projevem Jehovova schválení. Když se harmonicky spojily hlasy tisíců zpěváků se zvukem všech trubek, musel to být úžasný a bázeň vzbuzující zážitek. (2. Par. 5:13)