‚Byl jsem si jen vyzvednout poštu‘

„NIKDY nezapomenu na to pondělní ráno, kdy jsem šel na poštu,“ vypráví Andre, běloch, který se narodil v Jihoafrické republice a nyní žije v Namibii. „Hala byla přeplněná lidmi. Zahlédl jsem tam podezřelou tašku, u které nikdo nestál. Požádal jsem o svoji poštu a šel do auta. Jel jsem asi tři minuty a najednou zazněla ohlušující rána. Později jsem se dozvěděl, že bomba vybuchla jen kousek od místa, kde jsem na poště stál.“

Andre říká: „Prostě jsem si jen byl vyzvednout poštu. Ale když mi pak došlo, že tam byli na kusy roztrháni nevinní lidé, z nichž jsem některé znal, byl jsem v šoku. Přestože se to odehrálo před více než 25 lety, ještě teď mi běhá mráz po zádech, když si na to vzpomenu. Občas se mi vybaví obraz hrůzy, který jsem později viděl, a připomíná mi to, jak blízko smrti jsem tehdy byl.“

Celosvětový problém

Vy sami jste takový útok možná nikdy nezažili, ale asi víte, že podobné incidenty se po celém světě odehrávají často. Stále více lidí se ve snaze dosáhnout svých cílů uchyluje k násilí. Výsledkem je to, čemu se říká teroristické činy. (Viz rámeček „Kdo jsou teroristé?“ na další straně.)

Jeden investigativní novinář uvedl, že v roce 1997 byly „pouze čtyři země soustavně ohrožovány sebevražednými útoky“. O roce 2008 však napsal, že „hrůzné následky sebevražedných útoků zažilo více než třicet zemí, a to na všech kontinentech kromě Austrálie a Antarktidy“. Zprávu uzavřel slovy, že útoky „provádí stále větší počet organizací, které každoročně mají na svědomí smrt stále většího počtu lidí“. (The Globalization of Martyrdom, Globalizace mučednictví)

Zamysleme se nad útokem popsaným v úvodu. Skupina, která se k němu přihlásila, o sobě mluvila jako o bojovnících za svobodu. Usilovali totiž o nezávislost na vládě, která řídila jejich zemi. Co ale lidi vede k tomu, že k dosažení svých cílů používají takové prostředky? Podívejme se, jak to bylo v případě Hafeniho.

Narodil se v Zambii a vyrůstal v uprchlických táborech v sousedních zemích. Říká: „Když jsem viděl, jak brutálně a nespravedlivě se zachází s mojí rodinou a dalšími lidmi, dohánělo mě to k zuřivosti.“ Stal se proto členem ozbrojené skupiny, ke které patřili jeho rodiče.

Hafeni dále vzpomíná: „Nejhorší na životě uprchlíka bylo to citové strádání. Děti byly odtrženy od svých rodičů i sourozenců. Ti, kdo byli dost staří, totiž museli bojovat. Mnozí se už nikdy nevrátili. Svého otce jsem vůbec nepoznal. Nemám dokonce ani jeho fotku. Jediné, co vím, je, že zemřel v boji. Citové šrámy si nesu až dodnes.“

Je jasné, že problematika terorismu je velmi složitá. Když jí však lépe porozumíme, pomůže nám to zjistit, co je potřeba udělat, aby takové násilí skončilo.

[Rámeček a obrázek na straně 4]

KDO JSOU TERORISTÉ?

Doktor Mark Juergensmeyer vysvětluje: „Zda člověk slova ‚terorista‘ k popisu násilných aktů užívá či nikoli, je dáno tím, zda dotyčné akty považuje za oprávněné. Z velké části závisí tudíž užití tohoto výrazu na světonázoru, k němuž se mluvčí hlásí: hledí-li na svět jako na místo v zásadě pokojné a mírumilovné, násilné akty vnímá jako terorismus, zatímco pokud je přesvědčen, že svět je ve válce, může je považovat za legitimní.“ (Teror v mysli Boží: globální vzestup náboženského násilí, přeložil Tomáš Suchomel)

Když se tedy používá výraz „terorista“, často to má politický podtext. Mnoho skupin se označuje za bojovníky za svobodu, ne za teroristy. Podle spisovatelky Jessiky Sternové terorismus zahrnuje (1) činy namířené proti civilistům a (2) použití násilí tak, aby mělo šokující dopad, totiž aby vyvolalo strach. To je důvod, proč radikálové — bez ohledu na to, zda patří ke skupině povstalců nebo k legitimní vládě — často používají teroristické taktiky a metody.

Proč se někteří lidé uchylují k násilí

JOSEBA, který žije ve Španělsku, vysvětluje, proč se stal členem ozbrojené skupiny. „Útlak a nespravedlivé zacházení, které jsme tehdy zažívali, byly nesnesitelné. Ve městě Bilbao, kde jsem žil, se stávalo, že policie k lidem vtrhla, zmlátila je a pozatýkala.“

Joseba pokračuje: „Jednoho rána, když jsem dal najevo, co si o takovém zacházení myslím, jsem byl zatčen. Měl jsem takový vztek, že jsem chtěl pro zlepšení situace udělat cokoli, třeba i použít násilí.“

Útlak a touha po odplatě

Přestože Bible násilí rozhodně neobhajuje, uznává, že „útlak . . . může způsobit, že moudrý jedná pomateně“ neboli iracionálně. (Kazatel 7:7) Mnozí jsou pobouřeni, když kvůli své rase, náboženství nebo národnosti zažívají nespravedlivé zacházení.

Například Hafeni, o kterém byla zmínka v předchozím článku, řekl: „Naše země byla zabrána. I zvířata hájí své teritorium, a tak nám přišlo přirozené bránit naši zem a naše práva.“ Jeden sebevražedný atentátník v prohlášení, které bylo zveřejněno po jeho smrti, prohlásil: „Dokud na nás budete útočit bombami a plynem a budete věznit a mučit naše lidi, nepřestaneme bojovat.“

Náboženský motiv

Přestože radikálové bývají motivováni cíli sekulárními, často se násilných činů dopouštějí také z náboženských důvodů. Jeden významný politický činitel obdržel od mluvčího ozbrojenců tento fax: „Nejsme hloupí ani nejsme opojeni mocí. Důvodem, proč máme tak nekompromisní postoj, je to, že sloužíme Bohu.“

Ohledně náboženského motivu Daniel Benjamin a Steven Simon napsali v knize The Age of Sacred Terror (Doba svatého teroru) toto: „Ve světě, který se stále více obrací k náboženství, čím dál více stoupenců tradičních vyznání a nově vznikajících kultů činí násilí pevnou součástí svého přesvědčení.“ Další odborník v této oblasti, poté co zdokumentoval řadu akcí, které označil jako „okázalé teroristické činy spáchané na různých místech světa“, došel k tomuto závěru: „Společným jmenovatelem všech těchto činů je přesvědčení pachatelů, že to, co dělají, je posvěceno, nebo dokonce nařízeno Bohem.“

Je však nutné podotknout, že mnozí radikálové mají extrémní názory, které neodpovídají tradičním naukám a hodnotám náboženství, k němuž se hlásí.

Hluboce zakořeněné postoje

Joseba, o kterém byla zmínka dříve, byl po zatčení krutě týrán. Říká: „Tato brutalita mě přesvědčila, že moje nenávist je oprávněná. Pro zlepšení poměrů jsem byl ochoten obětovat svůj život.“

To, že se člověk uchýlí k násilí, je často také významně ovlivněno názorem skupiny. Hafeni vypráví: „Během našeho života v uprchlických táborech se konala setkání, kde nás učili, že bílí stále vymýšlejí způsoby a hledají prostředky, jak si podmanit černé.“ Co bylo výsledkem?

„Cítil jsem, jak moje nenávist k bílým roste,“ připouští Hafeni. „Nikomu z nich jsem nevěřil. Už jsem to nemohl vydržet a dospěl jsem k závěru, že moje generace musí něco udělat.“

Je pozoruhodné, že jak Joseba, tak Hafeni svou hluboce zakořeněnou nedůvěru a nenávist nakonec překonali. Díky čemu to dokázali? To se dozvíte v následujícím článku.

[Praporek na straně 6]

„Brutalita mě přesvědčila, že moje nenávist je oprávněná. Pro zlepšení poměrů jsem byl ochoten obětovat svůj život.“ (Joseba)

Svět bez terorismu — Je to reálné?

„MUSÍME působit . . . na jejich srdce a mysl.“ To byl závěr dvacetiletého zkoumání osobnosti lidí označovaných za teroristy.

Co ale může změnit srdce a mysl těch, kdo jsou tak intenzivně zapojeni do násilné a pomstychtivé činnosti?

Kniha, která má moc měnit srdce

V 90. letech Hafeni začal zkoumat své náboženské názory a rozhodl se, že si obstará Bibli. Vypráví: „Nejdřív jsem četl evangelia [biblické knihy Matouš, Marek, Lukáš a Jan], která mluví o životě Ježíše. Okamžitě na mě zapůsobila jeho osobnost a to, jak laskavě a nestranně s lidmi jednal. Zahřálo mě to u srdce.“

Hafeni říká, že jak pokračoval ve čtení, jedna biblická myšlenka ho zvlášť zasáhla. Je ve Skutcích 10:34 a 35 a říká se tam: „Bůh není stranický, ale v každém národu je mu přijatelný ten, kdo se ho bojí a působí spravedlnost.“

Hafeni pokračuje: „Dospěl jsem k závěru, že tím, kdo je zodpovědný za kmenové uspořádání, nacionalismus a rasové předsudky, jsou sami lidé. Uvědomil jsem si, že poselství z Bible může měnit lidské uvažování a že tím nejdůležitějším v životě je mít dobré postavení před Bohem. Je to mnohem důležitější než bojovat za lidi určitého kmene nebo barvy pleti.“

Joseba, o němž jsme také mluvili v předešlém článku, byl velitelem komanda, které mělo v úmyslu vyhodit do vzduchu policejní stanici. „Než jsme ale mohli náš útok provést,“ vzpomíná, „byl jsem zatčen a následně strávil dva roky ve vězení.“ Josebova manželka Luci časem začala studovat Bibli se svědky Jehovovými. K těmto rozhovorům se nakonec připojil i on.

Joseba dále vypráví: „Čím víc jsem se dozvídal o Ježíšovi, tím silněji mě ovlivňoval jeho příklad. Hluboce na mě zapůsobil tento jeho výrok: ‚Všichni, kdo berou meč, mečem zahynou.‘ Věděl jsem, že je to pravda.“ (Matouš 26:52) Joseba připouští: „Když na někoho spácháte atentát, jen tím vyvoláte nenávist a touhu po pomstě u členů jeho rodiny. Výsledkem násilí je pouze bolest, ne lepší svět.“ Joseba začal dělat změny ve svém smýšlení.

Hafeni i Joseba se osobně přesvědčili, že biblické zásady mohou mít na život člověka velký vliv. Bible prohlašuje, že „slovo Boha je živé a vykonává moc“ a je schopné rozeznávat „úmysly srdce“. (Hebrejcům 4:12) Boží Slovo má takovou moc, že mnozí díky němu upravili své uvažování a jednání. Máme ale nějaký důkaz, že mezi těmi, kdo biblické zásady uplatňují, existuje celosvětová jednota?

Společenství založené na lásce

Když Hafeni začal navštěvovat shromáždění svědků Jehovových, velmi na něj zapůsobil soulad, který tam mezi jednotlivými rasami panoval. „Sedět vedle bělocha bylo něco úžasného,“ říká. „Nikdy mě ani nenapadlo, že bych mohl nějakého bělocha nazývat svým bratrem. Tento zážitek upevnil mé přesvědčení, že svědkové mají pravé náboženství. Je mezi nimi totiž jednota, po jaké jsem toužil, a projevují si navzájem lásku bez ohledu na rasové rozdíly.“

Ježíš prohlásil, že jeho pravé následovníky budeme moci rozpoznat podle toho, že budou „mít mezi sebou lásku“. (Jan 13:34, 35) Také odmítl zaplést se do politických sporů a svým učedníkům řekl: „Nejste částí světa.“ (Jan 6:15; 15:19; Matouš 22:15–22) Jak láska, tak nestrannost v konfliktech byly poznávacími znaky pravých křesťanů tehdy a jsou jimi i dnes.

Ježíšovo učení v praxi

Může se ale láska rozvíjet ve světě, který je rozdělený terorismem? Když politické spory vyústí v ozbrojený konflikt, pak věrnost rase, národu nebo etnickému původu často postaví jednotlivce i celé národy proti sobě.

Například v roce 1914 národnostní hrdost podnítila Gavrila Principa, aby spáchal atentát na arcivévodu Františka Ferdinanda, následníka rakousko-uherského trůnu. Princip byl členem organizace Černá ruka, která se — podle svých stanov — snažila dosáhnout svých cílů „spíše revolučním bojem než . . . kulturními snahami“. Atentát byl jiskrou, která zažehla válečný konflikt mezi takzvanými křesťanskými národy, což vedlo k první světové válce a ke smrti milionů vojáků, kteří tvrdili, že následují Ježíše, ‚Knížete pokoje‘. (Izajáš 9:6)

Po skončení války významný duchovní Harry Emerson Fosdick odsoudil takzvané křesťanské vůdce za to, že nevyučovali členy své církve, aby následovali Ježíšův příklad. „Vychovali jsme muže pro válku,“ napsal. „Z válečníků jsme udělali hrdiny, dokonce i v kostelech jsme měli vojenské prapory . . . Jedním koutkem úst jsme chválili Knížete pokoje a druhým jsme oslavovali válku.“

Porovnejme to s tím, co uvedla jedna sociologická studie v roce 1975: „Svědkové Jehovovi důsledně zachovávali svůj postoj nenásilné ‚křesťanské neutrality‘ během dvou velkých světových válek i následných vojenských střetů v období ‚studené války‘.“ I když se s nimi špatně zacházelo a byli vězněni, „nikdy nereagovali použitím násilí“. Studie byla uzavřena slovy: „Učení svědků Jehovových pramení z jejich přesvědčení, že Bible je inspirovaným slovem Božím.“

Uplatňování biblických zásad přináší skvělé výsledky

Jeden bývalý belgický předseda vlády dostal od svého souseda knihu o Ježíšově životě nazvanou Největší člověk, který kdy žil. To, co si v ní přečetl, se mu velmi líbilo, a sousedovi napsal: „Kdyby se o zprávy v evangeliích lidé více zajímali a kdyby uplatňovali zásady, kterým Ježíš Kristus vyučoval, svět by dnes vypadal úplně jinak.“

Dále uvedl: „Nepotřebovali bychom pak Radu bezpečnosti ani by nedocházelo k žádným teroristickým útokům a pro násilí by na zemi nebyl prostor.“ Prohlásil však, že je to jen „zbožné přání“. Měl ale pravdu? Dokonce i dnes — ve světě, který je prosycen násilím —, Bible pomohla mnoha jednotlivcům nejrůznějšího původu, aby násilí zavrhli a překonali zatrpklost, která se prohlubuje, když lidé po celá desetiletí sledují případy nesmyslného krveprolévání.

Jak již bylo napsáno v úvodním článku, Andre byl málem zabit při bombovém útoku, při kterém zahynuli i někteří jeho přátelé. Útok byl proveden jednou ozbrojenou skupinou. Andre se poté dozvěděl o biblické radě, že bychom měli ‚velkoryse odpouštět‘, a rozhodl se podle ní jednat. (Kolosanům 3:13) Později i Hafeni, který se řadu let po zmíněném útoku stal členem této skupiny, uplatnil biblické zásady a s násilím skončil. (Žalm 11:5) Nyní jsou oba svědky Jehovovými a také společně pracovali na stavbě překladatelské kanceláře v jedné africké zemi.

Naděje na bezpečnou budoucnost

Miliony lidí po celém světě zjišťují, že díky studiu Bible získávají naději na bezpečnou budoucnost. Například Andre jednoho dne ukazoval svému sousedovi biblický slib, že nás čeká spravedlivý nový svět. (Izajáš 2:4; 11:6–9; 65:17, 21–25; 2. Petra 3:13) Najednou dům obklopili vojáci se samopaly a nařídili Andremu, aby vyšel ven a vysvětlil, co tam dělá. Když se dozvěděli, že lidi učí o Bibli a jeho soused si toho velmi váží, odešli.

Andre sousedovi právě vysvětloval, že Bůh zasáhne do lidských záležitostí, stejně jako to udělal v Noemově době, kdy „země byla naplněna násilím“. (1. Mojžíšova 6:11) Bůh odstranil tehdejší lidskou společnost prostřednictvím celosvětové potopy a zachoval naživu mírumilovného Noema a jeho rodinu. Ježíš k této události řekl: „Právě jako byly Noemovy dny, taková bude přítomnost Syna člověka.“ (Matouš 24:37–39)

Ježíš, ‚Syn člověka‘, byl Bohem ustanoven jako Panovník nebeské vlády nazvané Boží Království. Brzy povede nebeské vojsko, aby ze země odstranilo násilí. (Lukáš 4:43) V postavení nebeského Krále bude ‚s každým jednat spravedlivě a nastane mír‘. Své poddané ochrání „před krutou a násilnou smrtí“. (Žalm 72:7, 14, Contemporary English Version)

Všichni ti, kdo milují spravedlnost a stanou se poddanými tohoto nebeského Krále, potom zažijí, jak se země změní v ráj, kde budou panovat pokojné podmínky. (Lukáš 23:42, 43) „Pokoj a právo,“ slibuje Bible, budou „vládnout všem horám a pahorkům“. (Žalm 72:1–3, CEV)

Pod vládou tohoto Panovníka nebude po terorismu ani památky. Líbilo by se vám v takovém světě žít?

[Praporek na straně 7]

Hafeni i Joseba se osobně přesvědčili o tom, že biblické zásady mohou mít na život člověka velký vliv.

[Praporek na straně 9]

‚Kdyby lidé uplatňovali zásady, kterým Ježíš Kristus vyučoval, svět by dnes vypadal úplně jinak. Nepotřebovali bychom pak Radu bezpečnosti ani by nedocházelo k žádným teroristickým útokům a pro násilí by na zemi nebyl prostor.‘ (bývalý belgický předseda vlády)

[Obrázek na straně 8]

Uplatňování biblických zásad pomohlo Hafenimu a Andremu, aby mezi sebou měli opravdovou lásku